Kolem tureckého jezera Van

Východní Turecko, ve kterém leží jezero Van, se podstatně liší od západních částí země, jak je zná převážná část našich turistů. Dát se na východ, do Anatolie, patřilo vždycky trochu k extrémům; je to divoký a odlehlý kraj, žádné teplé mořské vlnky. Turistická vybavenost je skromná a navíc přistupují potíže s Kurdy. Proto je to prostředí spíše vhodné pro expedice. Jedné takové jsem se před časem zúčastnil. Zavedla mě do Íránu, ale projeli jsme při tom obě hlavní spojovací tepny mezi Istanbulem a Íránem na severu a směrem na Irák na jihu.

Cestovatel musí být překvapen obrovskými rozdíly v tvářnosti krajiny, kterou projíždí. Na severu se táhne pásmo vysokých hor u Černého moře, na jihu leží mohutný Taurus. Obě pohoří se spojují v mocné a divoce rozeklané Arménské hory, kterým vévodí nejvyšší turecká hora Agri Dagi neboli Ararat (5165 m). Tato bývalá sopka s věčným ledovým krunýřem má dva vrcholy, přičemž ten "Malý" Ararat měří "jen" 3925 m. Podle bible přistál na Araratu Noe se svou archou a sestoupil do úrodnějších nížin řek Eufrat a Tigris, které Anatolií protékají. Potomci jeho rodu pak po velké potopě postupně zalidnili okolní země a vlastně celý svět. Ctitelé dobrého vína také připisují Noemovi znalost dobrého moku. Jednou prý nasbíral do hrnce plno červených a modrých bobulí a zapomněl na ně. Po týdnech byla v hrnci lahodná št’áva, které potom zůstal věrný a dožil se vysokého věku. Stejně tak jako o něco později prorok Abrahám, který také žil blízko jezera Van.

Anatolie je krajina plná kamenitých plání, příkrých svahů a hlubokých zářezů řek a potoků, které často tvoří vodopády. Barva půdy se mění mnohdy od popelavě šedé k rudě okrové až pastelově žlutohnědé. Lesů není moc a střídají se s poli obilnými a kupodivu i s bavlníkem a později, ve větších výškách, už jen s pastvinami. Osídlení je řídké, vesnické domky často dost primitivní, hliněné. Na políčkách se lopotí lidé a větší mechanizace není vidět.

Jeden večer jsme nocovali před íránskými hranicemi u městečka Dogubayazit u malé restaurace přímo nad překrásným palácem Ishak paši. Postavil ho otomanský guvernér této provincie v 17. stol. a celá stavba s velkou mešitou je velice zachovalá. Stany jsme si museli postavit na kamenitém parkovišti, protože jedinou místnost restaurace zabrala skupina mladých Australanů. Pořádně jsme vymrzli, protože v noci bylo i začátkem května kolem nuly. Dopoledne jsme dělali výpravy každý na svou pěst: do malé osady s arménským kostelíkem a hřbitovem, k opuštěné skalní pevnosti, a protože se vyjasnilo, zajeli jsme si vyfotografovat oba Araraty. Naše ženy z expedice vypadaly jako typické muslimky v šatech povinně dlouhých až na zem a s vlasy pod černými šátky. Hory se objevily mimořádně v plné kráse.

Po třech týdnech strávených v Íránu (a dalo by se o nich napsat dost reportáží) jsme se opět přes Dogubayazit vraceli, ale odbočili jsme tentokrát na jih, k největšímu tureckému jezeru Van. Leží ve výšce 1725 m a zabírá plochu 3765 km². Na jihu se ve vodách jezera shlížejí kopce pohoří Sahap a na severozápadě krásná hora Süphan (4434 m). Tak jako na íránské straně hranic bylo i tady stále více vojenských prohlídek a stanovišt’ stráží. Van leží v oblasti zvané Kurdistán a je třeba se o Kurdech aspoň zmínit.

Celá východní Anatolie byla už od mladší doby kamenné osídlena. Válčily tu různé národy Asie, Evropy a hlavně ze Středního Východu. Vítězové nejen bořili, ale potom na dobytém území také stavěli a zanechali obrovské množství památek, pevností, kostelů, mešit a jiných staveb, které zase následující dobyvatelé poničili. Posledním národem byli Kurdové, obývající celý západ íránské plošiny. Od 1. tisíciletí př. n. l. docházelo k asimilaci tohoto neindoevropského obyvatelstva Íránci. Dnes je Kurdů asi 20 milionů a jsou největším národem na světě, který nemá vlastní stát. Polovina jich žije v Turecku ve východním pohraničí. Ve dvou posledních dekádách se Kurdové zpolitizovali a zahájili boj ve všech okolních zemích za větší autonomii. Radikální křídlo PKK (Strana kurdských pracujících) je spíše marxistické a před deseti léty prakticky kontrolovalo celou horskou oblast Anatolie a bojovalo úspěšně také v Iráku. My jsme byli v této oblasti poté, co byl vůdce PKK Abdulláh Ocalán odsouzen k trestu smrti a čekalo se, že by mohlo vypuknout povstání. Proto byly všude vojenské hlídky a vojsko mělo k dispozici i obrněné transportéry.

