Fjordy

Stěny Sognefjordu se tyčí kolem nás až do výše 1000 m nad vodní hladinou a pokračují dalších 1000 m pod ní. Pouze vlnobití a křik ptáků připomínají volné moře v tomto světě hor, který patří k nejhezčím na Zemi.

"Dej nám ty flašky, honem!" řekla hlava, která se ve shluku bublin právě vynořila z temných vod Sognefjordu.

Dana s Břeťou se vynořili už jen s poslední rezervou vzduchu a teď se museli okamžitě znovu potopit do hloubky, aby dokončili poslední dekompresní zastávku.

Vytáhl jsem do člunu dvě prázdné tlakové láhve a podal jim nové plné bomby. Okamžitě se zase zanořili pod hladinu a jen řada stoupajících bublin na hladině naznačovala, ve kterých místech klesají ke dnu.

Při dlouhém pobytu ve velkých hloubkách se v organismu potápěče hromadí dusík. Ten způsobuje v kombinaci s tlakem v hloubce jakési opojení, srovnatelné s účinky velkého množství alkoholu. Účinky hloubkového opojení jsou nebezpečné a mnohdy i tragické. Dusík však představuje pro potápěče nebezpečí i při vynoření. Zatímco při sestupu se prudký nárůst tlaku na potápěče neprojeví nijak škodlivě, při zpáteční cestě na hladinu tlak prudce klesá a rozpuštěné plyny v organismu potápěče se začnou vylučovat v podobě bublinek. Ty mohou zastavit krevní oběh a vyvolat dekompresní nemoc. Proto se potápěči musí vracet na hladinu předepsanou rychlostí a se zastávkami, aby se dusík postupně vyloučil z těla a nezpůsobil ochrnutí nebo i smrt. Proto takový spěch, aby Břeťa i Dana byli opět v dostatečné hloubce a dokončili dekompresi - tak se odborně říká zastávkám při vynořování nad hladinu, při nichž se tělo postupně zbavuje nahromaděného dusíku.

Stěny Sognefjordu se tyčí kolem nás až do výše 1000 m nad vodní hladinou a pokračují dalších 1000 m pod ní. Pouze vlnobití a křik ptáků připomínají volné moře v tomto světě hor, který patří k nejhezčím na Zemi.

Ještě téměř dvacet minut musím počkat, než se oba moji kamarádi opět vynoří nad hladinu. Řad bublin a pak dva vodotrysky, jak vyfukují vodu z dýchacích trubic, ukazují místo jejich vynoření. Pomalu se otáčejí k našemu člunu a pak již dvě temné postavy v neoprénech se žlutými láhvemi na zádech míří ke mě. Pádluji jim naproti.

"Perfektos!" pochvaluje si ponor Břeťa a je vidět, jak je spokojený. Na svoje potápěčské konto si právě připsal další z nevšedních zážitků.

Pomáhám jim oběma do člunu.

"Měla jsem strach. Tak hluboko jsem ještě nikdy nebyla. Je to strašidelná voda," komentuje výpravu do hlubin Dana.

Sognefjord je nejdelším norským fjordem. Leží severně od Bergenu a zasahuje 180 km do hor, které patří k nejvyšším ve Skandinávii. Táhne se převážně od západu k východu. Jeho východní konec se jmenuje Ârdalsfjord, další jižní výběžky jsou například Lustrafjord nebo Sogndalsfjord.

My se právě teď nacházíme v oblasti Balestrand, kde se setkávají ramena fjordu. Toto místo leží na hranici mezi dvěma velkými geologickými útvary, které byly fjordem proťaty.

Z geologického hlediska je to velmi zajímavé místo. Na východě tvoří krystalické horniny podklad desky Sogn-Jotun. Ramena fjordu se tu zařezávají do planiny vysoké 1000 -1400 m.

Na západě protíná mohutné údolí Sognefjordu v povlovných zákrutách druhou plošinu: rozsáhlý rulový masív, na který se posunula směrem k jihovýchodu deska pohoří Jotunheim. Tato nevlídná planina, která v okolí ledovce Jostedal dosahuje výšky kolem 1700 m, klesá postupně na výšku asi 600 m a níže.

Žádný údaj z geologické mapy vám ale neřekne, jak malebné kouty tu příroda vytvořila.

"Nafotil jsi něco?" ptám se na břehu Břeti a pomáhám mu stáhnout ze sebe těsný neoprenový oblek.

"Moc ne. To se ale dalo čekat. Fjord, to je úplně zvláštní svět." Břeťa se myl, dával do pořádku výbavu a kontroloval ventily, ale vůbec mu to nebránilo vyprávět o tom zvláštním světě pod hladinou.

"Třeba zrovna Sognefjord dosahuje na nejhlubším místě hloubky 1303 metrů. Je to mohutná kotlina a směrem k moři je vlastně téměř uzavřená."

"Jak to myslíš - uzavřená? Jak by se sem potom dostaly ty parníky?" oponoval jsem mu a ukázal na loď, která zrovna plula mezi skalními stěnami.

"Myslel jsem to relativně. Jestli má fjord hloubku přes kilometr a v ústí do moře něco kolem stopadesáti metrů a ke všemu tam je celá řada malých ostrůvků z devonského pískovce, tak jistě uznáš, že je od moře téměř uzavřen."

Kývnul jsem mu na to, měl nakonec pravdu. Bylo vidět, že si norské fjordy před cestou řádně nastudoval.

"Právě tou obrovskou hloubkou se liší fjordy od obyčejných údolí, která byla zaplavena mořem. Po skončení doby ledové stoupla prý hladina moří jen asi o sto metrů - a to prakticky nehrálo žádnou roli, protože celá Skandinávie se po zmizení té ohromné ledové masy jaksi nadlehčila a zvedla. Je tudíž nepochybné, že ledovce vyhloubily své podloží hluboko pod hladinu moře. V blízkosti pobřeží už nebyl ledovec tak sevřený mezi skalisky, mohl se roztáhnout do šířky a pak roztát. Tak se stalo, že ledovce nevyhloubily údolí až do moře a v ústí fjordů vznikly skalní prahy." Břeťa si sedl a klacíkem kreslil v drobném kamení, jak asi vypadá dno fjordu.

"Díky tomu představují fjordy jakoby svůj vlastní svět. Odliv a příliv se tu projevují jen málo. Fjordy nezamrzají, ačkoli voda na povrchu je díky sladké vodě, přinášené řekami, jen málo slaná. V hloubce má voda velkou hustotu, což spolu s vysokými prahy u ústí zabraňuje výměně vod s mořem. Na dně fjordu není kvůli nedostatku kyslíku žádný život. Když díky nějakému víru vystoupí z hloubky voda obsahující sirovodík, zemřou ryby, které žijí pod hladinou."

"To mi chcete namluvit, že je tam mrtvá voda? A proč se tedy potápěči do fjordů potápějí?" zeptal jsem se poněkud překvapeně.

"Protože jsou," odpověděl mi Břeťa, tak jako horolezci odpovídají na dotaz, proč riskují a lezou na hory.
 

Lumír Pecold