Ledovec Jostedal

Norsko má po Islandu největší zaledněné území v Evropě. Celých 3 900 km² z jeho rozlohy je pokryto ledem. Najdeme tu hned tři různé typy ledovců: ledovce karové, údolní a ledovce na náhorních planinách. Ledovec Jostedal patří k těm posledním jmenovaným.

"Podívej, není to škoda takhle vybavit ty panáky?" žduchá do mě Břeťa hned u vstupu do Ledovcové katedrály v Jostedalu.

Takto honosně se nazývá tato patnáct metrů vysoká budova, symbolizující prohnutým tvarem své střechy dvě ledovcové věže a trhlinu mezi nimi. Na 1 500 metrech její plochy najdete informační středisko, kavárničku a rozsáhlou výstavu o tisícileté historii ledovce Jostedal. Pod střechou této nádherné stavby ze dřeva a skla se na jakýchsi roštech vznášejí figuríny znázorňující horolezce. Mačky, lana, cepíny, vývrtky, batohy, bundy - to vše svítí novotou a vše je od drahých renomovaných firem. Jistě nejsme jediní, kdo si při pohledu na ně povzdechne.

Norsko má po Islandu největší zaledněné území v Evropě. Celých 3 900 km² z jeho rozlohy je pokryto ledem. Najdeme tu hned tři různé typy ledovců: ledovce karové, údolní a ledovce na náhorních planinách. Ledovec Jostedal patří k těm posledním jmenovaným.

Nachází se na planině mezi Nordfjordem a Sognefjordem. Se svými 815 km2 je největším ledovcem na evropské pevnině. V nejvyšším bodu dosahuje výšky 1 953 m a jeho střední výška je kolem 1 450 m. Má dohromady 25 výběžků - jazyků. Ten nejdelší z nich je dlouhý 14 km.

My jsme právě u výběžku zvaného Nigardsbreen a na malém parkovišti nad ledovcovým jezerem sledujeme pozoruhodné divadlo.

Z malého džípu před chviličkou vysypali na zem obrovskou hromadu maček, cepínů, úvazků a dalšího horolezeckého nářadí. Asi třicet lidí se tu změť železa, umělé hmoty, lan a řemínků snaží rozplést a ukořistit pro sebe nějaké to vybavení. Mezi nimi se proplétá vysoký zarostlý blonďák a německy, anglicky, švédsky i norsky vysvětluje, co udělat, co nezanedbat. S úžasem hledíme na tu prapodivnou společnost.
"Co to, prosím tě, je? Vystrojují se jako na nějaký ledový prásk a přitom cepín evidentně ještě nedrželi v ruce!" Břeťa s úžasem pozoruje to hemžení na parkovišti.
"Velmi lehké, lehké, obtížné, těžké," čtu z malého průvodce klasifikaci cest, které lze absolvovat na Nigardsbreen.
"Od rodinného výletu až po cestu na Vanndalsvatn, kde potřebuješ podrobnou mapu, kompas a asi i všechno to vybavení," kývl jsem hlavou k té kovově chřestící společnosti na konci parkoviště.

Seděli jsme na sluníčku, vyhřívali se a obdivovali nádherný pohled na čelní stěnu ledovce Nigard. Není mnoho míst, kde se člověk tak snadno dostane k ledovci, a kde je čelní stěna obnažená, bez suti a kamení. Ve slunečních paprscích se ledové věže třpytily všemi možnými odstíny bílé a modré.

Před 2 500 lety ležela linie ledovce asi 400 m výše než dnes. Masa ledu byla také podstatně menší. Potom ale došlo k ochlazení klimatu a k nárůstu vlhkosti. Ledovec se silně zvětšil. Nejchladněji bylo pravděpodobně v období mezi 16. a 19.stoletím. Přední hrana ledu byla v té době asi o 5 km blíže hlavnímu údolí, než je dnes. Záznamy mluví o tom, že v roce 1748 narůstající ledovec dokonce pobořil několik farem. Chladné podnebí tehdy způsobilo, že v údolí nebylo možné cokoli pěstovat. Lidé se museli z okolí ledovce vystěhovat.

Od počátku 20.století ledovec Jostedal - tak jako i jiné evropské ledovce - zase ustupoval, a to zvláště zřetelně od r.1930. Od r.1960 je však možno pozorovat nový postup do nižších poloh. Jen několik málo vrcholů ční nad tento ledovec, který se jako zamrzlé moře rozlil po mírně zvlněné planině mezi Nordfjordem a Sognefjordem.

Dnes je oblast ledovcového splazu Nigard přírodní rezervací a celý ledovec Jostedal se stal jakousi geologickou laboratoří i školou pod širým nebem, kde je možno sledovat změny v krajině. Na svazích údolí lze vystopovat říční erozi, která nám ukazuje, jak se údolí tvořilo ještě před dobou ledovou. Morény a přetvořený povrch země zase ukazují, jak na své okolí působil ledovec.
"Tak, už jsem to vypátral," vyrušil mě Břeťa z rozjímání. Nevydržel to a šel se podívat, co je to za prapodivnou společnost.
"Když zaplatíš docela slušný balík, tak tě ti dva chlapíci navlečou do úvazku, půjčí ti mačky a cepín a vyvedou tě tamhle zleva krajem ledovce až nahoru. A pak tě zase dovlečou na laně zpátky. Něco jako vycházka s průvodcem. Na ledovec vytáhnou každého, kdo zaplatí."
"Co kecáš, vždyť jsou to úplně jasně vodáci!" říkám mu. Břeťa na mě vyvalil oči. V té chvíli si asi myslel, že jsem dostal úpal.
"No podívej, když mi nevěříš," ukazuju mu bílou motorovou loď, která připlula po jezeře a kam se právě celý ten dav snažil nasednout.

A pak jsme už jen společně zírali. Skutečně tu těsně pod ledovcem jezdil motorový člun a vozil turisty až téměř k ledovým věžím. Tiše a nehlučně jako přízrak proplouval kolem kamene, kde jsme se vyhřívali. Byl vybaven ekologickým pohonem na baterie, aby nesmradil, a zaručoval každému, komu už zakrněly nohy, že se dostane až pod ledovec s veškerým komfortem.
 

Lumír Pecold