První naše zastávka byla u vodopádů Muradiya, snad nejhezčích v Turecku. Měli jsme tu nocovat a parkoviště s šumotem padající vody slibovalo po třech týdnech íránského sucha vítanou změnu. Procházeli jsme se i po visuté lanové lávce nad propastí s vodní tříští a trochu se pohoupali. Po chvíli přijeli vojáci a protože tu prý není bezpečno, nedostali jsme povolení k postavení stanů. Museli jsme odjet do městečka a na tvrdém "execírplacu" místních kasáren jsme spali vedle pancéřového vozu, který nás hlídal, a se zapnutými světlomety nad celou plochou. Takovou péči jsme ještě nikde neměli...

Druhý den jsme si bez problémů prohlédli město Van s citadelou starou přes 2000 let. Je tu i řada starých mešit a mauzoleí z období vlády Otomanů a Seldžuků. U nás je spíše známá vanská kočka, exotické a chráněné zvířátko s hustým, bílým kožíškem. Zvláštní na ní je, že má jedno oko zelené a druhé do modra. Půldenní běhání za památkami si vyžadovalo odpočinek a tak jsme po obědě zajeli kousek za město k jezeru a k přístavišti lodiček na malý ostrůvek Akdamar.

Po půlhodině plavby menší kocábkou jsme přistáli u ostrůvku s hezkým kostelíčkem či spíše kaplí z 10. stol., který je přeměněn na muzeum. Byl vidět po celou dobu plavby a tak měly naše fotoaparáty co dělat. A což teprve zblízka, když se ukázalo, že jsou stěny kostelíka celé pokryté postavami a výjevy ze Starého zákona. Kostel nese jméno Sv. Kříže a blízký kopec poskytuje překrásný výhled na celou jižní část jezera s horským hřbetem na jihu a na Mount Nemrud, vysoký 2935 metrů. Je to bývalá sopka s kráterem a malým jezírkem a tisíc metrů pod vrcholem leží posmrtná svatyně kommagenského krále Antiochia, zbudovaná před 2000 lety. Kolem hrobky byly terasy a na nich stály obrovské sochy bohů. Sochy byly později zničeny a dodnes jejich hlavy leží porůznu v horském terénu blízko hrobky.

Po prohlídce ostrova jsme měli odjet podle pokynů policie tak, abychom se dostali za světla z nebezpečného pásma kurdského osídlení. U některých našich účastníků - "broučkařů" se ale projevila typická "česká" povaha. Odmítli odjet před šestou večer a zmizeli v okolních kopcích. Někteří z nich to tu znali a věděli, že za jednoho vzácného místního broučka je možno u nás na burzách získat i obnos se třemi nulami a že záleží jen na čase a trochu i na štěstí, zdali jim to prodloužené odpoledne "zaplatí" náklady na celou expedici.

Vedoucí byl proti takovému sobectví bezmocný a naše většina brblala potichu nebo nadávala nahlas. Odjeli jsme ještě jednou do města Van a probloumali zbytek odpoledne. Já jsem se pokoušel dostat linkovým autobusem o něco dříve přes nebezpečné území, ale až na nádraží jsem pochopil, že tady je to vážné. Všechny busy s trasou přes tato území musely odjet mezi 12. a 14. hodinou. Ted’ mě došlo, proč mi úředník na istanbulském železničním nádraží zakreslil do mapy místa, kam v tuto dobu jezdí vlaky. Za šera se dál nejede a podle hodin denního světla dráha rozšiřuje své služby.

Vrátili jsme se k jezeru, broučkaři tam nebyli, tak jsme vyrazili podél vody do dalšího města Tatvanu, kde jsme chtěli povečeřet. Jenže první vojenská hlídka nás bez milosti vrátila a nařídila našim řidičům 500 kilometrovou objížd’ku. Se skřípajícími zuby jsme se pak vraceli potřetí do města Van, přibrali naše spokojené lovce - sběratele a naši řidiči se dali na rizikovou starou cestu kolem severního břehu jezera. Ta nebyla hlídaná a do Tatvanu jsme dojeli pozdě po půlnoci. Jízda to ale byla pěkná a dobrodružná. Měsíc svítil jako rybí oko a skály vrhaly temné stíny na hladinu jezera. Minuli jsme mešitu z černé lávy v Ulu blízko Adilcevazu, o kousek dál se na nás dívala stará pevnost Kef a urartský chrám v Haldi, obě stavby pocházejí z 9. stol. př. n. l. Škoda, že jsme neviděli na Ahlat, který byl kdysi sídlem východního tureckého státu a kde se zachovala krásná mauzolea a velké zdobené náhrobní desky. Ani posvátné hlavy na Mt. Nemrutu jsme neviděli a u městečka Bitlis jsme opustili oblast jezera Van, asi nejkrásnější v celém Turecku.

Za ranního šera po 200 km jízdy na západ v Elazigu jsem se od expedice odpojil, abych si mohl sám a hlavně za světla vychutnat všechny krásy další části kurdské oblasti. Bral jsem to postupně linkovými autobusy přes Diyarbakir, Adiyaman, Urfu a na Gaziantep, v jehož okolí rostou nejlepší pistácie celého Středomoří. U Adany končí území Kurdů a protože jsem tady už jednou byl, vydal jsem se po stopách naší expedice a vrátil se s ní ve zdraví domů…

Miroslav Šnejdar
Zeměpisné sdružení