Bajkal

Se svou hloubkou 1 637 metrů je jezerem suverénně nejhlubším a mezi svými břehy zadržuje téměř 20 procent celosvětových zásob sladké vody. Vody je v něm přibližně tolik jako ve všech pěti velkých kanadských jezerech dohromady - Hořejším, Michiganském, Huronském, Ontarijském a Erijském.

V dobách, kdy se po Zemi proháněli dinosauři, tedy asi před 80 miliony let, se začala v místech dnešní východní Sibiře tvořit dlouhá příkopová propadlina. Zhruba před 25 miliony let se tato hluboká brázda zaplnila vodou a vzniklo nejstarší jezero na Zemi. Většina ostatních jezer je z hlediska geologického počítání času jen krátkověkým výtvorem, ale Bajkal si primátů drží víc. Se svou hloubkou 1 637 metrů je jezerem suverénně nejhlubším a mezi svými břehy zadržuje téměř 20 procent celosvětových zásob sladké vody. Vody je v něm přibližně tolik jako ve všech pěti velkých kanadských jezerech dohromady - Hořejším, Michiganském, Huronském, Ontarijském a Erijském.

Bajkal

Rozměry i přírodní poměry této vodou zatopené kotliny jsou ohromující. Na souši celé naší planety nenajdete její obdobu. Irkutsk

"Jaké máte ceny" zeptal jsem se v hotelu v Irkutsku báby, co vypadala jako recepční.

"Osmdesát dolarů," řekla bez mrknutí oka.

Ujistil jsem ji, že nechci koupit celý hotel, že se chci pouze ubytovat na jednu, možná dvě noci.

"V New Yorku stojí hotel taky osmdesát dolarů," opáčila ta dobrá duše dotčeně.

Tento druh argumentace mi vyrazil dech. Namítl jsem sice ještě, že v New Yorku mi v hotelu za osmdesát dolarů poteče v koupelně voda z kohoutků a nikoli pouze ze stropu, ale v zásadě jsem rezignoval.

Druhý den ráno se v celém hotelu nenašel nikdo, kdo by byl schopen anebo ochoten vystavit mi na těch osmdesát dolarů potvrzení. A tak jsem nocoval zdarma.

Bajkal

Soumrak se už změnil v noc, když jsme konečně uložili do lodě vše potřebné na dlouhou plavbu. S úlevou a řinčením jsme vytahovali kotvu, odvazovali jachtu Dobrynja od polorozpadlého dřevěného mola v Irkutsku a za jednotvárného vrčení motoru zamířili po řece Angaře k Bajkalu. Měsíc byl téměř v úplňku a osvětloval vodní hladinu. Celou noc se vlevo i vpravo kolem nás rýsovaly černé kontury zalesněných břehů.

Brzy ráno jsme propluli kolem Šamanova kamene, nízké skalky ze světlé žuly. Ručička echolotu skákala nahoru a dolů, jak jsme míjeli jediné úzké místo, kudy mohou lodě proklouznout z Angary do Bajkalu. Šamanův kámen je dodnes pro Burjaty posvátná skála. U ní v minulosti přísahali, sem vozili odsouzené a svázané je tu nechávali svému osudu, tady sídlila jejich božstva. Pak postavili v Irkutsku přehradu, peřeje Angary zmizely a z Šamanova kamene nad hladinu vyčuhuje již jen kousek.

Plachty vylétly na stěžeň. Motor umlkl a zavládlo ticho. Jen pleskání napínaného plachtoví a šumění vody pod kýlem. Konečně tedy pravá jachtařská pohoda. Pluli jsme po největší zásobárně sladké vody na světě. Posádka se uvelebila na palubě a vyhřívala se ve slunečních paprscích prvního dne naší plavby. V té chvíli to vypadalo, že půjde o kouzelnou rekreaci plnou slunce a krásných výhledů.

V jazycích sibiřských národů znamená prý "baj" mnoho a "gal" vodu. Té vody je v Bajkalu opravdu mnoho a je znamenitá. Je v ní obsažena pouhá desetina solí, které obsahuje i ta nejčistší pramenitá voda. Třiadvacet tisíc kubických kilometrů takovéto vody je uschováno v této obří kamenné číši. To je obrovské množství. Rozloha jezera je jen o trochu větší než Belgie a ve světovém žebříčku ho řadí až na osmé místo, ale svou hloubkou je bezkonkurenčně nejhlubším jezerem na zeměkouli. Jeho nádrž by snadno pojmula vodu celého Baltského moře.

