Špicberky 91 - díl I.

Dnes již mohu směle prohlásit, že medvědi nás opravdu nesežrali... a rozptýlit tak obavy jednoho z deníků vyjádřené těsně před zahájením naší arktické expedice na Špicberky. Lední medvědy jsme podle očekávání (avšak k našemu hlubokému zármutku) ani nezahlédli.

Medvědi nás nesežrali

Dnes již mohu směle prohlásit, že medvědi nás opravdu nesežrali... a rozptýlit tak obavy jednoho z deníků vyjádřené těsně před zahájením naší arktické expedice na Špicberky. Lední medvědy jsme podle očekávání (avšak k našemu hlubokému zármutku) ani nezahlédli. Mám však důvodné podezření, že ti, když zahlédli naši spolehlivou kulovnici vyvinutou Českou Zbrojovkou v Uherském Brodě speciálně na velkou zvěř (ZKK 602 ráže 375 HH Mag., 4.5 kg, průměr kule 9.5 mm) v hlubokém respektu před námi nevytáhli z úkrytu ani čenich a dobrovolně vyklidili pozice. Zcela jinak se chovali například sobi vědomí si své ochrany v rámci národního parku a s okázalou lhostejností defilovali jednotlivě i ve skupinách pláží před námi obývanými domky či se nerušeně popásali v tundře pokrývající příbřežní terasu poblíž naší základny. Od těch nám však nebezpečí nehrozilo, horší to bylo v chladných vodách fjordů napájených vodami Severního ledového oceánu i tajícími pobřežními ledovci sevřenými mezi ostrými štíty mrazivě černých skalnatých štítů souostroví Svalbardu.

Krátce úvodem

Československá biologická a potápěčská expedice na Špicberky vyšla z podnětu Koordinační komise pro ekologický výzkum Arktidy v polském Gdaňsku v březnu 1991 a připravena pak byla v rekordně krátké době dvou-tří měsíců. Jejím úkolem bylo podílet se v rámci mezinárodního programu na výzkumu pobřežních mořských ekosystémů, a to s použitím potápěčských metod. Odbornou záštitu naší výpravy vzal na sebe Ústav ekologie průmyslové krajiny ČSAV v Ostravě, hlavním sponzorem a patronem akce je p. E. Prusalis, majitel firmy NICO - agentury pro tuzemské a zahraniční služby, Ostrava-Poruba. Významný podíl na projektu i sponzorování má firma UNIAKOMP Karviná, finančně se podílely i další prosperující instituce - Ostravar Ostrava, Agrárně-potravinářská a lesnická komora Olomouc, Státní rybářství Ostrava, Potravinoprojekt Havířov, Povodí Odry.

Špicberky voní po bezinkách

Konečně můžeme složit svá vedrem a těžkými břemeny zmučená těla do pohodlných křesel letounu Douglas Skandinávských aerolinií. Expedice může začít, říkám si a třebaže příjemnému hlasu letušky pronášenému z reproduktorů v norštině nerozumím ani slovo, automaticky si zapínám bezpečnostní pás. Hukot motorů s prudce stupňuje, krátký rozjezd a za několik okamžiků opouštíme norskou metropoli zmírající v žáru letního dne. Míříme přímo na sever.

Po hodině letu překračujeme severní polární kruh, po další hodině absolvujeme krátké mezipřistání v severonorském Tromsö. Pak už definitivně opouštíme stařičkou Evropu a hluboko pod křídly letounu v tmavé modři Severního ledového oceánu září jen bělostné vrásky zpěněných vrcholků vln.

