Z Plzně na hrad Radyně a do Šťáhlav

Zeman Radouš (Raden), který byl podle pověsti zakladatelem hradu, byl velmi ošklivý. Špičaté uši a ústa s kančími zuby budily posměch a z Radouše se stal nedůvěřivý a zatrpklý člověk. Když se pak v dospělosti jeho ženě narodil syn, stejně postižený jako byl on sám, velmi se rozhněval a zabil dítě i svou manželku. I další potomek a jeho matka ale dopadli stejně. Postupně takto prý zabil šest svých žen a dětí. Až sedmé se podařilo i s dítětem před jeho zlobou uprchnout. Radouš za své zločiny pyká až po smrti a jeho duch se dodnes zjevuje na hradě. Údajně prý neškodí, objevuje se v poledne a po každém jeho zjevení se přižene bouřka. Hrad Radyně je ale především dominantou Plzeňska a tak stojí zato se k němu vydat i když si nepotrpíte na setkání s duchy.

Trolejbusovou linkou č. 13 (Lobzy-Černice) dojedeme na konečnou zastávku do Černic.

Černice (Plzeň 8) byly až do roku 1942 vesnicí jihovýchodně od Plzně. Výhodná poloha na návrší umožňuje výhled do blízkého okolí na Litice, Radobyčice, Hradiště, Bory a Doudlevce. V minulosti měla pro zdejší obyvatele význam těžba vápence a výroba cihel. V šedesátých letech dvacátého století byl vybudován na místě bývalé cihelny závod na výrobu plastů. Za více jak čtyřicet let prošel závod řadou změn výroby (lisování za tepla) a také několikrát změnil název (Plastimat, Igla, Strojplast, Forward, Forwardplast). Dnes jsou Černice městským obvodem Plzně. Řada obyvatel dojíždí za prací do města.

My se při naší vycházce vydáme od trolejbusu ulicí K cihelnám po žluté značce na hrad Radyně, který je vzdálen asi 5 kilometrů. Opatrně přejdeme po silnici vedoucí z Plzně na Nepomuk a České Budějovice (cestu nám bude komplikovat výstavba obchvatu kolem Plzně, který se snad podaří dokončit do roku 2008!!!). Po zdolání tohoto krátkého úseku cesty budeme stoupat lesní cestou až k vrcholu buližníkového kopce do výšky 569 m n. m. Zde vystoupíme na významný vyhlídkový bod, na 27 metrů vysokou věž hradu. Při pohledu na sever spatříme město Plzeň s vrcholky Krkavec (504 m n. m.) a Chlum (416 m n. m.), severovýchodně Starý Plzenec s Hůrkou, u Plzence Sedlec s rybníkem, brdské hory Kotel, Žďár, v údolí směrem na východ Šťáhlavy, zámek Kozel, jižně Nezvěstice, Blovice, hrad Vlčtejn, Chválenice, Přeštice, západně Štěnovice. Při dobré viditelnosti lze spatřit na obzoru zbytky odvalových hald po těžbě uhlí u Zbůchu. Rozhled z Radyně patří mezi nejširší na Plzeňsku, za jasného počasí lze spatřit i část Šumavy a Českého lesa.

Hrad Radyně nechal postavit Karel IV. v letech 1356-1361 jako župní hrad. Stavitelem byl Vít Hedvábný, který postavil nový typ hradu, kdy věž, palác i kaple byly součástí jednoho celku. Původní název Karlskrone (Karlova koruna) se neujal, hrad proto převzal jako své jméno název vrchu, na němž se nachází. Posádka hradu měla udržovat pořádek v krajině, která byla v rozvrácené a zchudlé zemi za vlády Jana Lucemburského sužována loupežemi a přepadáváním pocestných. Radyně byla součástí ochranného trojúhelníku společně s Kašperkem a Přimdou. Hrad spravoval královský úředník - purkrabí. Za husitských válek byli purkrabí nepřáteli husitů. Husité hrad obléhali, ale stejně jako Plzeň marně, nikdy ho nedobyli. Později byl královský majetek zastavován různým majitelům (např. v 18. století Černínům z Chudenic). Posledními soukromými majiteli byli Valdštejnové, kteří hrad i okolní lesy prodali v roce 1920 obci Plzeňské.

Hrad byl postaven na malém prostoru, byl obehnán příkopy asi sedm metrů hlubokými. Měl vysoké zdi i bašty. Podél příkopu kolem celého hradu se nacházelo velké nádvoří, do něhož se vstupovalo přes příkop padacím mostem. Posádka byla ohrožena nedostatkem vody, proto u věže na čtvrtém nádvoří byla vyhloubena jedenáct metrů hluboká nádrž, do níž byla odváděna dešťová voda ze střechy hradu i věže. Pitná voda byla přinášena také ze studánky pod hradem. Vlastní hrad tvoří hluboká, obdélníková palácová stavba se čtyřhrannou věží a polokruhovitou hladomornou s nerovným skalnatým dnem. Na stavbě hradu se podíleli obyvatelé ze širokého okolí. Ponuré a tmavé zdi a vzpomínky na útisk v 17. století daly podnět ke vzniku pověstí o zlém Radoušovi a černém psu, kteří na hradě střeží poklad.

Po vyhlídkách do okolí a prohlídce hradu sejdeme lesem asi 1,5 kilometru cestou směřující na opačnou stranu než odkud jsme přišli. Půjdeme přímo na východ směrem na Šťáhlavy po červené značce.

Šťáhlavy byly nejdříve královskou vsí. Jejich majitelé se několikrát změnili. Ves patřila ve 14. století Benedovi, po něm Doupovcům z Doupova. Roku 1539 koupil Šťáhlavy Jiří Kokořovec z Kokořova. Později koupil i další obce v okolí a stal se zakladatelem velkého šťáhlavského panství. Jeho syn nechal postavit renesanční zámek kolem roku 1600. Nad branou, obloženou štukovím, jsou vytesány erby Karla Kokořovce a jeho ženy Mariany ze Svárova. Roku 1638 nechal Jiří Petr Kokořovec postavit při zámku kapli sv. Vojtěcha. Pozdějšími majiteli panství byli Černínové. Ti zde vládli v 18. století. Roku 1916 získali panství Waldsteinové a vládli zde až do roku 1945.

Ze Šťáhlav pocházel František Holub, otec slavného cestovatele po Africe Dr. Emila Holuba. Na starém šťáhlavském hřbitově je poblíž hrobky Černínů pochován Jaroslav Špillar, známý malíř Chodska. Ze Šťáhlav se dá dojet zpět do Plzně v rámci integrované dopravy Plzeňska, pásmo Z (zavedeno v roce 2002) vlakem (trať 190) nebo autobusem buď přímo do Plzně nebo do Starého Plzence a odtud pak městským busem.
Můžeme se také od zámku vrátit k mostu přes Úslavu. Půjdeme doprava směrem na Šťáhlavice po modré značce až k parkovišti. U něho odbočíme vlevo, přejdeme můstek opět přes řeku Úslavu a vstoupíme do pečlivě udržovaného parku zámku Kozel.

Zámek Kozel, hrad Lopata

Jan Hájek
Zeměpisné sdružení