"Marina" na Angaře

Z jezera odtéká jediná řeka - Angara. Už v prvních okamžicích svého života má sedmkrát větší průtok než Labe v ústí do moře. Množství vody v jezeře je ale tak ohromné, že i kdyby se najednou zastavily všechny z jeho 544 přítoků, Angara by z něho vytékala neztenčeným tokem ještě čtyři století.

Na Bajkalu právě začínal podzim. Listnáče ve smíšených lesích začínaly barvit své listí, které pak rozfoukají pravidelné silné větry a podzimní bouře. Ta první na sebe nedala dlouho čekat.

Do černé stěny lijáku jsme vpluli uprostřed nádherné duhy. Jako ohromná barevná slavobrána se klenul duhový oblouk od hladiny k hladině. Pluli jsme po větru. Loď se nakláněla ze strany na stranu. Plachty postavené "na motýla", s hlavní plachtou vlevo a kosatkou vpravo, svou bílou barvou na pozadí černé oblohy vytvářely iluzi křídel ohromného ptáka. Pak na palubu spadly první velké kapky a zahnaly nás do kajuty. Jen služba u kormidla dál pozorovala ohňostroj blesků a obzor šrafovaný deštěm. Byly to ale jen takové zmoklé petardy, pár záblesků a dvě tři rány.

Pravidelně jsme se střídali a pluli celou noc. V bočním protivětru jsme křižovali klidnou hladinu jezera. Jen tu a tam rušily noční klid povely a rachot kladek při přehazování oplachtění. Hladina se třpytila ve světle úplňku a to jsou chvíle, kdy se chce věřit legendě vyprávějící o tom, jak si kdysi v jednom časném zimním ránu pohrával lehký větřík s korunami ojíněných stromů. Třpytily se prý v paprscích zapadajícího měsíce tak, jako by byly z ryzího stříbra. I samotný měsíc ta podívaná zaskočila a udivila. Vyklonil se, aby všechno lépe viděl, ale byl neopatrný a z nebeské klenby vypadl. Od těch dob až dodnes jeho stříbřitě modrý srpek zdobí burjatskou zemi.

Byla to poklidná plavba odměřovaná pravidelnými službami u kormidla. Pod plnými plachtami jsme dnem i nocí mířili ve svěžím větru stále na sever. Pak nás pohltila hustá mlha. Zapadající slunce se změnilo v temně žlutou minci visící v neproniknutelné bílé vatě. Změnili jsme kurs a rychlostí asi čtyř uzlů pluli v té bílé kaši.

Na všech kovových dílech, na palubě i ve vousech se sráží voda. Vlezlé vlhko leze za košili a proti chladu nechrání ani nepromokavá bunda a kalhoty. Jediný zvuk široko daleko je šplouchání vody před přídí a cinkání dvou drátěných věšáků ve skříňce v kajutě. Vše ostatní pohltila mlha. Světlo i zvuk.

Stojím na přídi, která mi na vlnách neustále stoupá a klesá pod nohama, a vyhlížím břeh. V kruhu kolem lodi je na všechny strany bílá zeď mlhy, jen pod kýlem je vidět kus vzdouvající se černé hladiny Bajkalu. Kormidelník, zachumlaný ve větrovce, stojí na zádi, ruce v kapsách a kormidelní páku mezi nohama. Vypadá jako čochtan. Z klobouku a vousů mu neustále kape voda. Tak uběhla další noc. Z neustálého střídání dvouhodinových hlídek jsem už tak popletený, že ani nevím, kolikátý den plujeme.

K ránu se mlha zvedla a poslední její zbytky rozfoukal nový vítr. Právě včas. Jinak bychom asi jen těžko hledali úzký průliv mezi pobřežím a ostrovem Olchon. Jezeru Bajkal říkají Sibiřané také moře, protože je velké a bouřlivé. Olchonská vrata, jak se průlivu také říká, tvoří pak spojnici mezi samotným Bajkalem a Malým mořem. Tak je pojmenována střední část Bajkalu ohraničená ostrovem Olchon a západním pobřežím jezera. Je to místo s mnoha ostrovy a malou hloubkou. Proto je Malé moře mnohem teplejší než samotný Bajkal. Daří se zde rybám i rybářům.

