Canal du Midi

Spojit Atlantský oceán a Středozemní moře tak, aby se dalo vyhnout Gibraltarskému průlivu, který ovládali Španělé. Něco takového bylo snem celých generací francouzských králů. Na jeho uskutečnění bylo třeba ale hodně důmyslu a prostředků. Dlouhá léta se vlastně zdálo, že je to zcela neuskutečnitelné. Nakonec realizace snů francouzských králů zůstala na Pierre-Paulu Riquetovi, bohatém výběrčím daní krále Ludvíka XIV.

Riquet vysvětlil svůj záměr králi Ludvíku XIV. v dopise. Colbert, správce provincie, oprávnil pak "výběrčího daní, který laškuje se zeměměřičstvím" k vyhloubení zkušebního výkopu roku 1665.

Riquet dokázal, že spousty projektů a plánů na kanály, které se za staletí nahromadily, mohou být konečně realizovány. "Tato stavba je proveditelná. Je to opravdu složité kvůli ceně, ale když se podíváme na to, co dobrého nám to přinese, nesmíme brát na cenu takový ohled", oznámil Riquet ve svém dopise Ludvíku XIV. Král Slunce roku 1666 odpověděl královskou vyhláškou schvalující stavbu kanálu. Popisuje ji jako "velkou práci míru, záležející hlavně na naší píli a na naší pozornosti, schopnou zachovat po staletí památku autora, ukazující velikost, přepych a blaženost našeho kraje". Tak se stali, že po paláci ve Verasilles je kanál du Midi druhým velkým odkazem doby Ludvíka XIV.

Riquet vyhloubil umělou splavnou řeku, zachycujíc vody z Montagne Noire, hornaté oblasti na okraji Centrálního masivu.

Král výběrčího učinil baronem, ale ten utopil všechno své bohatství do něčeho, co se dá nazvat jenom "faraónským dílem". "Dá se říct, že to, že jsem postavil kanál, utopilo mě i moji rodinu", řekl Riquet před smrtí a umřel jako chudý muž dříve, než byl kanál dokončen.

Canal du Midi je víc než 300 let staré technické dílo táhnoucí se od Toulouse až po Středozemní moře - vodní dálnice lemovaná stromy a vepsaná do krajiny Languedoc. Je to kraj historicky bohatý, ale postrádá velké řeky.

Proto se kanál stal mistrovským dílem sedmnáctého století - postaven byl v letech 1666 až 1681 a není jako všechny ty rovné říční "dálnice", kterými jsou moderní kanály. Vine se krajinou celých 254 kilometrů, sleduje její tvar, překračuje vodní toky po kamenných mostech a dokonce se dostává do podzemí pod kopec, než sestoupí do Béziers, domovského města stavitele Riqueta, přes monumentální akvadukt. Poté teče přes pobřežní lagunu Thau, kde se na ústřicové farmě produkují známé Bouzigues oysters, a Středozemí dosáhne v Sete. Sete je velký přístav postavený ve stejné době jako kanál, aby sloužil coby přírodní a vojenské "odbytiště" pro tuto novou strategickou vodní cestu.

Při stavbě musel být nejdříve vybudován zásobník vody. První kámen v 35 metrů vysoké přehradní hrázi Saint Ferréol byl umístěn roku 1667. Tento "vodní sklad", jak byla přehrada v té době nazývána, byl s kapacitou přes šest milionů metrů krychlových největší na světě. Jezero, jež se rozkládá na více než šedesáti sedmi hektarech, má v sobě tolik vody, kolik jí je obsaženo po celé zbývající délce kanálu. Původně zamýšlel Riquet vytvořit tucet malých nádrží, odkud by se zásoboval kanál v suchých obdobích. Nakonec zvítězila velká přehradní nádrž.

Tisíce lidí pracovaly na přehradní hrázi, velkém technickém i uměleckém díle, které bylo dokončeno roku 1672. Vodu zadrřuje kamenná zeď 35 metrů vysoká s metr širokou základnou. A dodnes je možné přejít po vrcholu přehrady z jednoho břehu na druhý. Směrem dolů od přehrady, v malém Laudotském údolí, vytvořil Riquet několik vodopádů a působivý dvacet metrů vysoký vodotrysk.

Voda nahromaděná v horách nestačila zcela na to, aby garantovala úspěch Riquetova projektu: bylo nutné nasměrovat ji podle potřeby na pláně několik desítek kilometrů vzdálené, kde se vyhloubí kanál a zajistit, aby dodávala dostatek vody. S pomocí syna stavitele vodotrysků Pierra Campmase měl Riquet duchaplný nápad - vyhloubit strategické místo, kde se voda rozdělí - práh Naurouze. Jižně od tohoto místa teče voda do Středozemního moře, severně k Toulouse a do Atlantského oceánu.

Roku 1681 byl kanál slavnostně uveden do provozu během desetidenních oslav. Arcibiskup z Narbonne a prefekt Languedoku se vylodili v Castelnaudary v čele konvoje čtyřiadvaceti lodí plných civilního obyvatelstva i kléru. Poté se procesí rozdělilo a první lodě s nákladem pokračovaly na své cestě do Baucaire Fair daleko v údolí Rhôny.

Riquetův hlavní spolupracovník ve svém detailním popisu události prohlásil: "Člověk stráví jedenáct dní na cestě od jednoho moře k druhému bezpečně a jednoduše, z toho se dá posoudit hodnota této práce".

Od zániku obchodní dopravy slouží kanál k usměrnění vody od prvního výběžku Massif Central na Languedockou pláň, kde se každé léto z řek stávají malé pramínky vody. Tři sta milionů metrů krychlových vody proteče kanálem každý rok a zavlaží 40 000 hektarů půdy.

Avšak Canal du Midi není jenom vodní cesta. Jeho břehy lemované stovky let starými platany vábí každoročně mnoho turistů. Kanál poznamenal krajinu a kulturu jižní Francie, natolik až člověk zapomene, že to je umělá stavba, dílo lidských rukou a vůle.

Základní informace:
Canal du Midi byl na Seznam světového dědictví UNESCO zapsán v roce 1996. Po Francouzské revoluci roku 1789 byl Royal Canal of Languedoc, jak se původně jmenoval, pokřtěn na "Canal du Midi". V devatenáctém století soutěžil v oblibě s železnicemi. Práce na modernizaci započaly v sedmdesátých letech dvacátého století, ale naštěstí nezničily kouzlo jeho starých, charakteristicky kulatých zdymadel.

Vody kanálu brázdí v současnosti kolem 400 malých lodí k pronájmu. Jsou to lodě, které jsou většinou půjčovány na týden a kormidlovat je můžete i bez průkazu. Turistické hausbóty tvoří převážnou část současné dopravy na kanále, který neztratil nic na své malebnosti.

Lumír Pecold