Monotónní prostory oceánu a ostrá sluneční záře postupně pacifikují rozjařenost pestré směsice cestujících a záhy ve spola zaplněném salónku panuje klid provázený pravidelným tlumeným hukotem proudových motorů letounu. Teprve po další hodině náhle vzplane mezi pasažéry vzrušení, tváře přitištěné k malým okénkům. Hluboko pod námi pomalu klouže k jihu obrovská rezavěhnědá placka vroubená sněhobílou krajkou možského příboje a ozdobená lesklými zrcátky jezírek. Bjornöya - Medvědí ostrov. Cvakání fotoaparátů, vrčení kamer. Ani naše videokamera nezahálí. Povzbuzen prvními snímky pořizuji několik záběrů obou mých kolegů i celkový pohled na salónek. Na dotaz, zda bychom mohli pořídit několik záběrů i v pilotní kabině, letuška odbíhá, ale po chvíli se vrací a s úsměvem přikyvuje.

Nějakou dobu okouzleně pozoruji přes Tonovo rameno neuvěřitelné množství ciferníků, páček, knoflíků, svítících kontrolek rozložených na palubní desce, stropu i křeslech kabiny. Tono chvíli fotografuje, pak přistupuji k práci já s videokamerou. Poslední záběr pořizuji přes okno daleko kupředu, když tu v hledáčku mezi oblaky na horizontu objevuji jakési tmavé hřbety. Překvapen, ptám se pilota:

"Svalbard?"

S úsměvem přikyvuje. Co jiného by to také mohlo v těchto vysokých šířkách Arktidy být! Po pravdě řečeno, Špicberky jsem očekával o něco později...

Svalbard je v norštině užívaný název souostroví, jež je jinak známější jako Špicberky. Slovo Svalbard se poprvé objevuje ve staroislandských ságách a znamená Studené pobřeží. Celková rozloha archipelágu odpovídá téměř přesně polovině rozlohy Československa. Větší část plochy však zaujímá jediný ostrov, Západní Špicberky, jehož nejjižnější část, Sörkappland, právě míjíme.

Spěcháme zpět do salónku a vrháme se k okénkům. To, co vidíme, nás šokuje! Mezi načechranými oblaky vysoko vystupují ostré černé skalnaté hřbety pokryté v úžlabích širokými svislými sněhovými jazyky. Pásy sněhu se dole slévají a splývají do obrovských jednolitých ledových krunýřů překrývajících široké doliny a pomalu se svažujících do zkalených vod fjordů hluboko zařezaných do nitra ostrova. Pod námi proplouvají nekonečné variace na téma "Království ledu a sněhu". Mrazivá kombinace dvou barev - černé a bílé jednoznačně naznačují, že jsme Arktidu drobet podcenili.

Pravda, teplým oblečením vybaveni jsme, ...ale vše je v bednách daleko na západním pobřeží průlivu Bellsund. A tam se možná jen tak brzy nedostaneme...

"Pánové, vidím, že je zle", - pronáší zbledlý Tono jedno ze svých katastrofických rčení. - "A to jsem si do batohu přibral i bermudy..." - dodává zdrceně.

Longyearbyen, hlavní "město" s 1500 obyvately, nás přivítal mile. Slunce dělalo co mohlo a vyhnalo rtuť v teploměru na neuvěřitelných + 8 stupňů. Jen v košilích přebíháme do odbavovací haly a tam rychle dobýváme z batohů rezervní svetry a větrovky. Nejsme však sami, jeden ze starších cestujících se bezvýsledně snažil budit dojem, že pestré bermudy a lehké triko s krátkým rukávem je přesně to, co se dnes v Arktidě nosí.

"Pánové, zdravím vás na Špicberkách", - pravím nadneseně.

"A první dojem - jemná vůně", - dodávám příjemně překvapen zjištěním, že i můj nos zdevastovaný exhalacemi Ostravské průmyslové aglomerace je ještě schopen zachytit pachovou informaci.

"Bezinky! ...Určitě bezinky." - dešifruje vůni Tono. - "Musí jich tu kvést plno".

"Nesmysl!" - rvu si vlasy nad tak nebetyčnou nevědomostí. - "Zde žádné stromy ani keře nerostou, vyjma vrby polární. Bezinky to tedy být nemohou".

"Jsou to bezinky" - praví nezvykle tiše a smutným hlasem Zdeněk. - "Ale z mého batohu... Rozlil se mi tam sirup...".