Malé moře

Večer jsme zakotvili u mysu Antuchaj. Proti větru nás tu chrání ostrovy Malý a Velký Tojnik, což volně přeloženo z burjatštiny znamená Malé a Velké koleno. Protilehlý mys se pak jmenuje Ulan, což zase znamená Červený.

Probudila mě tupá rána a vzápětí se loď naklonila prudce na bok. Náraz mě vyhodil ze zavěšené plátěné kóje. V letu jsem se ještě praštil do hlavy o jakousi příčku a pak jsem spadl pod kokpit mezi vaky se záložními plachtami. Celý tumpachový jsem se dral ze spacího pytle a snažil se dostat ven. V lodi byla tma, nepopsatelný zmatek a vzduchem se nesly kletby a nadávky hned v několika jazycích.

"Všichni ven!" zaznělo několik výkřiků v kajutě.

Konečně jsem se vydrápal na palubu a strnul. Voda v zátoce, kde jsme kotvili, klesala a naše jachta se pokládala na bok. Lana natažená ke břehu ve vichřici drnčela jako struny a kolem mysu, který nám skýtal nepatrnou ochranu, se valily ohromné vlny. V té chvíli mě napadlo, že to mám zato, že jsem se smál vyprávění o ztroskotaných lodích a utopencích. Ještě před chvílí se mi zdálo, že něco takového je na Bajkalu téměř nemožné. Tu noc jsem pochopil, že nejde o báchorky.

Horský hřbet kolem pobřeží Malého moře protíná soutěska řeky Sarma. Podle ní dostaly jméno ty nejprudší a nejnebezpečnějčí větry na Bajkalu. Za pobřežním pásem hor zvaných "Primorskij chrebet" se rozkládá rozlehlá Přilenská vyvýšenina. Podél řeky Leny proudí do vnitrozemí Sibiře arktický vzduch. Rozdíl výšek Přilenské vyvýšeniny a hladiny Bajkalu je více než pět set metrů. Jako na gigantickém toboganu kloužou masy studeného vzduchu z vyvýšeniny k Bajkalu a naberou cestou ohromnou rychlost a obrovskou sílu. Kaňon řeky Sarma tu pak působí jako jakýsi přírodní skalní ejektor, kterým ničím nebrzděná masa ledového vzduchu vystřelí na hladinu bajkalského Malého moře.

Když začne řádit Sarma, tak vše na vodní hladině prchá do chráněných zátok. Úzký pruh země kolem řeky je úplně vyhlazený pískem, který povichr žene s sebou. V zimě, když je hladina Bajkalu zamrzlá, nedokáží Sarmě vzdorovat ani velká nákladní auta a vítr je sfoukne po hladkém ledu.

Ještě včera ale na Bajkalu panoval klid a pohoda. Byl slunečný podzimní den a nic nenasvědčovalo tomu, že jsme v místech, kde na podzim bývá ze sta dnů padesát osm bouřlivých. Nafoukli jsme gumový člun a připevnili motor. Výborně nám posloužil k obhlídce všech zátok, ostrovů, skalních výběžků i pobřeží. Vše je zajímavé. Na Bajkalu najdete tajgu, tundru, step, hory, ostrovy, deltu řeky Selengy i kaňonovitá ústí jiných přítoků. Na březích jezera najdete mnoho hezkého, ale také smetiště a spáleniště. Především tam, kam se dá dojet autem, je pobřeží devastováno žalostným způsobem. Vůbec jsem nepochopil, kdo a z jakých pohnutek třeba veze desítky, možná i stovky kilometrů starou kabinu auta jen proto, aby ji mohl vyhodit na břeh jezera.

Bajkal je přitom skutečný poklad. Kdyby se někdo rozhodl totéž množství pitné vody vyrobit z vody slané, musel by na to vynaložit prostředky asi pětadvacetkrát větší, než je hodnota zlata vytěženého na celém světě. Nejde ale jen o vodu. Jezero obývají na dva tisíce druhů živočichů a rostlin, z nichž dvě třetiny se nevyskytují nikde jinde.

