Chaco

"Myslíte, že jedeme dobře?" ptám se asi po třiceti kilometrech šílené cesty pouští. Šipka s číslem silnice 57 nás nasměrovala už před hodnou chvílí z asfaltové vozovky do pouště a my od té doby projíždíme po typické roletě v mracích zvířeného prachu.

Pohybujeme se v oblasti Four Corners, to jest Čtyři rohy. Tak se nazývá místo, kde se stýkají hranice čtyř amerických států - Utahu, Colorada, Nového Mexika a Arizony. Na ohromných náhorních planinách se v těchto místech nacházejí jedny z nejvýznamnějších archeologických nalezišť na světě. Místa se jmény Aztec, Mesa Verde, Canyon de Chelly a další se už dávno dostala na povinný seznam všech, kteří putují za pamětihodnostmi dochovanými po původních obyvatelích Ameriky. Zdejší vykopávky dokazují existenci velkolepé staré civilizace, dodnes opředené množstvím neobjasněných záhad a nevysvětlených otázek. Anasaziové, což v řeči Navajů znamená Prastaří či Starý národ, byli lidé, kteří žili v těchto nehostinných krajích střední části povodí řeky San Juan přibližně před tisíci lety. Jedny z nejzajímavějších pozůstatků jejich civilizace se pak nacházejí v kaňonu Chaco.

Tam máme tedy zrovna namířeno. V této chvíli se ale dusíme vedrem v autě, kam se i přes zavřená okna kdejakou škvírou propasíroval prach jemný jako pudr. Vznáší se ve vzduchu a nutí nás ke kašlání a kýchání. Usazuje se na věcech, na nás i ve vlasech, na podlaze u dveří dělá malé závěje.

Co to je!? Zírám před auto a prudce šlapu na brzdu. Z mraku zvířeného pouštního prachu se pomalu vynořuje dopravní značka s nápisem "Pozor, hluboká voda". Nachýlený sloupek se značkou čnící z písku okolní krajiny vypadá jako nepodařený vtip. Za ohybem ale sjíždíme do "wash", jakéhosi vyschlého koryta. Řeka tu není ani náhodou, v těchto místech naprší za rok jen asi 230 milimetrů, ale tato voda se snáší na zem v prudkých lijácích a žene se pak v mohutném přívalu právě takovým korytem, jakým zrovna projíždíme.

Hranice Národního parku Chaco se naštěstí nedá přehlédnout: jako když utne, končí tu pouštní pista a začíná úzká, ale asfaltová silnice. Národní park je financován z federálního rozpočtu a z něj byla zaplacena i stavba silnice, "Visitor Center" neboli informační centrum pro návštěvníky, několik domů pro zaměstnance parku a také sociální zařízení v malém kempu na okraji národního parku. Jediným zdrojem pitné vody je kohoutek u informačního centra. Obchod a dokonce ani benzínovou pumpu tu nenajdete.

Auto přestalo vibrovat a my si oddechli. Konečně jsme tedy v místech, kde v přibližně dvacetikilometrovém pásu kaňonu Chaco a jeho okolí leží desítky záhadných starých památek. Právě zde v poušti se nachází množství stop vedoucích k dějinám Anasaziů.

Anasaziové

"Na začátku lidé žili v jiném, Třetím světě, kde byl život těžký. Byly tam nemoci, málo jídla, byla tam zima a tma. Jednou stařešinové slyšeli kroky na střeše svého světa a rozhodli se zjistit, jestli i tam existuje život. Zasadili jedli, která vyrostla tak vysoko, že se téměř dotýkala střechy jejich světa. Pak postavili z rákosu žebřík, opřeli ho o strom, vyšplhali po něm a ostrou tyčí udělali do střechy díru. Tou vypustili vodního ptáka, aby zjistil, jaký je tento nový svět. Když se pták vrátil, zpíval o krásných řekách, jezerech, horách, pouštích, o jiných ptácích, rostlinách a zvířatech.

Stařešinové shromáždili lidi a pupeční šňůrou Země je dovedli do nového, Čtvrtého světa. Když se vynořili, vystoupili na Duhovou stezku. Uviděli vycházející slunce a zapadající měsíc. Poté se rozdělili do čtyř skupin a vedeni svými vůdci vyrazili do čtyř stran, aby si našli nový život. Lidé cestovali a usadili se na mnoha místech. Na každém z nich si určili střed, který symbolizoval pupek Země."

Poslouchali jsme tuto starou legendu o příchodu člověka na Zemi, sedíce na prahu Velké kivy v pueblu Aztec, a tajil se nám dech.

Aztec leží napůl cesty mezi dvěma centry indiánů Anasazi, to jest mezi kaňonem Chaco a náhorní planinou Mesa Verde. První osadníci přišli do Aztecu v letech 1050 až 1150 a byli silně ovlivněni kulturou z Chaca. Po roce 1200 sem přicházeli lidé ze severu a přinesli techniky typické pro skalní obydlí na Mesa Verde. O další půlstoletí později i oni odešli a zanechali po sobě domy, ale také mnoho otazníků.

