Íránský Mašhad

Kdo z vás by se nechtěl dostat do Íránu? Do země, kde zanechaly své stopy rozličné národy a náboženství, po nichž zbyly památky patřící k nejdůležitějším ve vývoji lidské civilizace? Také já jsem se mnoho let snažil vidět na vlastní oči území bývalé perské říše, ale nedařilo se to, protože Írán neměl zájem o turisty, kteří v zemi nechtějí nechat tisíce dolarů nebo nepřinášejí nějaký byznys. Nepomohly ani pokusy na konzulátech v jiných zemích. Až jsem se jednou vracel vlakem z Prahy domů a z nudy jsem si prohlížel inzeráty v jedněch našich novinách. A ejhle! Hledali náhradníky pro expedici do této vytoužené země. Zahájil jsem ihned příslušné kroky a za necelé tři týdny (!) jsem seděl v autobuse, směřujícím do Istanbulu a dále na východ…

Byl jsem v Íránu již dvakrát v roce 1970. Jednou v tranzitu do Indie a podruhé při menší poruše letadla, kdy jsem měl možnost prohlédnout si jeden den Teherán. Protože jsem později začal sbírat města s více než milionem obyvatel a íránský Mašhad (Mashhad) byl posledním městem na světě (č. 278), které jsem potřeboval dobýt pro dosažení světového rekordu, měl jsem i další pohnutku pro cestu. A to se k milionu blížila navíc i další tři města, která byla na trase naší expedice: Tabríz, Isfahán a Šíráz.

Jenže vedoucí zájezdu nechtěl ani slyšet, že bych se odloučil od expedice a podíval se do Mašhadu na vlastní pěst. Žádal jsem jen adresu hotelu v dalším městě, kde jsem se chtěl k výpravě připojit. "Je to příliš drahé, letenky se nedostanou, protože jsou letadla přeplněná a vlakem to zabere moc času a musíte mít zvláštní povolení na cestu", vymlouval se. Teprve až když viděl moji tvrdohlavost, adresu dalšího hotelu mi dal. Po příjezdu do Teheránu jsem šel s ním k cestovce, zajišťující celý náš pobyt a zatímco si vedoucí vyřizoval svoje, já se poptával u jiné přepážky na možnosti navštívit Mašhad.

"Pane, to je velice jednoduché", řekla mi sympatická dívka a byla mi hned ještě milejší. "My máme dvě letecké společnosti a 10 letů denně, většinou se místa vždycky najdou. Letenku za pouhých 30 USD vám vystavíme na počkání, za hodinku jste autobusem na letišti a hned si můžete sednout do letadla. A cena letenky zahrnuje i zpáteční let. U nás také můžete získat za výhodný kurs místní měnu", dodala ještě. Co víc si našinec může přát? Nechal jsem zavazadla v autobuse, rozloučil se s vedoucím a se známými a za dvě hodiny jsem skutečně nastupoval do letadla. Připadalo mi to po léta trvajících potížích neuvěřitelné, ale unavené štěstí si zřejmě někdy sedne i na českého cestovatele.

Teherán leží přímo pod pohořím Elborz, oddělujícím město od jižního pobřeží Kaspického moře. Vybral jsem si okno na levé straně a viděl tak dobře i nejvyšší kuželovitou horu Demávend z tmavého trachytu, která měří 5670 m. Startovali jsme směrem na západ, na Tabríz, aby letadlo získalo náležitou výšku. Pak jsme pokračovali přibližně nad východní železnicí. Hory se snižovaly a objevilo se Kaspické moře, řeka Atrak a za ní polopouštní nížiny, které patří již k Turkmenské republice. Vpravo se rozšiřovala poušť Dašte Kevír (Dasht-e-Kavir). Stepi, polopouště a pouště vlastně tvoří většinu území Íránu, zbytek jsou hory vysoké a ještě vyšší. Naše Dašte Kevír pokračuje bez výraznějšího přechodu pouští Dašte Lút (Dasht-e-Lut) a obě se táhnou přes 1300 km.

Dostali jsme se do provincie Mašhad, která zabírá přes 20% území Íránu a žije v ní více než 7 milionů obyvatel. Pod námi zůstala okresní města Sabzevar a Nišápúr (Neyshabur) a já se přiznávám, že bych tam bydlet nechtěl; tak nicotně a opuštěně v poušti vypadala z okénka našeho letadla. Po hodině letu se objevily před námi opět hory. Nejdříve Nišápúrské a za nimi delší Kopet Dag, na hranicích s Turkménií. Jejich vrcholky ční do výšky jen 3322 m a 3117 m a mezi nimi leží úrodná kotlina Mašhadská. Sytá zeleň jarních polí (byl začátek května) silně kontrastovala s šedivou a bezútěšnou slanou pouští. V poledním slunci se třpytily zlatem pokryté mešity a kopule hlavního chrámu a já jsem celý dychtivý vykročil z letištní budovy.