Patří k nim například golomjanka. Patnáct až osmnáct centimetrů dlouhá ostnoploutvá ryba s průzračným bleděrůžovým tělíčkem, které působí dojmem, že svítí. Je složeno především z tuku, který je podle starých pověstí léčivý. Mezi prsty ji lze snadno rozmáčknout, ale žije přitom hluboko pod hladinou jezera. Dvakrát denně prý podniká vertikální tahy a spouští se až do hloubky patnácti set metrů, kde je už tlak tak obrovský, že by tam ani dělo nevystřelilo. Optimální teplota vody je pro ni pět až sedm stupňů Celsia. Při deseti usne a na slunci se rozteče. Rodí živá mláďata a pak umírá.

"Její tělo je tak průhledné, že si přes ně klidně přečteš noviny," směje se Saša a já v té chvíli nevím, jestli si nedělá legraci.

Golomjanka slouží jako hlavní potrava bajkalským tuleňům nerpám. Je to jediný druh tuleně, který žije ve sladkovodním jezeře. Před pouhými dvaceti lety byly početní stavy tohoto tuleně odhadovány na 60 až 80 tisíc kusů. Dnes zbylo pouhé torzo. Je to především důsledek pytláctví a nekontrolovaného vandalství. Nechybělo mnoho a byl by vyhuben i další bajkalský endemit omul. Tato velice chutná ryba byla lovena s takovou vehemencí, že téměř zmizela. Nebylo také divu, když se jí lovilo ročně až sedm tisíc tun. Stejně dopadl i bajkalský jeseter. Lov byl naštěstí zastaven. Dlouhých sedm let nesměly rybářské kutry vyplout na hladinu Bajkalu, až v posledních letech zase tu a tam vyplouvají rybáři, aby dodali tuto delikatesu do hotelových kuchyní především pro zahraniční hosty.

Nejvíc ale daly Bajkalu zabrat papírny. Propočty ukazují, že obměna vody v jezeře je nepatrná. Zatímco u většiny velkých světových jezer se voda vymění za několik let, u Bajkalu to trvá staletí. Výzkumy prokázaly, že se ještě ke všemu voda v jednotlivých částech jezera vyměňuje odlišně. Zatímco v jižní kotlině trvá výměna celé vodní masy 100 let, ve střední kotlině je to již průměrně 250 let a v severní dokonce 500 let. Množství vody v jezeře je tak velké, že by ho všech 544 malých i velkých přítoků naplňovalo 368 let, 10 měsíců a 6 dnů, a to při současných velikostech průtoků řek. U takto evidentně snadno zranitelného přírodního fenoménu, v rozporu s mezinárodními normami i zdravým rozumem, vypouštěly místní celulózky po řadu let splašky z výroby přímo do jezera. Prý už tomu tak není.

S kotvištěm jsme byli docela spokojeni, když jsme k večeru vklouzli za jeden z mysů severního pobřeží. Brzy se ale ukazuje, že na vichr z ústí řeky Sarmy je příliš nízký. Borovice se ohýbají k zemi a vzduchem lítá kamení. Tma začala šílet. Vlní se a běsní. Poryvy větru zlověstně skučí v takeláži. Dvě lana napnutá od skalního útesu k přídi naší jachty jen drnčí. Pak přišel nečekaný poryv ze strany. Prudký vítr hnal loď na mělčinu a ani lana ze břehu, ani kotva na zádi ji nestačila udržet na místě. Noční oblohou se ženou černé pruhy mraků. Celá posádka už je na palubě. Ani jsme se nestačili obléknout. Utahujeme lana, kotvu, měníme polohu lodi, aby stála pokud možno proti větru. Od vody a povichru křehnou prsty. Vše marné. Jachta narazila kýlem na mělčinu a začala se pokládat na bok. Vichr vytlačil vodu ze zálivu a hladina poklesla nejméně o půl metru. Našemu psovi ujíždí po palubě tlapky a on vyje žalostně do noci.

"Musíme přemístit druhou kotvu! Až to bude, tak přitáhni loď na hloubku!" zařval mi do ucha Leoš a skáče společně s Kosťou do člunu. Koutkem oka vidím, jak lehoučký nafukovací člun lítá na vlnách. Hrozí mu, že se každou chvíli převrátí. Skáče pětimetrové skoky, a když se vznese na zpěněné hraně vlny, vypadá jako startující letadlo.