Anasaziové kdysi obývali území větší než současná Kalifornie. To se rozprostíralo od řeky Rio Grande na západ do Nevady a do střední části Nového Mexika a Arizony. Na severu zasahovalo až po Colorado a Utah. Původně kočovníci živící se lovem zvěře a sběrem plodů se na počátku našeho letopočtu začali usazovat a měnit v zemědělce, kteří pěstovali hlavně kukuřici.

Archeologové zjistili, že obyvatelé prvních primitivních obydlí neměli hliněné nádobí a používali nádoby z jemného košíkářského pletiva. Některé byly zhotoveny tak umně, že se v nich dokonce dala udržet i voda. Proto se prvním Anasaziům říká "košíkáři".

Po roce 500 n.l. začali vyrábět hliněné nádobí, používat luk, šípy a sekery a vzrostl význam zemědělství. Během poměrně krátké doby se v boji se suchou a neúrodnou půdou pozvedli obyvatelé těchto pustin na úroveň, jaké do té doby na území severně od Mexika nedosáhli žádní jiní obyvatelé Ameriky. Brzy po roce 700 n.l. začali Anasaziové žít ve větších obydlích, objevily se první kivy - jakési obřadní síně a svatyně - a poznenáhlu začalo období zvané "pueblo", které vlastně pokračuje až k dnešním pueblanům.

Se svými stavbami ovšem zanechali Anasaziové do dnešních dnů množství nezodpovězených otázek. Především kaňon Chaco, nazývaný kaňonem záhad, je pokládán za jeden z ústředních bodů, odkud se odvíjí příběh tajemného lidu, příběh kdysi rozvinuté civilizace.

Přestože Anasaziové neznali kolo a nepoužívali tažná zvířata, vybudovali ve své zemi stovky kilometrů širokých silnic, které směřovaly k jednomu místu. Na leteckých záběrech je zřejmá dokonalá struktura rovných silnic dlouhých až 600 kilometrů a spojujících přes 75 míst, z nichž některá jsou značně odlehlá. Od svého objevení v sedmdesátých letech připravily tyto silnice vědcům mnoho horkých chvilek - užívaly se snad k přepravě potravin a dalšího zboží do osad? Ale Anasaziové neznali vozy ani koně. Byly to tedy slavnostní cesty používané k rituálům? V pueblu Alto byly nalezeny zbytky keramiky často spojované s pohřebním rituálem. Avšak ani moderní věda nepřinesla žádný důkaz o této teorii, nic se neví jistě. Jisté ovšem je, že právě rituální slavnosti hrály v životě Anasaziů významnou úlohu, že měli rituálů mnoho, že připadají dnešnímu člověku záhadné až nepochopitelné, ale pro dávného člověka byly nepostradatelné.

Puebla

Zapadající slunce obarvilo skalní útesy a my měli pocit, jako by vyvolalo dávného ducha kaňonu. Ten pocit je asi nejintenzivnější při návštěvě puebla Bonito. Má půdorys ve tvaru půlkruhu a složitou strukturu chodeb a obřadních místností zvaných kiva. Řada průchodů v místech bývalých dveří umožní jakoby cestovat pozpátku v čase.

V roce 919 se muži z kaňonu Chaco pustili do kácení stromů pro střešní trámy nového puebla. Bylo to sídliště, které se pod jménem pueblo Bonito stalo pravděpodobně nejvýraznějším projevem severoamerické indiánské architektury. Jde o nejznámější a nejlépe prozkoumané pueblo v kaňonu Chaco, které patřilo k takzvaným "velkým domům" postaveným v období mezi roky 900-1115 n.l. Rozkládá se v podnoží stolové hory, jejíž skalní stěny se zvedají tři sta metrů nad pueblo. Půdorys se podobá velkému písmenu D a zaujímá plochu asi 1,2 hektaru. Z horních pater se nedochovalo nic, zůstalo pouze několik zdí ze čtvrtého a pátého poschodí, a přesto je dodnes na první pohled zřejmé, o jak grandiózní stavbu šlo. Vždyť na konci 12. století, kdy bylo pueblo Bonito zcela dokončeno, v něm bylo více než 650 místností a bylo největší ze všech "velkých domů".

Anasaziové stavěli pro společné bydlení velkého počtu rodin tak ohromné domy, že se jim co do velikosti ve Spojených státech až do roku 1870 nic nevyrovnalo.

Současně s tím, jak se rozrůstala velká puebla, vznikala na celém území obývaném Anasazii řada podobných, ale menších osad. Postavit je znamenalo obrovské množství práce. Odhaduje se, že pouze pro stavby v kaňonu Chaco přitáhli Anasaziové na sto tisíc trámů určených pro zastřešení svých sídlišť. Některé odhady mluví až o 215 000 kmenů potřebných pro střechy a podlahy domů v Chacu. Většinu z těchto kmenů museli přinést z horských pralesů, které byly od kaňonu vzdáleny padesát až osmdesát kilometrů. Jak takové množství dřeva, vše bez jakékoli mechanizace a bez znalosti kola, dopravili do kaňonu, zůstává záhadou.

