Přes (kdysi) krokodýlí řeky

Přišlo jedno z mála slunných odpolední. Máme za sebou krásný úsek východního pobřeží Madagaskaru a přijeli jsme k přístavišti ve městě Soanierana Ivongo. "Město" je v tomto případě trochu příliš honosný název pro shluk většinou dřevěných domků na "kuřích nožkách" podél hlavní silnice, ale lidu je tu na "město" dost.

Soanierana má sice bizarní architekturu, ale snědí lidé kmene Betsimisaraka jsou ochotní a usměvaví. Určitě mají radost z toho, že dusno po poledni slábne a že co nevidět ožijí stánky i poněkud neuklizená zákoutí mezi domky. Zde někde končí asfaltová silnička z přístavu Tamatave.

Asfalt se vlastně postupně vytrácí mezi domy, až zbývá pouze písek či uplácané bláto, hladce ušlapané bosými chodidly hbitých domorodců. Jsme u přívozu přes řeku Marimbona. Národní silnice č. 5 tu prostě končí v písku sklonitého břehu a docela nic se neděje. Na pultech pod banánovým listím se objevily výstavní kusy manga, líčí, banánů všech barev a velikostí, ananasy a všemožná zelenina. Ta určitě nikdy nepoznala výhody agrochemikálií a anonymní rutiny strojového obdělávání půdy.

Muazzi, šofér našeho "čtyřkoláče" konečně sehnal dobrého ducha, který se vypravil hledat kapitána zdejšího prámu, což je plavidlo sestávající z několika plechových lodních trupů spojených sbitými prkny. Všemu korunuje vysoká budka "kapitánského můstku", kam je přístup po prkně loženém za zádí prámu. Tím je kapitán chráněn před zbytečnými, méně odvážnými návštěvami.

Po chvilce je tu kapitán, bodrý kulatější muž, se svými lodníky. Najíždíme na prám naším nissanem. Konečně se shluklo kolem pár zvědavců, což je i tak dost málo na to, že Soanierana je údajně frekventovaným východiskem lodí na nedaleký ostrov Svaté Marie.

Po nalodění okamžitě vyplouváme. Motor řve, slunce svítí a my kloužeme po hladké hladině řeky směrem k jejímu ústí do Indického oceánu. Za zádí mizí přístaviště s mnoha dřevěnými pirogami a kulisou hotelu Escales jakoby vystřiženého z Enšpíglových dobrodružství. Řeku doprovázejí bujné porosty stromů naklánějících se daleko nad vodu. Směrem k moři stromů ubývá, až se objevují rákosiny a posléze písčité duny. Ty signalizují existenci kosy, valu nahrnutého tokem, mořskými vlnami i větrem. Před pískem se řeka stáčí a po pár stech metrech se nakonec prodírá valem k moři.

Kapitán vesele hlaholí a lámaným mezinárodním jazykem, z něhož rozumíme jen pár francouzských slov, vykládá něco o naší trase. Kdysi tu byli krokodýli, ale dnes už k vidění nejsou. Tehdy bylo rizikem jít prát prádlo k řece, nebo brodit její mělké vody. Ještěři byli po nástupu střelných zbraní rychle vyhubeni a dobrých třicet let se tu už žádný neukázal.

U písečné duny zahýbáme opět do vnitrozemí a proti toku další řeky zajíždíme do šťavnaté tropické zeleně po obou březích. Po necelém kilometru přirážíme k písčitému srázu. Naše první plavba končí. Kapitánu i lodníkům dáváme malé dárky. Přívoz je na hlavní státní silnici a je zdarma, avšak pro kapitána a jeho lidi je to příležitost si něco přivydělat, a tak i malá pozornost je vždy vítána.

Silnice za přívozem je vyjetou pistou, vedoucí lesem i přímo po pláži. Koleje v písku i hlíně jsou místy přes půl metru hluboké. Tudy projíždějí dál k severu místní taxi-brousse, což je vše, co uveze lidi i náklad: od miniaturních renaultů po náklaďáky. Hlavní zásadou řidičů je dosažení maximální zátěže. Několik dní poté jsme si tento druh dopravy vyzkoušeli sami. Nás pět si muselo zaplatit celkem 12 "normovaných" míst v mikrobusu pro 10 osob a i tak kromě nás tam jelo dalších šest lidí. Tady se ovšem hodí, když jede hodně lidí pohromadě, protože všichni snáze vytlačí auto z písku či bahna.

A je tu další řeka Simianona, pomalu se sunoucí mezi vysokými písečnými břehy. Na přívoz si musíme počkat, neboť právě odrazil od protějšího břehu asi půl kilometru proti proudu. Prám je skromnější, poháněný ponorným motorem. Jsme upozorněni, že benzín letos není právě k mání, takže se od nás očekává příspěvek na jeho složité pořízení, aby tato státní služba mohla nadále fungovat. 15000 malgašských franků (necelé 3 USD) je zde běžnou taxou za přepravu všech osob a nákladu dohromady.

Ani tato řeka nepostrádá romantiky. Co chvíli se mihne piroga, vydlabaná z jediného kmene, ve vodě plují ostrůvky travin, vodních hyacintů i větví stromů. V dálce vystupují z roviny vysoké zelené kopce, za nimiž visí nebetyčné věže tropických bouřkových oblaků.

Dostali jsme se na poloostrov Antsiraka, což je trojúhelník sestávající ze sérií písečných kos, nanesených proti sobě jdoucími mořskými vlnami v průlivu mezi Madagaskarem a ostrovem Sv. Marie. Každý pár písečných valů je od předchozího, staršího, oddělen mělkými protáhlými jezírky, které jsou rájem bodavého hmyzu. Rychle se stmívá. Jednotlivé palmy, výrazně vystupující z ploché krajiny, ztrácejí veselého vzhledu a mění se v tajuplné kulisy. Projíždíme pár vesniček, kde jedinými známkami života jsou svíčky, petrolejové lampy či ohníčky u otevřených dveří několika stavení.

Za úplné tmy přijíždíme k poslednímu přívozu. Jako přízrak se z temnoty potichu vynořil prám. Tentokrát je totiž pohon obstaráván bidly, kterými manipuluje čtveřice zručných lodníků. Řeka je mělká, ale několik set metrů široká. Plujeme v absolutním tichu, nikde ani světélko, jen mezi oblaky občas vykoukne měsíc. Visí neobvykle vysoko nad severním obzorem. Na opačné straně poprvé a naposledy vidíme souhvězdí Jižního kříže, touhu a sen mnoha cestovatelů. Na závěr půlhodinové plavby nás čeká překvapení. Protože je příliv, nemůžeme do přístaviště a auto musí sjet strmě, ba skočit přímo na pláž. Ačkoliv to vypadá zcela nemožně, nissan pod rukama Muazziho sjíždí úplně bezchybně a za chvíli jsme v tábořišti u obce Manompana - vstupní brány do národního parku Mananara.
 

Jaromír Kolejka
Zeměpisné sdružení