Konečně letí kotva do vody. Opatrně zkouším, jestli se zaklesla a zda ve vichřici udrží loď. Povedlo se. Společnými silami dotahujeme jachtu proti větru. Ve vysokých vlnách to jsou ošemetné manévry. Silný, ale lehoučký člun skáče jako korková zátka. Leoš s Kosťou jedou své nejdivočejší rodeo. Pak otáčejí člun přímo proti břehu. Na vysoké vlně se gumák jakoby vznáší a s vytím motoru přistává mezi borovicemi.

Byla to bezvýchodná situace. Hrozilo, že si loď úplně lehne na bok a zalije se. Teprve s rozbřeskem vítr utichl. Dobrynja se pomalu, pomalu narovnávala, až se opět začala pohupovat na vlnách Bajkalu. Všem se nám ulevilo.

Vichřice skončila? Nebo to byla jen předehra?

Ostrov Olchon

Následující dny skýtaly trochu jednotvárný pohled. Dobrynja plula pomalu a rozvážně po hladině Malého moře a oranžový nafukovací člun se svým silným motorem jako honící pes kličkoval a nakukoval do kdejaké zátoky. Mířili jsme k severnímu okraji ostrova Olchon. Barevné skalnaté útesy, huňaté shluky stromů a zlatavé pláže - tak vypadá Olchon, když se k němu blížíte z Malého moře. Na jeho chudých, stepními rostlinami porostlých návrších vlají ve větru barevné útržky látek. Poslední věřící Burjati na ostrově jsou šamanisté. Vyznávají množství přírodních bůžků, kterým stavějí na vrcholcích obětiště zvaná obo. Obřad přinášení oběti tailgan už v mnohém ztratil svůj dávný náboženský význam. Obo se stala spíše místem pikniků. Na začátku hostiny ale věřící i nevěřící ze zvyku, nebo možná pro jistotu, přece jen odlejí před prvním přípitkem trochu alkoholu a položí na zem symbolický kousek jídla pro štěstí.

Ostrov ležící uprostřed studeného Bajkalu láká k sobě záhadou své existence, zvláštnostmi svého života, láká jeskyní na Šamanském mysu, která je podle místních pověr sídlem bajkalského ducha Burchana, ale láká i brusinkami velkými jako višně.

Od prvního pohledu na ostrov zaujmou člověka staré skály shlížející do modrých vod Olchonských vrat až po severní mys Choboj. Skalisko v podobě mužské hlavy, trčící na poslední výspě ostrova, dělá z Olchonu pradávný koráb plující na sever vstříc všem větrům. Na Bajkalu jich prý vane na čtyřicet a každý má své jméno. Kultuk podle názvu stejnojmenného zálivu, Zarjanka je vítr jitřní, Věrchovik zase vane ze severovýchodu a dosahuje až síly uragánu.

Nejvyšším bodem na ostrově je kopec Ižmej čnící 1 200 m nad jezerní hladinu. Proti této hoře a proti mysu, devět kilometrů od břehu, je Bajkal nejhlubší.

Ústup

V jednom z dalších dnů nás ranní rozbřesk zastihl u mola rybářské vesničky Sachjurte v Olchonských vratech. Než jsme natankovali benzín pro lodní motory, místní rybáři vypluli na lov a hned se zase s prázdnou vrátili.

"Rádio hlásilo, že jde Sarma!" křikl na nás jeden z nich, když viděl, že se chystáme vyplout.

Plachty letí nahoru. Snad to ještě stihneme. V bočním, stále sílícím větru se ženeme Olchonskými vraty.

Vlny se na nás vrhly s naježenými hřbety jako obrovské pominuté šelmy. Jiné nás prostě přeskakovaly a na palubě i uvnitř lodi zanechávaly spoušť. V bočním větru jsme kličkovali mezi ostrovy. Vypluli jsme ze závětří a v mžiku se zalkli větrem a sprškou řvoucích vod studenějších než krupobití. Vypadalo to, jako by se jachta ve vlnách stavěla na hlavu. Na zádi vyl přívěsný motor.

S jeho pomocí jsme vypluli ze zátoky, ale teď loď skáče ve vlnách a pokaždé, když se příď propadne mezi dvě ohromné vlny, lodní šroub na zádi se vysoko zvedne do vzduchu a roztočí do obrátek. Pak zase nájezd na vlnu, ohlučující rána, jak dopadající příď narazí na hladinu, a vzápětí vysoké zavytí motoru.

