Pompeje

To ráno 24. srpna roku 79 slibovalo nádherný den zalitý sluncem. Pak se země zachvěla a před polednem se z nitra Vesuvu ozval ohlušující rachot. Před očima zděšených lidí se vrchol hory propadl a zbortil. K nebi vyšlehl oslnivý plamen. Hora burácela a k nebi vytryskl ohromný černý sloup dýmu. V několika minutách vyrostla nad Vesuvem děsivá kouřová pinie.

Že je Vesuv sopkou, o tom staří Římané pravděpodobně neměli ani tušení. Od nepaměti pokrývaly jeho svahy ovocné sady s granátovými jablky, fíky a olivami. Dodnes se tu obilí sklízí třikrát do roka a vinice plodí vyhlášené druhy hroznů. Úrodnost rozpadající se lávy s bohatým obsahem vápníku, fosforu a potaše přitahuje zemědělce do blízkosti sopek všude na světě.

Tehdy se ovšem Vesuv připomněl z té děsivější stránky. Hukot a hřmění nebraly konce. Na Herkulaneum se vrhnul proud horkého bahna a popele. Pompeje zasypával neustálý déšť kamení, lávových bomb, lapilli a především prachu. Do toho klesali ubití ptáci a hmyz, moře vyvrhlo mrtvé ryby.

Při popisu zkázy Pompejí si nemusíme nic domýšlet, i když od události uplynulo téměř dva tisíce let. Tehdy byla oblast kolem Neapolského zálivu oblíbeným sídlem bohatých Římanů, ale 24. srpna roku 79 nastal náhle konec idyly. To, co se stalo, víme docela přesně ze zachovaného dopisu Plinia Mladšího, v němž Tacitovi popisuje okolnosti smrti svého strýce a ochránce, Plinia Staršího. Ten velel římským lodím v Misenu, v severozápadním koutu Neapolského zálivu. Kolem jedné hodiny odpolední byl nad horou spatřen ohromný mrak kouře. Záhy dorazili také poslové z vesnic v okolí Vesuvu s žádostmi o pomoc. Plinius nařídil několika lodím, aby odjely pomáhat s případnou evakuací a sám vyrazil co nejblíže k sopce. Pliniův vědecký zájem se probudil, nedbal dopadajících kusů žhavé horniny, ale loď se stejně musela zastavit, protože moře ustoupilo. Dnes je jasné, že to bylo proto, že se pevnina kolem sopky zvedla - což je pro výbuchy Vesuvu typické. Plinius se vrátil do svého sídla. Pak najednou závan větru přinesl ohromné množství tefry, která pokryla celý dvůr vily. To už bylo příliš a všichni se dali na útěk. Na moře se ale nedalo vyplout, protože bylo rozbouřené a neustále padal písek a lapilli.

"Puch síry a horko rozptýlily zbytky společnosti. Plinius těžce vstal podpírán dvěma sluhy, ale najednou padl na zem mrtev." Tak popisuje skon svého ochránce Plinius Mladší. Synovec nepochyboval o tom, že jeho strýc byl otráven plyny.

Události v okolí Vesuvu byly dramatické. Slunce zmizelo v mraku prachu a z nebe pršelo kamení a lávové bomby. Herkulaneum zasáhl proud horkého bahna, Pompeje bez přestání zasypávalo krupobití kamení a popela. V mžiku se vytvořila vrstva, která stále narůstala a pokrývala vše živé. Lidé se dali na útěk. V té době měly Pompeje asi 20 000 obyvatel a většině z nich se podařilo utéct. Jen ti, co přeháněli statečnost a schovali se v nějakém úkrytu v domnění, že vše za chvíli přejde, nebo nemohli utéci - zahynuli - většinou pod prolomenými stropy, které neudržely třímetrovou vrstvu popela. Zabíjely i sirné výpary unikající z chladnoucí tefry. Přestože se většině obyvatel podařilo utéci, bylo těch mrtvých asi 2 000.

