V polské Lužici

Na sever od Jizerských hor se rozkládá málo známá část Horní Lužice - kraje, který tři sta let tvořil součást zemí Koruny české. Války, aliance a prodeje příliš nepřály Lužickým Srbům - Lužičanům ze západní větve Slovanstva. Poslední ránu jejich údělu přinesla 2. světová válka, která rozdělila historické území Lužice do dvou států. Zatímco těžiště kraje i národa zůstalo ve správě bývalé NDR a dnešní SRN, část území na východ od Odry a Nisy připadla poválečnému Polsku.

Budyšín a Chotěbuz, metropole Horní a Dolní Lužice, Spreewald, Kamenec, Žitava, Zhořelec a další místa Lužice jsou přece jen známa mezi turisty i odborníky, polský díl Lužice je zcela v jejich stínu. Jako výraz prozřetelnosti lze brát nabídku wroclawských kolegů k účasti na exkurzi tímto koutem "na konci světa" dnešního Polska. Jelikož průvodcem je místní znalec a univerzitní geograf v jedné osobě, lze se těšit na to nejzajímavější.

Počasí pro začátek příliš nepřeje. Nad zasněženými pláněmi Jizerských hor visí šedé mraky, když vyrážíme z lázní Świeradów Zdrój na samém úpatí Sudet. Doprovází nás říčka Kwisa, která po staletí tvořila část východní lužické hranice proti Slezsku. První zastávka je v obci Czerniawa Zdrój, ostatně také hraničním přechodu do ČR. Naše pozornost bude věnována Čertovskému mlýnu, navenek vyhlížejícímu jako standardní jednopatrový obytný dům. Stojí přímo na linii, ve které Jizerské hory přecházejí ve zvlněnou rovinu Jizerského podhůří. Nic nenasvědčuje tomu, že uvnitř se skrývá ohromná soustava zařízení kdysi vodního, později elektrického mlýna, jenž nepřetržitě funguje od roku 1890. Pan mlynář v bílém plášti a bílém kloboučku vysvětluje, jak mlýn fungoval a funguje, co k čemu ve spleti dřevěných trubek, kožených popruhů a všelijakých koleček slouží, co která mouka při mletí vyžaduje. V "zákulisí" vidíme mohutné vodní kolo o průměru 6,5 metru, na které kdysi z okna ve zdi padal proud vody a pomocí 90 lopatek jej uváděl do chodu. Ačkoliv do domu, ani z domu dnes žádné vodní koryto nevede, kolo stojí ve vodě, která základy či zasypanými přívody prosakuje do budovy. Vyslechneme si hukot pracujícího soustrojí, na který by asi dnešní hygienici pohrozili prstem. Pak se suneme do zadní místnosti, kde pan mlynář provozuje přidruženou výrobu pečiva. Černý chleba z formy pomazaný sádlem s česnekem, případně osolený a posypaný praženými semínky, je lahůdkou. Ostatně kolegové neváhají a neprodané zásoby se stěhují do autobusu.

Pahorkatinou nikoliv nepodobnou rozvodní části Českomoravské vrchoviny se přesouváme k dalším zajímavým místům. Míjíme opuštěné textilky a lupkové závody, které léta prosperity mají dávno za sebou. Polská Lužice si v tzv. "černém trojúhelníku Evropy" nijak nevýská. Nepopiratelnou atrakcí je divadélko v bývalém venkovském nádraží Wolimierz na zrušené trati do českého Frýdlantu. Tu se hrají pouliční frašky, na které se sjíždějí lidé ze všech světadílů.

