Za mormony do Utahu

Mezi nejzajímavější a svou historií a nakonec i současností nejtajemnější státy amerického západu patří Utah. Zaujal mne už od doby, kdy jsem si přečetl útlou knížečku A. C. Doyla "Studie v šarlatové", která beletristickou formou napínavého příběhu líčí příchod mormonů v 1. polovině 19. století na území dnešního Utahu ke slanému jezeru, kde založili město Salt Lake City a upevnili pozice své církve, vystavěli bělostné chrámy a postupně i celé obrovské centrum, kam dnes přijíždí davy poutníků a turistů z celého světa. Město, které bylo nedávno dokonce dějištěm Olympijských her.

Území státu Utah ovšem obývali už dávno před novodobými osadníky pravěcí ještěři, které tak výtečně zpopularizovali američtí filmaři v dnes už klasickém slavném filmu Jurský park. Ze San Franciska, kde působím část roku, není do Utahu zase tak daleko, a tak jsem jednoho dne nasedl do autobusu Greyhound a vydal se přes Kalifornii a Nevadu k Velkému solnému jezeru. Přes veškeré pohodlí a klimatizaci, jak je poskytují americké autobusy, to nebylo putování zrovna příjemné, neboť trvalo dva dny a dvě noci - jen s krátkými zastávkami v pouštních oázách nevelkých městeček divokého západu u staniček Greyhoundu. Vše silně připomínalo cestu dávných dostavníků, včetně žlutého písku, vytí kojota v dálce a množství hvězd v černém nekonečnu nebe. Na každé z těch stanic vystoupil Indián, na kterého už tady čekala rozvětvená rodina, aby ho po mnoha objetích naložila do otlučeného náklaďáku a odvezla domů. A pak začalo svítat a náš autobus projížděl kolem břehů jezera, které svými krystalky soli odráželo slunečními paprsky a třpytilo se jako stříbro.

Na rozlehlých vyschlých a větrem udusaných plochách se rýsovaly sem tam koleje sportovních vozů, protože jezero je ideálním závodištěm a také dráhou k pokusům o rychlostní rekordy.

Nádraží společnosti Greyhound leží v centru Salt Lake City, kde lze vcelku bez problémů - pokud právě neprobíhají Olympijské hry - najít poměrně levný nocleh. Po ubytování v malém hotelu v jedné z tichých postranních ulic vyrážím ke komplexu mormonských chrámů, které jsou jednou z největších pozoruhodností města. Dominantou je velký bílý chrám s pozlacenou sochou anděla Moroniho na špici věže. Podle materiálů, které tady rozdávají turistům, se anděl Moroni zjevil na počátku 20. let 19. století mormonskému proroku Smithovi, zakladateli církve. Zlatá kniha, kterou později pan Smith nalezl, se pak stala základem učení, které má dodnes množství stoupenců nejen v americkém Utahu, ale po celém světě. Hlavní svatyně komplexu je bohužel přístupná jen členům mormonské církve. V ostatních částech areálu jsou ale zájemci vítaní - a to doslova.

Už u brány ke mně přistupují dvě hezké a příjemné dívky, které mne pak doprovázejí po celém areálu a ochotně zodpovídají všechny mé dotazy. Procházíme nádhernými a výtečně udržovanými parky "malého ráje", kde nacházím bronzovou sochu zakladatele církve a jeho ženy, ale také prvních osadníků v údolí u slaného jezera, kterým prý podle legendy pomohla zachránit úrodu před napadením kobylkami hejna racků, seslaných nebesy. V jedné z mnoha výstavných budov je informační centrum, vybavené nejmodernějšími kompjůtry a další technikou. V další budově je rozsáhlá knihovna s literaturou ze všech vědních oborů. Samozřejmě převládá náboženská tématika snad ve všech světových jazycích. Nechybí ani čeština a tak odtud odcházím s několika zajímavými materiály a také Knihou Mormon - jakousi mormonskou "biblí" v docela obstojném českém překladu. Mířím do další okrouhlé přízemní budovy, ve které se nachází velký koncertní sál pro několik tisíc diváků. Tady se konají známé nedělní koncerty smíšeného sboru s doprovodem varhan, přenášené na vlnách místních rozhlasových stanic do celých Spojených států. Poslouchám ty nedělní půlhodinky i v San Francisku, protože mormonský sbor má ve svém repertoáru, kromě náboženských chorálů, také americké lidové písně i ukázky moderní tvorby. Zdejší koncertní sál má vynikající akustiku a za přijatelné vstupné se můžete zúčastnit nedělních koncertů. S lítostí musím odmítnout nabídku mých hezkých průvodkyň k obstarání vstupenky, protože chci poznat další část Utahu a čas je neúprosný.

Alespoň tedy vyjíždím rychlovýtahem na vyhlídkovou plošinu jednoho z mrakodrapů, ve kterém jsou umístěny kanceláře této prazvláštní církve a odtud se mi naskýtá nádherný pohled na velkou část města, obklopeného prstencem hor. A také je odtud vidět na nedaleký "State capitol" - sídlo úřadu guvernéra a vlády státu Utah, které leží na úpatí kopců. Je v něm kromě jiného umístěno muzeum prvních osadníků, které chci později také navštívit. Mé průvodkyně mě pak ještě zavádějí do bělostného kruhového pavilónu s velkou mramorovou sochou Krista a na stěnách kolem namalovanou hvězdnou oblohou. Prostorem, jako stvořeným k rozjímání zní jemná hudba a ke mě přistupuje mladá Japonka s dálkovým ovladačem v ruce. "Jaké jsi národnosti, jakým jazykem hovoříš?" ptá se. Odpovídám, že česky a domnívám se, že teď jsem ji přivedl do rozpaků a další rozhovor povedeme v angličtině. Ale dívka se jen spokojeně usměje, a vyzve mě, abych se postavil do středu pavilonu a stiskne jedno z tlačítek technického zázraku. A vzápětí se z neviditelných reproduktorů ozve libozvučná mateřština. Kristus ke mě promlouvá česky citáty z bible.

Po tomto zajímavém zážitku se vydávám do ulic města. Shledávám, že Salt Lake City má čisté ulice bez obvyklých papírů, odpadků a poletujících novin, jak je to obvyklé třeba v San Franciscu. Příjemná je také slušnost a přívětivost k turistům. Jako většina z nich i já se vydávám k Velkému solnému jezeru. Na dohled od jeho břehů leží "Antilope Island" - ostrov s pěknými písečnými plážemi a velmi podobnými účinky vody jako je tomu v Mrtvém moři v Izraeli. Takovému lákadlu se ovšem jen těžko odolá.

Vladimír Kříž
San Francisko, Jihlava