Arnolecké hory

Není v naší zemi příliš krajin, které si ustály označení hory, i když jejich výšková úroveň má ke skutečné hornatině daleko. Nemám ted’ na mysli horu jako jednotlivý úvar typu např. Kunětické hory u Pardubic. Tam spíš rozhoduje relativní výška, takže zmíněná "hora" má jen 307 m n. m., ale vyniká nad polabskými nížinami; ve skupině 400-500 m n. m. bychom našli takových samostatných "hor" u nás desítky. Avšak "pořádné" hory ve smyslu pohoří mají minimálně 1000 metrů nadmořské výšky (Krušné, Jizerské, Orlické, Rychlebské, Novohradské). Pak je skupina hor "méně řádných", které se tisícovce alespoň blíží (Doupovské - 934 m, Vraní a Javoří - po 881 m, Slepičí - 870 m). I to už lze sotva říci o horách jen "sedmistovkových". Z obecně známých sem patří Lužické hory (793 m; v povědomí ale jakoby stále doznívá, že k nim patříval tisícimetrový Ještěd), méně známé jsou Jestřebí hory (742 m) a téměř neznámé jsou hory Arnolecké (706 m). Arnolecké hory jsou tedy, pokud je mi známo, českými horami nejnižšími.

Arnolecké hory, pojmenované podle malé vesnice pod svými jihozápadními svahy, leží ve střední části Českomoravské vrchoviny, zhruba uprostřed trojúhelníku s vrcholy v Jihlavě, Žd’áru nad Sázavou a Velkém Meziříčí. Nejde o území rozsáhlé: na délku měří asi 15 km, na šířku 3-5 km. Hřbetová linie, budovaná moldanubickými rulami, sleduje v severní části směr S-J, v jižní části směr SZ-JV. Severní částí probíhá hlavní evropské rozvodí: na východních svazích tu pramení Oslava a její drobné přítoky, západní svahy přísluší povodí Šlapanky a jejím prostřednictvím Sázavě. Arnolecké hory převyšují své okolí asi o 150 metrů, takže dosti dominují okolní krajině a lze je registrovat až na vzdálenost 50 km. Kontrast je o to výraznější, že pod nimi se rozkládají reliéfově jednotvárné zarovnané povrchy, tak typické pro značnou část Českomoravské vrchoviny na Moravě. V bezprostředním klínu hor, pod ohybem jejich osy ze směru S-J na SZ-JV, je mezi Bohdalovem a Rudolcem rybničnatá krajina připomínající více planiny jihočeských pánví než Vysočinu. Rybničnatý ráz území pak volně pokračuje k Novému Veselí.

V orografickém členění se umístily Arnolecké hory až na poslední kvalitativní příčce - v postavení okrsku. Ten přísluší do podcelku Bítešská vrchovina, který je jedním ze tří skládajících celek Křižanovská vrchovina. Celek Křižanovská vrchovina pak spolu s dalšími šesti skládá Českomoravskou vrchovinu (jako oblast). Navzdory "méně důstojnému" orografickému začlenění hory jsou hory a Arnolecké, které navíc jako nejnižší hory Česka mohou být zajímavé pro sběratele geografických rekordů, stojí za návštěvu.

Vhodným východiskem může být Měřín, městečko s dobrou dostupností po dálnici D1 a s dosti četnými autobusovými linkami Brno-Jihlava. Za prohlídku tu stojí kostel s románským portálem, zajímavý empírový styl má i někdejší zájezdní hostinec na náměstí. Na nejjižnější z vrcholů Arnoleckých hor - Dědkovskou horu (694 m) je to po žluté značce necelých 7 kilometrů. V posledním úseku není cesta příliš prošlapaná, je vidět, že zrovna proudy turistů tudy do Arnoleckých hor nesměřují. Na Dědkovské hoře je nicméně vybavenost jako na pravém horském vrcholu: plechová schránka se sešitem turistických návštěv a vysoký dřevěný kříž; kvůli lesu však není žádná vyhlídka. Po zběžném prolistování sešitem jsem zjistil, že za letní měsíce je jeden až dva zápisy denně, v ostatních obdobích roku tak jeden týdně. Dědkovská hora, byt’ není nejvyšší, je terénně nejvýraznější a v siluetě Arnoleckých hor se pěkně vyjímá. Však také hřebenovka, která tu začíná, nejprve docela slušně klesne. Pak prochází převážně lesem, ale i loukami a pastvinami s pěknými výhledy na jih, až zase stoupá k osadě Kyjov. Poblíž ní se v lesích nachází stejnojmenná druhá sedmistovka hor (702 m), ale ne příliš nápadná. Kyjov a nedaleký Chroustov jsou jediná dvě náhorní sídla Arnoleckých hor. Upravenost a nízko střižené trávníky prozrazují dnešní chalupářské využití většiny domků. Mezi Kyjovem a nejvyšší kótou Arnoleckých hor - Havlinou (706 m) je otevřený bezlesý úsek, který pěkně zprostředkovává tvářnost centrální části tohoto pohoříčka: široký hřbet bez rozsoch a větších podélných výškových rozdílů se jen mírně svažuje na obě boční strany, toky pramenící na úbočích se nestačily k němu propracovat (jejich krátká zahloubená údolí se však objevují při úpatí hor). Hřbetem vede asfaltová silnička, kolem níž se střídají louky s poli. Jako maják se vpředu vypíná vysoký telekomunikační stožár, který dnes dobře identifikuje vrchol Havliny. Ten sám vystupuje z výškové úrovně hřbetu jen relativně málo a pokud jde o jeho turistickou "infrastrukturu", zastupuje ji jen příslušná tabulka na rozcestníku. Za Havlinou hřbet pokračuje dále, ale už bez turistické značky, která sestoupila do obce Stáj. Zato tu asi v pěti-kilometrovém úseku představuje hranici okresů Jihlava a Žd’ár nad Sázavou. Hřebenovka vede již opět převážně lesy ke kótě Sádek (698 m), pak v těsné blízkosti lemuje vesnici Rudolec a naposledy se vzpíná kótou Blažkov (693 m). Nedaleko na sever odtud se již Arnolecké hory rozplývají v krajině rozčleněné drobnými levostrannými přítoky Sázavy.

Jan Bína
Zeměpisné sdružení