Čechoslováci a mořský výzkum?

Ano, není příliš běžné, aby se představitelé malé země přímo podíleli na výzkumech moří. Ale cožpak rozsáhlé prostory moří a oceánů neovlivňují klima a počasí i v naší zemi? Cožpak se nepodílíme na silném znečišťování vodních toků a tím i moří a jejich života? Zapomínáme na stále rostoucí turistiku a zájem vnitrozemců o mizející život v moři? A co dálkový přenos prachových a plynných emisí z průmyslových center Evropy? Na svědomí toho máme vůči mořím dost, takže zájem o tuto problematiku je pochopitelný. A když je někdo hydrobiolog, zoolog a ještě k tomu potápěč, pak nemůže stát stranou. Hlavní je pak prolomit bariéru předsudků, překlenout zející a stále hladovou finanční propast a vybudovat pevné základy výzkumného projektu, na jehož bázi se pak zapojit do mezinárodního programu. A nakonec... dostat se včas a bez větších problémů na místo. A to vše se nám s větším či menším úspěchem, ale i občasným zaskřípáním, podařilo. Štěstí nám přálo již od počátku, takže nebezpečí finančního vyčerpání na poplatcích za mrazivé kempování u hlavního města souostroví - Longyearbyenu, a to ještě ve vlastním stanu Iglů (výrobce Služby města Ostravy), bylo naštěstí zažehnáno příjezdem zpožděné nákladní lodi Pomor. Ta totiž měla doražiz již před týdnem s nákladem našich těžkých zavazadel.

Šest neděl v "CALYPSO"

Spojitost pojmů "potápění" a "Calypso" se jistě u řady čtenářů asociuje s osobou významného mořského badatele a oceánologa Jacquese-Yvese Cousteaua. Naše "Calypso" však není výzkumným plavidlem onoho legendárního francouzského výzkumníka, ale maličkou osadou na severozápadním pobřeží fjordu Recherche v místech, kde do průlivu Bellsund ústí dva další fjordy, van Keulenův a van Mijenův, oba hluboce zaříznuté do ostrova Špicberky. Calypso představuje asi šest dřevěných domků v různém stupni zchátralosti, vybudované počátkem století Liverpoolskou důlní společností v místě nálezu nevelkých ložisek černého uhlí v příbřežní terase několik metrů pod povrchem tundry. Před válkou zde žil poustevnicky jeden lovec kožešin, během války kontrolovala toto výhodně položené místo německá posádka. Před šesti-sedmi lety se části rozpadajících se domků ujala polská expedice Geografického ústavu University Marie Curie-Sklodowské z Lublinu a vytvořila zde svou arktickou základnu pro své letní výpravy.

Štěstí nám tedy přálo i zde. V Calypso jsme padli do rozevřené náruče týmu profesora Pěkaly, jež naši tříčlennou výpravu adoptoval do své expedice. Pana profesora jsme uctivě nazývali guvernérem Calypsa a pro slavnostní chvíle mu věnovali část ze svých zásob lahodného nealkoholického nápoje "Calypso", za tímto účelem zvlášť přivezeného ze SELIKA Olomouc. V Calypso se pro nás našlo dost místa jak na spaní, tak i na rozložení expedičního materiálu. Potápěčské přístroje, kompresor a bedny trůnily na dřevěné plošině poblíž obytné budovy, hned vedle spodní čelisti velryby napolo zasypané pískem. K dispozici byla laboratorní budova (dvě chladné místnůstky v celkem zachovalém dřevěném domku), sociální zařízení s krycím označením "U Wojtka", sklad. Zásoby potravin byly užívány společně všemi členy mezinárodní expedice (ČSFR, Polsko, SSSR, Norsko), byly rozvrženy služby v kuchyni, domluven denní režim.

Mořské obludy jsou zvědavé

V Calypso jsme již třetí den. Jsme náležitě ubytováni a vybaleni, můžeme začít pracovat. Nejprve je však třeba se seznámit s prostředím, ověřit si potápěčskou výstroj. Vstupujeme tedy s Tonem do chladných vod fjordu přímo naproti Calypso, bez fotoaparátu i kamery. A zkalená voda již vůbec neslibuje zvláštní potápěčské zážitky.

