K pojetí a rozložení přírodních předpokladů cestovního ruchu u nás.

V geografii cestovního ruchu (dále též CR) má klíčové místo studium předpokladů (podmínek, zdrojů), které tento významný fenomén moderní doby umožňují a formují. Hlavní polohy reprezentují (1) územní a (2) společenské předpoklady cestovního ruchu. Jako územní (lokalizační) předpoklady CR, které jsou předmětem zájmu tohoto příspěvku, se označují činitelé resp. soubory činitelů, vystupující jako důvod návštěvy určitého území v rámci systému cestovního ruchu. Je tu tedy vazba na příjezdový cestovní ruch (tj. aktivní, jde-li o zahraniční rozměr) a kritérium je svou orientací na diferenciaci prostoru výslovně geografické.

Územní (lokalizační) předpoklady cestovního ruchu lze rozdělit na pět skupin. První tvoří přírodní předpoklady CR – realizují se ve vztahu k aktivitám CR spojeným s přírodou a odrážejí rekreační hodnotu krajiny. Ve druhé skupině jsou předpoklady CR dané kulturním dědictvím (historické urbanistické soubory, solitérní památky jako hrady, zámky, kláštery atd. a též významná muzea a skanzeny). Následují akční předpoklady CR (pořádání kulturních festivalů, slavností, sportovních závodů, tradičních jarmarků apod.). Značně specifickou složkou jsou lázeňské předpoklady CR. Konečně jde o nákupní a zábavní předpoklady CR (hypermarkety, westernová městečka, noční podniky aj.).

Protože konkrétní rozbor všech uvedených témat, byť jen na území Česka, by překročil možnosti rozsahu tohoto příspěvku, budeme se věnovat pouze přírodním předpokladům CR, jako prvotní a nejméně proměnlivé složce územních předpokladů cestovního ruchu.

Skladba přírodních předpokladů cestovního ruchu

Přírodní předpoklady cestovního ruchu jsou též značně heterogenní, tak jak je rozmanité spektrum aktivit CR, které jsou na ně vázány. S respektováním jejich hlavních funkcí, za něž považujeme poznávání přírody a rekreaci v širokém smyslu, lze vymezit čtyři hlavní články.

Předpokladem, který vyjadřuje první z uvedených funkcí, je existence přírodních pozoruhodností. V širokém smyslu je poznávání přírodních zajímavostí a pozoruhodností náplní téměř všech přírodně orientovaných aktivit CR. Zde se však jedná o takové jmenovité atrakce (skalní města, jeskyně, propasti, pralesy atd.), které se stávají významnými samostatnými cíli výletů a zájezdů. Jde o uzlové body cestovního ruchu; tím se přírodní předpoklady CR tohoto typu přibližují všem ostatním „nepřírodním“ územním předpokladům CR, vázaným na podobně jednoznačné cíle: hrady, zámky, letní festivaly aj.

Zbývající tři články přírodních předpokladů CR jsou si vnitřně podobné, spojuje je potenciálový charakter konstrukce. Vhodnost krajiny pro aktivní turistiku je průmět možností pro pěší, cyklo-, lyžařskou a vodní turistiku (v rámci cestovního ruchu se uvažují cesty k výcho-dištím turistických programů a návrat z jejich cílů). Za vhodnost krajiny pro pobytovou rekreaci pokládáme souborné potenciálové charakteristiky hodnotící krajinu z hlediska letních a zimních rekreačních forem (rekreace u vody, letní rekreace typu lesy/hory, venkovská turistika, tj. rekreační pobyty ve vesnicích s typickou atmosférou, popř. na zemědělských farmách, a zimní horská rekreace). Konečně vhodnost krajiny pro sportovní a lovecké činnosti je indikována možnostmi pro horolezectví, závěsné létání, myslivost a sportovní rybolov.

Daly by se vyčlenit i další, perifernější aktivity přírodního CR u nás (např. hippoturistika či pozorování zvířat v přírodě); ty však vzhledem k omezenému rozsahu článku neuvažujeme.