Pueblo Bonito i další "velké domy" jsou postaveny z těsně k sobě kladených bloků pískovce. Složitý systém zdiva je nejen důkazem vyspělé stavitelské techniky, ale i skvělým prostředkem pro určení stáří těchto objektů. V pueblu Bonito se nachází několik typů zdiva. Jednak je to tzv. první typ z 9. století, jehož zdi mají tloušťku jednoho kamene. Z takového zdiva se dá postavit maximálně dvoupatrová budova, vyšší by se zřítila, protože stěny nebyly dostatečně pevné, aby udržely další podlaží. Typ druhý a třetí pochází z poloviny 11. století. Jsou tu zřetelné velké kameny a vedle naskládané kameny menší, stěny jsou tlustší, a proto mohly být také vyšší. Poslední čtvrtý typ je nejrafinovanější. Malé kameny tu zdivu dodávaly určitou pružnost a stěny jsou tři, čtyři i pět pater vysoké.

Architektura ale obsahuje i další vodítka pro určení stáří vykopávek. Jako nosníky používali Anasaziové kmeny stromů. Archeologové zjistí, z jakého období pochází dřevo, kdy byl strom poražen, a tak se dá usoudit, kdy byl také použit ve stavbě. Pomocí radiokarbonové metody a metody založené na počítání letokruhů lze určit stáří objektů velmi přesně. Ví se proto, že místnosti z nejstaršího období pocházejí přibližně z roku 1040 n.l., jak svědčí kmen použitý při stavbě.

S ohledem na stáří těchto staveb je zvláště pozoruhodné přesné geometrické uspořádání místností i kruhových prostor určených k rituálům. Všechny místnosti jsou jakoby rozloženy na souřadnicové síti, dokonce i dveřní otvory a ventilační šachty ve stěnách všech poschodí dodržují pravidelné vzdálenosti. Takového přesného rozmístění různých složitých prvků prakticky nelze dosáhnout bez architektonických plánů.

Sluneční dýka

Fajada Butte je pozoruhodná stolová hora osaměle čnící proti obzoru. Přes sto metrů vysoké skalní stěny, tvar i mohutnost této vyvýšeniny zvedající se ze dna kaňonu mají bezesporu hlavní vliv na to, jak je tento vrchol nápadný. Se svou výškou 2019 metrů nad mořem nijak nepřevyšuje okolní skalní srázy, přesto je to ale kopec, na který se nezapomíná.

Byl podvečer, když jsme k němu konečně dorazili, a zapadající slunce změnilo Fajada Butte na planoucí pochodeň.

Celí užaslí jsme hleděli na kouzelné divadlo slunečních paprsků a stínů. V jednom jediném okamžiku nám bylo jasné, proč se tomuto vrcholu říká odedávna "Sluneční dýka". Už staří Anasaziové si na této hoře zřídili jakousi observatoř. Na střed spirály vytesané do kamene dopadal paprsek slunečního světla, který pronikl skalní štěrbinou vždy přesně v den slunovratu a rovnodennosti.

Slunce tu odjakživa spalovalo vyprahlou zem, a přesto lidé v kaňonu Chaco obdělávali půdu. Bylo to možné jen pomocí promyšleného zavlažovacího systému příkopů a přehrad. Důmyslná zavlažovací zařízení sloužila dokonce většímu počtu obyvatel, než kolik jich v těchto částech Coloradské náhorní planiny žije dnes. Anasaziové tu tehdy vytvořili jakousi zemědělskou oázu a slunce v ní samozřejmě hrálo ústřední roli.

Astronomické souvislosti lze vysledovat v celé řadě staveb Anasaziů. Je to například jedna z největších kiv v kaňonu Chaco, Casa Rinconada. Ta doslova provokuje astronomické otázky. I moderní indiáni zde ještě poměrně nedávno pořádali velkolepé náboženské slavnosti. Známá je také archeologická lokalita Chimney Rock ležící na sever od Chaca.

Hrála tedy při stavbě budov roli astronomie? A jakou?

A potom, ve 13. století, Anasaziové všechno, co pracně vybudovali, náhle z nejasných důvodů opustili a připravili tak soudobým badatelům další hádanku.

Stavby v kaňonu Chaco našli američtí vojáci při plnění úkolu na území Navajů v roce 1849. Od té doby kaňon provokuje svým nejasným posláním a záhadnými obyvateli. Od té doby tráví řada nadšených badatelů mnoho času v poušti a hledá chybějící pojítko, zmizelou stopu vedoucí k Anasaziům. Nikdo dosud nedokázal s jistotou popsat, jak vypadal život v kaňonu před tisíci lety. Ještě více než sto let po svém znovuobjevení skrývá kaňon řadu tajemství a dýchá na každého návštěvníka neopakovatelnou atmosférou záhad.

Lumír Pecold