Voda je mělká, dno dlouho neklesá. Zanořujeme se do dvou-tří metrů a míříme hlouběji do fjordu. Viditelnost mizerná, s bídou tři metry. Život téměř žádný. Písek a drobný štěrk, vůkol "zředěné mléko". Konečně se objevují první větší hnědé řasy - chaluhy. Poznávám čepelatku Laminaria digitata s dlaňovitě rozsečenou stélkou o délce několika metrů. Na moment se zdržuji abych pohlédl na kolonie přisedlých rostlin a živočichů... a zůstávám v mléčně podbarveném prostoru sám! Nasazuji tempo, abych Tonyho dohnal, ale nenalézám jej. Vynořuji se, abych se poohlédl po bublinách z jeho přístroje. Vítr zčeřil hladinu a znemožnil mi výhled. Po několika minutách cosi vidím, ale stopu jsem opět ztratil. Zanořuji se, abych zbytečně neznepokojoval postavičky na břehu, a ještě chvíli pátrám po svém kolegovi v nejbližším okolí. Je zkušený potápěč, ale není dobré být pod vodou sám.

Nezbývá než se vrátit a ze břehu prohlédnout hladinu. Pomalu mířím k čáře příboje vzdálené několik set metrů. Zanořuji se do sedmi metrů. Dno je pokryto hustým kobercem tmavých čepelatek, místy svítí ostrůvky volného písku s jmnějšími druhy řas. Zastavuji se, abych nabral do láhve vzorky živočichů z tohoto prostředí. Krab, velký rak poustevník, plž, občas drobná rybka... Žádné větší formy života... Inu, co by tu také mohly dělat...

Pomalu pokračuji. Při jednom z vynoření jakoby mě něco upozornilo, že mléčný prostor proplouvá kolem mně jaksi nestejnoměrně. Pohlédnu doprava... a ztuhnu. Těsně podél mně proplouvá kupředu jakási vypouklá, světlá a vrásčitá stěna. Tu se na ní vynořuje těžká masitá obrovská ploutev, na konci drápy! Instinktivně pohlédnu kupředu... a přímo proti mně vidím širokou tlamu posetou tuhými štětinami - a naspodu dva obrovské, snad půl metru dlouhé zuby... M r o ž ! Dvě tuny živé váhy si volně a bez zjevné námahy plove podél mně na boku a zvědavě nahlíží do mé masky, zuby přitištěné k širokému břichu.

Klid, jen žádnou paniku! Co vlastně vím o povaze mrožů? Mozek pracuje jak počítač, hlavou prolétávají desítky stránek literatury se zmínkami o těchto tvorech: ... samci svádějí líté souboje ... při poranění se vrhají na lovce a mohou zničit jejich člun ... poraněná nebo nemocná zvířata mohou napadat člověka na okraji kry ... živí se převážně mlži, ale občas si zlepší jídelníček menším tuleněm ... Tak! Teď jde o to, za koho mne považuje a jakou má náladu. Doufám, že se stejně jako tuleni orientuje echolokací, tj. odrazem zvukových vln, které sám produkuje. Odraz od gumového obleku a ocelových lahví by mu mohl naznačit mou naprostou nepoživatelnost... Nic se neděje. Prolul a zmizel v bílé tmě.

Klidně plavu dále. Vím, že při svých pětasedmdesáti kilogramech a mizerné pohyblivosti bych proti němu neměl žádnou šanci. Objevuje se znovu. Pomalu proplouvá odzadu podél mne. Na moment se setkávám s pohledem jeho malých oček. Vidím v nich záblesk něčeho červeného, ale nic, co by mne znepokojovalo. Naopak, zdá se mi, že on sám se drží na pokraji viditelnosti připraven kdykoliv zmizet. Jako duch proplul tiše kolem aby se opět rozplynul v mlze. Určitě se orientuje echolokací. Ví tedy o mně, já o něm však ne...