Rozložení přírodních předpokladů cestovního ruchu na území Česka

Existence přírodních pozoruhodností

Nejnižší (základní) úroveň přírodních pozoruhodností, které již jako takové vystupují v cestovním ruchu, představuje zejména výskyt zajímavých přírodních výtvorů, zvláště skalních formací a přístupných rezervací (rašeliniště apod.); z chorologické úrovně tvarů sem můžeme zařadit např. krajinu s nápadnými vulkanickými kužely. Střední (zvýšená) úroveň odpovídá větší hodnotě a nevšednosti takovýchto přírodních výtvorů a nejméně do tohoto stupně se řadí jakékoli krasové jevy. Vysokou úroveň pak tvoří nejhodnotnější, celostátně a mezinárodně proslulé přírodní lokality.

Informaci o rozložení obcí, na jejichž území se vyskytují lokality odpovídající jednotlivým úrovním, podává obr. 1; zařazujeme jej i s vědomím, že absolutně eliminovat jistou subjektivní příměs v této věci nelze (což ostatně platí i pro další oddíly). Každopádně jsou jmenovité přírodní pozoruhodnosti poměrně výjimečným jevem. Největší soustředění takových obcí je v severních a severovýchodních Čechách (České Švýcarsko, Český ráj, Adršpašsko-teplické skály, Broumovské stěny, Kokořínsko, České středohoří). Kromě Šumavy (slatě, jezera, Boubínský prales aj.) se významněji uplatňují ještě Český kras a západočeský lázeňský trojúhelník (Soos, rašeliniště Tajga aj.). Na Moravě je hlavní soustředění vázáno na Moravský kras a (v nižší úrovni) na Pálavu, menší ohniska jsou v dalších krasech: hranickém, javoříčsko-mladečském a jesenickém a též v bes-kydské oblasti (skály, pseudokrasové jeskyně, prales Mionší).

Vhodnost krajiny pro aktivní turistiku

Každá z forem aktivní turistiky má trochu jiné požadavky na ráz krajiny. Pěší turistika potřebuje v základním stupni vhodnosti alespoň průměrně lesnatou krajinu s občasnou rozptýlenou zelení; pro zvýšený stupeň je již třeba větší reliéfové členitosti, více lesů, luk a pastvin a též vodních ploch; krajina, která má být pro pěší turistiku vysoce vhodná, musí být převážně horská nebo vrchovinná se souvislejšími lesy, s možností vyhlídek a drobným, popř. rozptýleným osídlením. Cykloturistika je „skromnější“ – v základním stupni jí vyhovuje i plochá zorněná krajina a stupeň vhodnosti stoupá více s přibývajícím podílem lesů, rozptýlené zeleně a luk a pastvin než s růstem členitosti reliéfu. Lyžařská turistika se ve svých krajinných preferencích podobá vcelku pěší turistice s tím, že i základní stupeň vyžaduje větší nadmořskou výšku (500-600 m). Zcela specifické je pak hodnocení vhodnosti krajiny vůči vodní turistice: „krajinu“ tu zastupují jen vodní toky v diferenciaci podle vodáckého významu.

Souborný ukazatel vhodnosti krajiny pro aktivní turistiku je proto nutno pojmout jako konstrukci s váženými vstupy jednotlivých dílčích aktivit. Váhy, které se snaží korespondovat s významem aktivity v cestovním ruchu s přihlédnutím k aktuál-ním trendům, jsme určili takto: pěší turistika 35 %, cykloturistika 40 %, lyžařská turistika 15 %, vodní turistika 10 %. Výsledný ukazatel byl zpracován podle obcí (Bína 2002) a zde je rozlišen na 4 úrovně (první je nulová).