Sopka bouřila, Vesuv chrlil popel ve stále nových a nových výlevech. Teprve třetího dne zrána protrhl vítr kouřový mrak a slunce začalo prorážet šerem. Těm, co přežili, se ale naskytl neutěšený pohled. Herkulaneum zcela zmizelo z povrchu zemského. Pompeje byly pohřbeny pod sedmimetrovou vrstvou sopečných vyvrženin. Ze svahů Vesuvu zmizely obdivované zahrady, vily a dvorce. Lidé prohledávali zbytky svých obydlí, aby zachránili alespoň něco ze svého majetku a pak opustili bezútěšnou krajinu.

Na opuštěná města se docela zapomnělo. Nad starými ulicemi a domy se časem zazelenaly vinice a ovocné zahrady. Teprve za tisíc sedm set let, na přelomu šestnáctého století narazil na městské zdi Pompejí architekt Domenico Fontana při stavbě vodovodu z řeky Sarno do Torre Annuziata. Neměl ovšem ponětí o tom, co našel. Pak se dlouho zase nic nedělo. Až začátkem 18. století si usmyslel rakouský princ Elbeuf , že vyzdobí svůj nový palác v Portici antickými díly. Koupil pozemek od jakéhosi kampanilského pekaře, o kterém se dozvěděl, že při kopání studny nalezl zbytky starých staveb. Začal kopat a hned napoprvé objevil divadlo v zaniklém Herkulaneu. Byl spokojen, ale další nálezy nebyly tak rychlé, jak si představoval, a tak prodal půdu nad Herkulaneem neapolské vládě. Ta pověřila vykopávkami Španěla Alcubierra. Ani jemu se ale v Herkulaneu nevedlo, a tak požádal neapolského krále Karla III., aby mu povolil přenést práce do míst kolem Fontanova vodovodu.

Král svolil. A tak 30. března 1748 začaly na místě starých Pompejí první archeologické vykopávky. Dlouho se ovšem archeologové domnívali, že odkrývají Stabie. Teprve v roce 1763 se našel nápis, který objasnil, že jde o starověké Pompeje. Ani za těch více než 250 let ale nejspou Pompeje odkryty celé. Postupně se na zdejší vykopávky přestalo pohlížet jako na výnosný důl, který zásobuje světová muzea nálezy, a začalo být jasné, že jde o zcela unikátní urbanistický celek nesmírného vědeckého významu. Bez Pompejí bychom nevěděli nic o antickém malířství, o městské architektuře, nemohli bychom si prohlédnout řadu antických soch a tak by se dalo pokračovat. Dochované ulice, náměstí, honosné domy i chatrče jsou zcela ojedinělou studnicí informací o všedním životě v antickém městě.

Zní to podivně, ale ta obrovská katastrofa z počátku našeho letopočtu nesmírně obohatila dějiny lidstva. Tím, že se pod vrstvou popela uchovalo téměř nedotčené antické město, se nám dostalo poznatků o vlastní minulosti, které bychom se jinak nikdy nedozvěděli.

Základní informace:

Do Pompejí se dostanete buď vlakem nebo autem z nedaleké Neapole. Od posledního výbuchu v roce 1944 je Vesuv zatím v klidu a nic nebrání tomu, abyste si prohlédli odkryté město. Na prohlídku Pompejí si vyhraďte alespoň jeden den a nezapomeňte navštívit například Larárium - budovu, kde byly umístěny sošky pompejských ochranných božstev neboli lárů, nepřehlédněte také takzvaný Faunův dům - slavnou vilu bohatého patricije Casiiho, pojmenovanou podle bronzové sošky. Za zvláštní pozornost stojí také dům Vettiů, kde se dochovaly fresky, v Modestově pekárně našli archeologové zuhelnatělé bochníky chleba a zcela nepřehlédnutelné jsou pochopitelně Fórum a Teatro Grande.

Lumír Pecold