Snažím se dostat k motorovému vypínači. Loď se ale chová jako splašený kůň. Vyhazuje a kope. Ze zádě se stal jediný ohromný katapult, který vymrští přes palubu vše, co není pevně přivázané.

Povedlo se. Vytí motoru se škytnutím ustalo.

Dobrynja je jednostěžňová devítimetrová jachta vybavená jen spartánsky, bez velkého komfortu. Teď se žene po hladině Bajkalu, jako by si chtěla vyzkoušet, co jsme vlastně zač.

"Podívejte na ty mraky," ukazuje Saša na nakupená mračna nad pevninou. ?Právě z takové oblačnosti bývá Sarma, raději se někam schováme, za chvíli je to tu!?

Vichřice se utrhla z hor přesně ve chvíli, kdy se objevila mezera mezi pohořím a spodní částí mraků. Jako otevřenou bránou se vrhla na hladinu Bajkalu.

První poryv nás téměř položil do vody. Dáváme stále menší a menší plachty.

Na stěžni už máme jen tu nejmenší kosatku. Dobrynja se silně naklání na bok a žene se ve vysokých vlnách. Z Olchonských vrat jsme vylétli jako zátka z láhve šampaňského. Tají se ve mě dech pokaždé, jak vidím, že před přídí roste další vlna do obrovských rozměrů a hrozí se zalomit. Potom se jachta ztratí ve studené vodě Bajkalu. Přes palubu se převalí hektolitry vody. V tu chvíli je možné jen se schoulit v kokpitu, něčeho se pevně chytit a čekat, až se na druhé straně vlny objeví ve vodní tříšti nejdříve příď a pak celý zbytek jachty. Pokud by se na to člověk díval zpovzdálí, musela by to být úžasná podívaná. Když ale jste na této scéně jedním z aktérů, končí legrace. Nikdy bych nevěřil, že na jezeře můžou být tak ohromné vlny.

Změnili jsme kurs. Ještě necelá hodina šíleného letu a dostali jsme se ze spárů divoké Sarmy. Ta může v poryvech dosahovat rychlosti až 60 metrů za sekundu. To je už pořádný uragán, schopný potopit nejen loď, ale pobořit i domy. Docela jsme si oddechli.

Severovýchodní vítr Barguzin nám pak dal zapomenout na přestálé nebezpečí a nechal nás vychutnat lahůdkovou plavbu zpět do irkutského přístavu.

Ještě dlouho budu vzpomínat na horké prameny v Barguzinské rezervaci nebo zpívající písky na mysu Turali, na barvy bajkalského podzimu, rozbouřené vody Malého moře i úžasnou ozvěnu v zálivu Chakusy.

A až se mi zasteskne po doušku chutné čisté vody, kterou bych si mohl nabrat jen tak vlastními dlaněmi, sbalím zase batoh a vydám se zpět k Bajkalu. Jen doufám, že ho do té doby lidé nezničí.

Rady na cestu Hlavním přístupovým místem k Bajkalu je město Irkutsk. Irkutsk je dosažitelný zhruba třemi způsoby: Letecky - přímé linky létají nejen z Moskvy, ale i z mnoha dalších Ruských měst, mezinárodně je spojen Irkutsk především leteckou linkou do mongolského Ulanbátaru. Vlakem - Irkutsk je jedna z velkých zastávek na Transsibiřské magistrále spojující po železnici Moskvu s Vladivistokem. Autem - přibližně stejnou trasou jako železnice vede napříč Sibiří také silnice. Ta má asi z 90% pevný povrch, zbylých 10 % ovšem může znamenat průjezd i několik set kilometrů dlouhými úseky s hlubokým bahnem. Cestu napříč Centrálním Uralem nedoporučuji. Cesta sama je průjezdná, ale není jasné rozložení zakázaných pásem. Ze strany od Evropy je vjezd do pohoří hlídán, z druhé strany jsme to projeli ale s nemalými obtížemi. Snadnější je trasa směrem Orenburg, Omsk, Novosibirsk a Irkutsk. Plachetnice Plachetnici jsme měli půjčenou od místních jachtařů. Vypůjčení není zrovna levné a je to věc smlouvání. Jachtařské "mariny" najdete vpravo od silnice spojující Irkustk s Bajkalem za přehradní hrází postavenou na řece Angara. "Mariny" jsou nejméně dvě.

 

Lumír Pecold