Fontainebleau

Jméno Fontainebleau nese hned několik zajímavých míst najednou. Především je to 250 kilometrů čtverečných lesa plného skalních útvarů, romantických roklí hlubokých až 70 metrů a značených turistických cest. Ty se budují od roku 1832, kdy je zde začal upravovat bez jakékoli podpory a subvencí vysloužilý voják Napoleonovy armády J. C. Denecourt. Bylo to období romantizmu a malíři, kteří zde rádi malovali, mu vyčítali, že přírodu příliš civilizuje. Od roku 1925 ale funguje Společnost přátel lesa ve Fontainebleau a dnes les protíná na 2000 km značených stezek pro pěší a více než 300 km cest pro cyklisty a jízdu na koni. Celé území je zajímavou přírodní rezervací, ve které se prolíná středomořský a severomořský typ krajiny.

Název Fontainebleau nese také malé městečko obklopené stejnojmenným lesem, ležící asi 60 km na jihovýchod od Paříže na levém břehu Seiny. Skutečnou perlou s názvem Fontainebleau je ale především zámek ležící na okraji městečka.

Zámek ve Fontainebleau není výsledkem jediné vize architekta, ale kombinací stylů z různých období. Přesto zámek vyzařuje jakési kouzlo, které možná spočívá právě v jisté neformálnosti směsice staveb z různých období.

Zámek leží na východním okraji lesa, který byl již od 9. století královským honebním revírem – nejstarším ve Francii. Na jeho místě stála původně hradní tvrz. Okolo roku 1120 se pokusil Ludvík VI. Tlustý ohradit část lesa určeného pro honitbu, jeho syn Ludvík VII. tu začal v roce 1137 stavět kamennou tvrz s kruhovou hláskou, do níž se vešlo nejen panstvo a služebnictvo, ale i malá vojenská posádka.

Ludvík VII., o kterém se říkalo, že je "rytířský, zbožný a naivně laskavý", si Fontainebleau nejspíš moc neužil. Jeho chotí byla Eleonora Akvitánská, temperamentní a vášnivá žena, která mu připravila řadu nemilých překvapení. I po více jak 800 letech se o ní traduje, že se na druhé křížové výpravě, na kterou ji Ludvík VII. vzal s sebou, chovala neúnosně skandálně. Zapletla se prý dokonce i s arabským otrokem a pak se zamilovala do hraběte z Anjou Jindřicha Plantageneta. Skončilo to rozvodem s Ludvíkem VII. a Eleonora se provdala za hraběte z Anjou. Hrabě získal sňatkem nejen Eleonoru, ale také Akvitánsko, Limousinsko, Gaskoňsko a Périgord. Dohromady s územím, které mu patřilo již před svatbou, ovládali najednou ti dva mocnější říši, než měl francouzský král. Když se pak v roce 1154 stal nový manžel Eleonory anglickým králem Jindřichem II., začaly se nad Francií stahovat mraky budoucích sporů a válek.

Ve Fontainebleau ovšem nechal Ludvík VII. vybudovat ještě opatství, které v roce 1169 vysvětil Tomáš Beckett. I řada dalších francouzských panovníků přispěla k rozvoji Fontainebleau. Za Karla V., neduživého, ale moudrého panovníka, který se rád obklopoval učenci, tu vznikla knihovna. Během Stoleté války odlehlé Fontainebleau pomalu pustlo, a tak královskou vznešenost sem zase vnesl až František I. v první polovině 16. století. To zde začala dalekosáhlá přestavba. I tohoto renesančního panovníka sem lákal především lov, ale pak zde nechal postavit zámek ve florentsko-římském stylu.

Padací most je stržen, vodní příkop zasypán a močály přeměněny v rybníky. Na místě dřívějšího opatství vznikl krásný renesanční celek, nazývaný nádvořím Bílého koně. Tady se pořádaly turnaje a letní společenské zábavy. František I. pokládal stavby zámků za státnický čin. Stavěl jich hned osm, ale Fontainebleau měl nejraději a také do něj investoval nejvíce.

Další rozmach a stavební ruch ve Fontainebleau přinesla doba Jindřicha IV. Ten byl jako Gaskoněc se vší samozřejmostí pokládán za lakomce. Jindřich IV. se ale takovému nařčení bránil: "Tři věci mne odlišují od lakomců. Vedu války, spím s milostnicemi a stavím zámky".

Všechno z toho byla pravda. Trůn si musel perně vybojovat, a to jak na poli válečném, tak diplomatickém. V zájmu sjednocení národa pod svou vládou přestoupil dokonce i ke katolictví.

Stejně jako na poli válečném byl aktivní i v posteli. Traduje se, že tento plnokrevný Gaskoněc měl prý víc než 56 milenek.

Na deset let míru, které nastaly, když se dostal k moci, vzpomíná Francie ale především jako na zlatý věk, kdy země zplundrovaná neustálými boji mezi katolíky a hugenoty byla opět ekonomicky povznesena a zaveden byl zase pořádek a právo. Francie se stala silnou a zámožnou a Jindřich IV. mohl investovat do úprav i ve Fontainebleau.

Střídmý neoklasicistní styl té doby dává přednost pohodlí před okázalou nádherou. Vlámské vlivy postupně vytlačují italské, přibyly terasy, arkády a především zahradní a vodní plochy.

Baroko poznamenalo Fontainebleau v době, kdy převzal řízení státu Jean Armand du Plessiss, známý světu spíše jako kardinál Richelieu. To bylo na nádvoří Bílého koně postaveno raně barokní schodiště ve tvaru dvojité podkovy, které umožňovalo pohodlný příjezd kočárům s hosty. Schodiště patří nepochybně k architektonickým skvostům zámku. Avšak poté, co Ludvík XIV. dal pokyn k přestěhování dvora do Versailles, se Fontainebleau stalo až jakousi druhořadou rezidencí oživovanou jen na pár týdnů v době podzimních lovů.

Naposled bylo Fontainebleau "středobodem Francie" v roce 1804, kdy si jej zvolil za svou rezidenci Napoleon. Začala rozsáhlá obnova zámku, mezi obcí Fontainebleau a nádvořím Bílého koně nechal císař postavit vysokou mříž a dvůr proměnil ve cvičiště. Nakonec právě na tomto místě se odehrála také poslední scéna jeho panování, kdy se loučil se svou gardou před odjezdem do vyhnanství.

Za republiky v zámku ještě občas sídlil prezident a vládní hosté, v letech 1947-1966 tu bylo umístěno evropské velitelství NATO a pak přišly roky rekonstrukcí a úprav, tak aby od června 1986 mohl být zámek přístupný veřejnosti.

Základní informace:
Palác a park ve Fontainebleau byl na Seznam světového dědictví UNESCO zapsán v roce 1981. Podstatnou část zámku tvoří muzeum císaře Napoleona I. Při návštěvě si nenechte ujít barokní schodiště Escalier du Fer-á-Cheval ve tvaru koňské podkovy. Díky důmyslné konstrukci mohl pod jeho dvěma oblouky projet kočár. Skvostná je také pozlacená galerie Františka I. a renesanční plesový sál zvaný Salle de Bal.

Lumír Pecold