Platany v Trsteno

Pomalu projíždíme velkou zatáčkou a sjíždíme už po kolikáté z úbočí vápencových skal dolů k moři. Úbočí je porostlé typickou nekonečnou středomořskou macchií, roztroušenými keři, vavříny, agávemi, pistáciemi, zimostrázy a sluncem sežehlými zbytky travin a jiných bylin. Mezi tím vším se bělají holé vápencové balvany, občas se objeví malé skupinky všude přítomných malých koziček uždibujíc poslední zbytky trávy. Nad horami jsou sice stále nízké, mraky plné deště, ale nad mořem se už projasňuje. Málo platné, přece je už konec září i když teploměr ukazuje něco přes třiadvacet stupňů. Pobřeží zátoky, kterou objíždíme je sytě zelené. Mezi ostrovem zeleně, která se jeví až nepřirozená v téměř jednotvárnému porostu okolních hor probleskují střechy domů.

"Dáme si krátkou pauzičku" řekl Zdenko, podíval se do zrcátka na nás dozadu a oběma rukama otáčel volantem aby vybral ostrou levotočivou zatáčku: "na cigaretku a vy se zatím můžete podívat na obrovské platany na náměstí anebo do botanické zahrady. Ale na to asi nebude tolik času, když chcete pořádně projít Dubrovnik" dodal a sjel na okraj k pomníčku u autobusové zastávky městečka Trsteno. Poměrně úzká silnice nedává ani více možností k lepšímu zaparkování. Parkujeme jen několik metrů od dvou obrovských platanů, jejichž kmeny jsou až neskutečně velké a silné. Výška stromů určitě přes 50 metrů a zejména jejich koruny zakrývají celé náměstíčko i protilehlé domy jako gigantický deštník. Není divu, jsou to více jak 430 let staré stromy, prý největší na Balkáně, pamatující Turky, Napoleonova vojska či ruské vojáky táhnoucí kdysi kolem a pod nimi a nespočet různých vojenských tažení, válek a událostí, které tu v uplynulých staletích i v nedávné době proběhly.

Kmeny obou stromů jsou opravdu impozantní. Skupinka mladých Japonců se snaží spojenýma rukama obejmout větší z nich. Napočítal jsem jich dvanáct a ještě jej neobjali úplně celý. Se zakloněnou hlavou si prohlížím obrovské větve a vzpomínám na podobné velikány, které jsem obdivoval před několika léty v Šachrizabsu či v Denau v Uzbekistánu u Afghánských hranic. Tam dokonce v jednou vykotlaném kmenu starého platanu byl umístěný bufet s občerstvením! Najednou slyším, jak starší muž pobízí patrně svoji manželku k fotografování slovy: "Mařenko, běž si tam stoupnout k tomu kmeni, ať je na fotce také něco silnějšího nežli jsi ty!"

Co mu tělnatější Mařenka odpověděla, raději citovat nebudu. Ale nakonec se stejně nechala vyfotit.

Trsteno je malé městečko necelých 30 km od Dubrovniku, po moři dokonce o deset kilometrů blíže. Od poloviny 16. století patří k nejstaršímu, kouzelnému a půvabnému malému letovisku v Dalmácii. Dubrovnická městská republika byla totiž dlouho územně omezená na svoje bezprostřední okolí. Až v roce 1333 získali občané Dubrovníku od cara Štěpána Dušana další území, v roce 1399 se ještě zvětšilo a tím došlo k většímu rozvoji této malé republiky. Canossa neboli Trsteno vzniklo jako statek a letovisko současně, bohatého dubrovnického rodu Gozze - Bassegli (poslovanštění Gučetičové). Z tohoto rodu pocházeli významní politikové, spisovatelé a skladatelé. V Trstenu si vybudovali své sídlo s nádhernou zahradou v toskánském stylu v níž trávili dlouhé chvíle v době letního vedra, jímž byly zaplaveny rozpálené uličky Dubrovniku. Zahrada slouží dodnes nejen jako krásné arboretum vzrostlých exemplářů mnoha místních i exotických dřevin a spoustou dalších druhů rostlin, ale i jako výzkumná botanická stanice. Zahrada je protkána stezkami, vyhlídkovými terasami na moře, letohrádky a sochami. Její celková rozloha je asi 29 ha a je 55 metrů nad  zátokou, kde z malého přístavu odjíždí lodě na nedaleký ostrov Lopud.

Trsteno je skutečnou oázou v okolní jednotvárné krajině. Je tu i velký a silný pramen vody, který zásobuje celé městečko. Tak jako ve většině osad, městeček na pobřeží, i zde je plno penzionů či volných pokojů k pronajmutí. Je to jeden z vítaných příjmů místních obyvatel. Navíc je zde ještě jeden turistický "tahák". Kaple svatého Michala s obrazem od Tiziána nenechá žádného milovníka umění klidným.

Klid vyzařovaný snad z platanů či celkové příjemné atmosféry je trochu pokažený pohledem na malý pomníček vedle autobusové zastávky, kde stojí zaparkovaný náš Ford Transit. Asi desítku jmen místních obyvatelů vytesaných v desce z mramoru zakrývá velká kytice růží. Padli v nedávné občanské válce. Chce se nám věřit, že jsou to už opravdu poslední oběti války v nádherné zemi, jakou je Chorvatsko.

Jaroslav Hladík
Klub cestovatelů Hanzelky a Zikmunda Globe Prosiměřice