Letiště leží jen 4 km od města, ale 10 km od chrámového komplexu. Proto jsem odmítl nabídku několika taxíkářů a vydal se pěšky. Co to je pro mě 10 km, když chodím běžně maratóny či padesátky! Vyzbrojen mapkou, kde ale úseky mezi dvěma ulicemi byly ve skutečnosti dlouhé 1,5 km, jsem prošel letištní bulvár a přišel na výstavnou třídu Jomhori Islami. Na jejím konci se zahne doprava a šlape se přes hodinu ke chrámům bulvárem Imam Reza. Jsou tu třídy s pěknými domy až paláci, s alejemi palem a s květinovými záhony, často doprovázenými menšími vodními plochami a fontánami. O vodu tu nouze není, protože město leží vlastně v bezodtoké pánvi s několika menšími řekami a v tuto dobu ještě na horách tály sněhy. Křižovatky tří příčných a hlavních ulic tvoří pěkná náměstí.

Hned další křižovatka je vlastně obrovské náměstí, na kterém je postaven celý chrámový komplex. Už z dálky byly vidět zlacené i modré báně kopulí různých tvarů, štíhlé minarety i komplexy dalších mešit. Zblízka jsem byl rozčarován: celá plocha kolem náměstí byla ve výstavbě, hloubkové výkopy byly už vyztuženy několikaposchoďovými ocelovými stěnami pro budoucí podchody, vysoké a ohavné plechové ploty a také desítky různých stavebních jeřábů znemožňovaly udělat aspoň z větší vzdálenosti nějaké pěkné záběry celého komplexu. Věděl jsem, že se před vstupem do této svatyně musí odevzdat všechny kamery i fotoaparáty. Stavba masivních ocelových konstrukcí bude pokračovat i pod chrámy, aby byl zesílen jejich základ, protože se má zabránit případnému zničení památek při zemětřesení.

Mašhadské chrámy jsou největší šíitskou svatyní na světě. Je zde pochován osmý imám Réza, který tu nalezl v roce 818 mučednickou smrt. Nevím, jak jste obeznámeni s islámem, proto jen stručně o šíitech a sunnitech. V 7. století došlo mezi muslimy ke sporům o nástupce Mohameda. Podle některých to měli být pouze muži z jeho rodiny a protože Mohamed měl jen dceru Fátimu, vedení se ujal až do své násilné smrti (r. 661) Mohamedův bratranec Álí. Stoupenci Álího, tedy strany Álího, neboli ší‘at Álí, jsou dnešní šíité. .Je jich ve světě muslimů jen asi 10%, v Íránu však převládají. Za následovníky Mohameda uznávají jen imámy, což jsou přímí potomci Álího, neomylní vůdcové a zasvěcení vykládači tzv. skrytého smyslu koránu. Devět desetin muslimů světa jsou naopak sunnité, kteří si říkají "lid  společenství a tradice" - sunna. Zastávají střední cestu a jsou tolerantní a umírnění. Korán prý nemá žádný skrytý smysl a vedení nemusí pocházet od Álího. Víra je věcí pouze věřícího a Boha a je třeba žít tak, aby se člověk po smrti dostal do ráje.

V posledních létech přijíždí do Mašhadu kolem 13 milionů islámských šíitských poutníků ročně a a mezi nimi je mnoho lidí z bývalých sovětských středoasijských republik. Írán chce v nich zvýšit co nejvíce svůj vliv a tak jsem všude viděl i ruské nápisy, na letišti obdržíte plánky a popisy nejen v angličtině, ale i v ruštině. Současně s tím dostávají noví poutníci pokyny, jak se mají chovat, co musí mít na sobě, případně co nesmí sebou vozit nebo naopak vyvézt. Ženy musí být kompletně zahalené, kromě malého oválu od očí po bradu a rukou po zápěstí. Ani nesmí vykukovat kotníky. Přes obličej musí být upevněna čadra (síťka nebo rouška). Muži tu nemohou chodit v tričkách nebo kraťasech. Přísně zakázán je dovoz či požívání jakéhokoli alkoholického nápoje, import videa s tanci či nepatřičným obsahem, fotografií a časopisů a rovněž se zakazuje podomní a pouliční prodej. Na indexu je též veškerá kosmetika.

Nebylo vůbec jednoduché dostat se do chrámového komplexu, obehnaného ze všech stran vysokým plotem. Zkoušel jsem to nejprve u hlavní brány, ale strážní mě jako bílého zastavili. "Dovnitř můžete jen s průvodcem, a to na povolení, o které se žádá den předem a ještě máte přístup jen do muzea a knihovny pro studium svatých knih a koránu", řekl mi důležitě jeden ze strážců a neoblomil ho ani větší bakšiš, který jsem mu chtěl potají podstrčit. Tak jsem to zkoušel dál, až jsem našel dva nepatrné vchody jako do stanu a nad jedním bylo napsáno For brothers – pro bratry. A protože prý Slovan všude bratry má, tak jsem to tudy zkusil. Strážce mě jen poslal odevzdat boty a fotoaparát do blízké úschovny. Tam jsem kupodivu musel nechat i pas, prý proto, aby věci nikdo nevyfoukl, kdyby našel moji známku s číslem od šatny. Vchod pro bratry byl pak pro mě volný a za chvíli jsem stál na prvním chrámovém nádvoří.