Geografické rozložení zprostředkovává obr. 2. Důležitý je předně poznatek, že jen velmi málo krajin v Česku nevykazuje vhodnost pro aktivní turistiku. Odečteme-li území 5 nepřístupných vojenských újezdů, kde tedy vhodnost (i pro všechny další skupiny) neexistuje z vyšší moci, jedná se jen o pánevní oblasti severozápadních Čech. Zejména příspěvkem cykloturistiky se do základní úrovně vhodnosti dostal celý areál České tabule i moravských úvalů. Zvýšená úroveň se šíří souvisle hlavně v jižních a západních Čechách, částečně na Vysočině, na Moravě nejvíce v Moravskoslezském a Zlínském kraji. Horské a vrchovinné oblasti, někdy ale i zcela ploché (např. Třeboňsko – díky lesům a rybníkům má vysokou krajinnou estetiku a vodácky oblíbenou Lužnici) vesměs představují vysoký stupeň vhodnosti.

Vhodnost krajiny pro pobytovou rekreaci

Z aktivit pobytové rekreace má jednoznačnou územní vazbu letní rekreace u vody – podle využitelných parametrů příslušné přehradní nádrže, rybníka, řeky. Letní rekreaci typu lesy/hory odpovídá v základní úrovni vhodnosti obvykle zvlněná krajina se zvýšeným podílem lesů a nejvýše průměrnou hustotou obyvatelstva a osídlení, ve zvýšené úrovni krajina o výškách cca 500-800 m n.m. s celostátně výrazně nadprůměrným podílem lesů a s rozptýleným osídlením, ve vysoké úrovni nejvíce horské areály se souvislými lesy, vesměs nad 900 m n.m. V zásadě podobné jsou požadavky na krajinu z hlediska horské zimní rekreace, ale s indiferencí k lesům a naopak se zdůrazněním členitosti reliéfu; pro základní úroveň se nadto vyžaduje minimálně 500 m n.m. Široký potenciálový záběr má vhodnost krajiny pro pobyty typu venkovské turistiky: v základní úrovni jde téměř o všechny „normální“ venkovské oblasti, tedy bez silně suburbanizovaných a zalidněných; další úrovně vycházejí v podstatě ze snižování velikosti, kompaktnosti a hustoty venkovských sídel.

Souborný ukazatel je sestaven analogicky jako v předchozím oddíle, s těmito použitými váhami: rekreace u vody 35 %, rekreace lesy/hory 20 %, zimní rekreace 35 %, venkovská turistika 10 %.

Ve srovnání s vhodností pro aktivní turistiku se tady (obr. 3) již objevuje více bílých míst, s nulovou vhodností. Rekreační pobyty mají vyšší nároky na krajinnou kvalitu než jen průchod či průjezd na kole, lyžích, kanoi. A že není bílých míst ještě více, je zásluhou územního potenciálu venkovské turistiky. Základní úroveň, která pokrývá většinu Čech i Moravy, prostupují areály převážně zvýšené úrovně (jih středních Čech, Vysočina s přesahem do jižních Čech, Pošumaví, Tepelská plošina, Podkrkonoší, Nízký Jeseník, Valašsko). Vysoká úroveň je zřetelněji než v předchozím oddíle soustředěna v horských oblastech, nejkompaktněji v Šumavské soustavě, ve všech hornatinách Krkonošsko-jesenické soustavy a v Moravskoslezských Beskydech. Na Českomoravské vrchovině odpovídá této úrovni zejména Novobystřická vrchovina (Česká Kanada), opět s charakteristickým přesahem na Třeboňsko, a též Žďárské vrchy.