Na nedalekém ostrohu na řekou Kwisou, už více než sto let vzdutou přehradními vodami Leśnianského jezera, se zvedá romantický hrad Czocha, patřící kdysi vlivnému slezskému rodu Schaffgotschů. Na jeho úsvitu ovšem stály zájmy České koruny při obraně hranice. Hrad je poprvé připomínán již roku 1241 a od té doby mnohokrát vystřídal držitele a prodělal řadu stavebních úprav, zejména v období renesance. Nakonec po požáru v roce 1792 za českých Nosticů pustl a až v letech 1905-14 byl romanticky obnoven berlínskou průmyslovou šlechtou. Původní víceřadé středověké opevnění, příkopy a věže, vysoký palác s válcovou věží na exponovaném místě tvoří ideální kulisu pro pohádkové a historické filmy. Interiéry sice odpovídají duchu pozdního romantismu, či "péči" vojenských odborů, které tento "rekreační" objekt po roce 1954 obhospodařovaly, avšak četné prvky a detaily jsou původní a lze je datovat do dávné minulosti. Do dějin válečnictví se tu zapsali také husité, kteří hrad drželi v letech 1424-51. Ti totiž na své četné obléhatele vrhali hrnce s výkaly nakažených a odpady ze špitálu. Údajně tak způsobili nejednu epidemii a úspěšně vedli jednu z prvních bakteriologických válek.

Pod přehradou řeka Kwisa sestupuje do úzkého skalnatého údolí. Malebné vesničky s občasnými hrázděnými domy, hrady a zámky v nepříliš dobrém stavu, jsou navlečeny na tok jako korálky na nit’. Z pravého břehu údolí se otevírá několik hrozivě vyhlížejících zamřížovaných štol. V nich koncem 2. světové války hloubili zajatci prostory pro podzemní továrnu na výrobu Hitlerových "zázračných" zbraní. Za cenu nemalého úsilí i životů se podařilo ve svorech vytvořit rozsáhlý podzemní labyrint, který se svého účelu naštěstí nedočkal. Polská armáda toto území dobyla, zajatce propustila a z věznitelů se stali vězni. Dodnes nepochopitelnými přehmaty však byli nejen odtud, ale z celé polské Lužice vysídleni všichni slovanští Lužičané, když s říšským státním občanstvím válčili za zájmy jim zcela cizí.

Nedaleká Lubáň je neoficiální metropolí polské Lužice, pomineme-li rozdělený Zhořelec, jehož historické jádro ovšem leží na území SRN. Jako jediné z bývalého svazu šesti hornolužických měst se nachází na území Polska. Poslední válka se tu prohnala s typickou razancí a zanechala po sobě na 60 % poničené historické centrum. Ačkoliv hradby, bašty, kostely i krásná renesanční radnice tyto pohromy přežily, svou troškou do mlýna přišli i socialističtí plánovači, kteří prostor uvnitř opevnění vyplnili shluky paneláků nepříliš zdařilého tvaru a provedení. Současných 25 000 obyvatel okresního města se však těší na výsledek nákladné revitalizace městského centra. Alespoň čtvercové náměstí a několik přilehlých ulic by mohlo získat starobylý ráz. Ve vysokém stupni obnovy je blok domů uprostřed náměstí kolem věžovitého torza původní gotické radnice. Za historizujícím pláštěm však budou nejmodernější interiéry, včetně podzemní pasáže. Kolem budoucí pěší zóny vedené od náměstí k mohutné Bracké věži bývalého opevnění již vyrostly vzhledem, velikostí a materiálem přiměřené domky s drobnými obchody a službami.

Na jednom z četných, severským ledovcem zaoblených, sopečných kopců stojí zříceniny hradu Gryf. Také u jeho vzniku stálo přání krále Václava II. lépe chránit zdejší úsek hranice. Rozsáhlý hrad postupně chátral, ale jeho trosky jsou mimořádně impozantní. V rámci privatizace se dostal do soukromých rukou, ale prospěch z toho je zatím v nedohlednu. A tak jen zříceniny a kapličky shlížejí nostalgicky na ledovcem modelovanou krajinu s hradbou Jizerek na obzoru v očekávání lepších časů.

Jaromír Kolejka
Zeměpisné sdružení