Těch nádvoří je šest a některé jsou velké jako menší fotbalové hřiště. Jsou zaplněna různými stavbami, jako kašnami pro umývání nohou poutníků, jsou tu malé fontánky se stříškou i kohoutky ze zlata, u kterých se stojí fronty (také jsem se napil), blízko jsou i četné úschovny bot vždy pro dva páry, protože v chrámech byly davy lidí. Na vyhrazených místech seděly celé rodiny nebo skupiny a odpočívaly před dalšími modlitbami. Uprostřed stál hlavní chrám Gochar Šad s pozlacenou kopulí, jejíž výška je 34 m nad zemí. Byla postavena za panování šácha Tachmasba Sefeviho. Uvnitř je pochován ten osmý imám a leží tam na katafalku, potaženém černým suknem v malém sálku s průhlednými stěnami. Ty jsou zhotoveny z masivních kloubových mříží na způsob rolet u starých obchodů. Jenže ty články jsou i 2 cm tlusté a ve spodní části, kam až dosáhnou ruce věřících, jsou vyhlazeny do jasného zrcadlového lesku. Lidé se sem chodí modlit, někdy na mříž přivazují i malé lístečky s prosbou a líbají mříž. Ženy do chrámu mohou také, ale mají vstup i část mříže oddělené. Je tu i čestná stráž a na pořádek dohlíží stráž obyčejná. Všude jsou koberce, byly dokonce už i před vchodem do chrámu.

Stojím tu dlouho a snažím se být nenápadný a jen pozorovat. Muži stojí či klečí, někteří se opětovaně čelem dotýkají ne koberce, ale malého modlicího kaménku, kterých je pro ty chudší všude plno v nádobkách u každého sloupu. Movitější si své kamínky nosí sebou. Na všech je na obou stranách nějaký verš z koránu, jsou silné asi centimetr a mají tvar kruhu, oválu či mnohoúhelníku.

Kolem chrámu je ještě dvacet dalších církevních staveb: čtyři vysoké, pozlacené věže minaretů, otevřené kupole, bohatě zdobené kachličkami arabských vzorů a nápisy, kterým samozřejmě nerozumím. Lidé líbají některé dveře či jejich sklo. Našel jsem i knihovnu, studovnu i prodejnu koránů. Těch tu byly stovky druhů; od obyčejných až po typy s deskami pozlacenými, od miniatur, velkých jako krabička od sirek až po mohutné folianty. Objevil jsem tu i výstavu obrazů, na kterých jsem viděl masakry křesťanů, kterým pravověrní muslimové usekávají zahnutými meči hlavy… Velkolepě působí i vnitřní výzdoba chrámů. Protože tu nejsou barevné obrazy, vynahradili si to stavitelé velkým množstvím plošek na vysoce členitých stropech i na sloupech. Plošky jsou v jednom chrámu pozlacené, ve druhém stříbrné, jinde jako z křišťálu. U obyčejných muslimů to vzbuzuje stejný obdiv a úžas, jako kdysi u prostého lidu u nás nákladné katolické kostely.

Obcházím to zas a znova a jdu kolem minaretu, kde jsou nahoře umístěny velké hodiny, něco na způsob londýnského Big Benu. V jednom koutě se sešla skupina asi 20 lidí a hlasitě se modlí a zpívá dle předzpěváka. Druhá skupina se zatím řadí a chystá. Připadá mi to jako zádušní mše za mrtvého. Na dalším nádvoří chodí řada mužů jeden za druhým a bijí se v rytmu malými košťátky přes ramena a záda. Košťátka jsou ale svazky 30-35 cm dlouhých řetízků s tlustou obalenou rukojetí. Stále se přidávali další a nakonec tam stálo 8 řad po asi 50 mužích a jejich hlasité modlitby či nářky a šelest stovek řetízků dodávaly celému výjevu neopakovatelnou atmosféru. Poznal jsem všechny hlavní světové církve i jejich chrámy a jenom dvě jiná místa světa na mě udělala podobný nezapomenutelný dojem: chrám sv. Petra ve Vatikánu a královský palác s mnoha církevními stavbami v Bangkoku.

Pak už to šlo ráz naráz: vyzvednout boty, pas a aparát protože se už stmívalo, upustil jsem od další prohlídky města. Po jednoduché večeři jsem chytil první autobus na letiště a zanedlouho už jsem seděl v letadle a díval se svrchu na bohatě osvětlené město, mizející pomalu za prvními kopci. Do hotelu v Teheránu jsem se dostal až k ránu. Nastalo velké vypravování a na stejnou cestu se vydali další dva zájemci o islám. Jenomže se do chrámů nedostali, protože nechtěli nechat v úschovně pasy a kamery a zřejmě ani nebyli správnými "bratry".

Mašhadské chrámy jsou velkolepé!

Miroslav Šnejdar
Zeměpisné sdružení