Vhodnost krajiny pro sportovní a lovecké činnosti

Možnosti provozování sportovních činností v přírodě a loveckých činností se rovněž stávají impulsem cestovního ruchu, ovšem v mnohem nižší intenzitě než předchozí. Adekvátně tomu nebyly pro jednotlivé aktivity rozlišovány tři výchozí úrovně, nýbrž jen jediná. Vhodnost krajiny pro horolezectví byla zaznamenávána podle výskytu skal umožňujících horolezecké výstupy nebo alespoň výcvik. Vhodnost krajiny pro závěsné létání se uvažovala tam, kde je konfigurace terénu vhodná pro starty rogallových křídel a pro paragliding, tj. vyskytují se osamělé vrchy či jiné prudké svahy spadající nikoli do údolí, ale do roviny nebo širší kotliny. Vhodnost krajiny pro myslivost byla uvedena v každé obci s výjimkou silně urbanizovaných a intenzivně zemědělských areálů s minimem rozptýlené zeleně. Do úrovně vhodnosti krajiny pro sportovní rybolov jsme tam, kde byly k dispozici rybářské mapy, zařadili všechny stanovené rybářské revíry Českého a Moravského rybářského svazu. Kde tyto mapy nebyly k dispo-zici, byla vhodnost usuzována podle průtoku (šířky) vodních toků a výskytu a parametrů rybníků.

Pro souborný hodnotící ukazatel byly použity tyto váhy: vhodnost krajiny pro horolezectví 10 %, vhodnost krajiny pro závěsné létání 5 %, vhodnost krajiny pro myslivost 40 %, vhodnost krajiny pro sportovní rybolov 45 %. Souborný ukazatel byl i zde vyhodnocen ve 3 úrovních.

Územní rozložení této skupiny přírodních předpokladů CR (obr. 4) ukazuje větší rozptýlenost a vzájemnou promísenost jednotlivých úrovní. Rysy geografického rámce se dostávají do pozadí, tak jak tyto atributy často ovlivňuje konkrétní místní situace. Pouze náznakově se objevuje zvýšení hodnot na horách, naopak nížinné oblasti nejsou nijak znevýhodněny.

Souhrnné územní zhodnocení přírodních předpokladů CR v Česku

V kartogramu na obr. 5 je celkově vyhodnocena územní diferenciace přírodních předpokladů CR v naší republice. I s vědomím, že vstupní hodnoty jsou již samy poznamenány průměrováním a vážením, byl použit souborný ukazatel, analogický předchozím oddílům. Operoval s těmito váhami: existence přírodních pozoruhodností 35 %, vhodnost krajiny pro aktivní turistiku 25 %, dtto pro pobytovou rekreaci 35 %, dtto pro sportovní a lovecké činnosti 5 %.

Závěr

Česká republika má relativně příznivé přírodní předpoklady pro cestovní ruch. Při adekvátní realizaci možností z nich vyplývajících by se jistě změnil současný stav, kdy např. drtivá většina zahraničních návštěvníků se omezuje jen na Prahu. Poznamenáváme ještě, že vedle „čistých“ potenciálových charakteristik, které zde byly probírány, jsou přírodní předpoklady cestovního ruchu ve svém působení ovlivněny i spektrem druhotných vlivů, např. omezeními z titulu ochrany přírody či rozdílnou dopravní dostupností.

Literatura:

Anděl J., Suchevič S., Škubnová V. (2002): Potenciál rekreace a cestovního ruchu v zázemí města Ústí nad Labem. Geografie-Sborník ČGS, 107, č. 3, s. 296-308.

Atlas pro volný čas, Česká republika (2001). Kartografie Praha.

Bína J. (2002): Hodnocení potenciálu cestovního ruchu v obcích České republiky. Urbanismus a územní rozvoj, č. 1, s. 2-11.

Dohnal V. a kol. (1987): Rajonizace cestovního ruchu v ČR. Merkur, Praha, 167 s.

Holeček M., Mariot P., Střída M. (1999): Zeměpis cestovního ruchu. Nakladatelství ČGS, Praha, 99 s.

Pásková M., Zelenka J. (2002): Cestovní ruch – výkladový slovník. Min. pro míst. rozvoj, Praha, 448 s.

Vystoupil J. (1979): K výzkumu přírodních rekreačních zdrojů. Sborník ČGS, 84, č. 2, s. 140-146.

Jan Bína
Zeměpisné sdružení