Na okraji starého města stojí nenápadná budova klubu střelců z kuše, obklopená pečlivě upravenou velkou zahradou. Tady je sídlo Spolku sv. Jiří v Bruggách.

Podle starých kronik se místní střelci z kuše účastnili už přehlídky vojska na náměstí v Bruggách, které se vypravovalo roku 1302 do války s francouzskou armádou. Právě v bitvě u Courtrai způsobili střelci z kuše rytířům protivníka velké ztráty. Těžké a ostré šipky kuší byly schopné prorazit železné pláty jejich brnění. Za hrdinství a služby právě v téhle bitvě obdrželi střelci z kuše privilegium používat kapli sv. Petra na Keersstraat pro své náboženské obřady. I ochrana občanů v Bruggách a zachovávání práva a pořádku byla svěřena střelcům. Kuše byly přesné a spolehlivé a střelci patřili mezi elitní jednotky v době válek i povstání.

Ten, kdo se chtěl stát členem spolku střelců, musel prokázat své střelecké schopnosti a přísahat věrnost stanovám a pravidlům. Spolek sv. Jiří je nejstarším spolkem ze tří zbylých v Belgii a udržuje stále všechny tradice. Počet jeho členů se v současnosti pohybuje kolem osmdesáti, z toho asi polovina je aktivních a schází se pravidelně každý týden ke střelbám.

V létě se střílí venku, tupou šipkou do výšky. Cílem je trefit malé opeřené mosazné závaží zvané "ptáček", které je umístěné na vidlici na stožáru vysokém 36 metrů. V zimě se střílí v kryté střelnici ostrou šipkou do terče na vzdálenost dvacet metrů.

Kuše, ze kterých se tady střílí, se nedají koupit v obchodě. Vyrábějí je sami členové klubu. Krátké a silné pro střelbu venku, dlouhé kuše pak pro střelbu do terče v kryté střelnici.

Střelba sama, to je malý obřad. Bílá košile je podmínkou. Pak teprve lze natáhnout zbraň, pažbu - neboli sochu - položit na rameno, založit šipku a zamířit. Vypadá to docela jednoduše, ale chce to hodně cviku. Jednou z nejkrásnějších střeleckých legend je příběh o muži, který sestřeluje kuší jablko z hlavy svého syna. Ve Švýcarsku se takový střelec jménem Vilém Tell stal dokonce národním hrdinou.

Kuše jsou v prostorách klubu všude. Od těch starých pocházejících z dob, kdy byl spolek střelců založen, až po ty, z kterých se střílí v současnosti. Mezi ty modernější zbraně patří švýcarská kuše, o které nikdo v klubu ani neví, jak se dostala do jeho majetku. Dostřel té zbraně je ale dva kilometry, a tak se nesmí používat. V celé Belgii prý není místo, kde by se z ní dalo bezpečně vystřelit.

Když skončí střelba, je čas posedět u baru, poklábosit s přáteli a pak také slavnostně vyhodnotit výsledky střeleckého klání. Zapisovatel ohodnotí slovy výkony všech přítomných pánů, krátkou řeč přednese i předseda.

Společenská místnost plná obrazů a památek na staletou historii klubu je dokonalou připomínkou časů, kdy si radní měst i králové velmi cenili služeb střelců z kuše a často jim udělovali různá práva a privilegia.

Doby, kdy si mocipáni střelce předcházeli především pro jejich sílu v boji, jsou nejspíš tytam, ale ani dnešní belgický král si nenechal ujít příležitost, aby spolek střelců navštívil a zapsal se do knihy hostů.

Lumír Pecold