Pokračuji v plavbě po hladině ke břehu. Sám se podivuji své otrlosti, když se ještě zanořuji a beru do láhve dalšího živočichu - ježovku. Ohlížím se, ale mohutného ploutvonožce nevidím. Břeh již je blízko. Ohlížím se, a ještě jednou, naposledy, za sebou zahlédnu impozantní obrysy tohoto obyvatele arktických moří. Obrací se a plaše mizí...

Dosahuji břehu a vystupuji v příboji přeplněn směsicí protichůdných dojmů - vzrušení, obdivu i respektu, ale zejména nadšení nad nečekaným a bezprostředním setkáním s divokou Arktidou. Strach? Nemyslím, snad později... Ale obavy z jeho možného setkání s Tonym mne neopouštějí. Pátrám po hladině po jeho bublinách. Doufám, že jej mrož nenašel. Leknutí pod vodou může mít nedozírné následky. A pokud by si chtěl dvoutunový ploutvonožec jenom pohrát s neznámým předmětem, hrůza domyslet...

Rozuzlení přichází samo. Tono se vynořuje pár metrů od břehu. Pod vodou se orientoval pomocí kompasu, takže se nemusel vynořovat. Bojuji s pokušením vyhrknout na něj ještě ve vodě vše o svém setkání, ale zdržuji se. Počkám, až vyjde a odstrojí se. Předbíhá mne však. Vypouští z úst regulátor a podívá se na mne.

"Zdeno. Já ti měl zážitek!"

"Taky?" - ptám se překvapeně (zaskočeně "?").

"...Taky!" - praví po dramatické pauze, a oběma je nám vše jasné.

Po mém zmizení pokračoval Tono pomalu svým směrem s vědomím, že jej dohoním. Ale neobjevoval jsem se. Jal se tedy pozorovat prostředí kolem sebe a vytypovávat si objekty pro případné fotografování. Tu jej náhle zaujaly nevelké kuželovité útvary na dně. Ty musí být dílem nějakého živočicha. Když jich minul již několik, rozhodl se, že původce těchto staveb vypátrá. Klekl na dno a začal jeden z kuželů rozhrabávat. Mračna jemného písku a kalu se zvedla kolem něj a jen pomalu byla odnášena mírným proudem. Vyhrabaný štěrk se hrne zpět do jámy. Sysifovská práce! Tu najednou cítí měkký, ale důrazný úder do zad...

- Aha, Zdeno, - pomyslel si, ale pokračoval nerušeně ve své činnosti. - Jak se mu podařilo mne najít v tak kalné vodě?

Ještě jednou "hrk" do zad a cinknutí čímsi tvrdým do ocelových zásobníků se vzduchem.

- No jo, vím! - mávl rukou Tono a nerušeně hrabe dále. - Ale, proč se ten Zdeno neukáže přede mnou? Vidí přece, co dělám. Nebo... že by nějaký problém?

Pomalu se otáčí dozadu... a civí tváří v tvář největší obludě, kterou zatím potkal pod vodou! Visí od hladiny šikmo hlavou dolů a prohlíží si jej. Tono taky. Kolos je tak velký, že jej ani nemůže jedním pohledm obsáhnout. Tvor se dává do pohybu a dvakrát pomalu zakrouží kolem potápěče, jenž ho stále sleduje. Pak se obrací a mizí ve zkalené vodě. Jen v tomto momentě Tono zahlédl i konec mrožova těla. Tono ještě nasadil závodní tempo, aby mrože dohnal a pořádně si jej prohlédl, leč marně.

"Kristapána, proč jsem si nevzal foťák", - úpí již na břehu nešťastně. - "To by byl unikátní snímek!"

"To nic", - chlácholím ho. - "Vidíš, první ponor, a hned mrož! Musí jich tu být plno. Ještě nějakého vyfotíš".

"Ale kdež!" - ozývá se hlas za námi. Marek, archeolog z muzea v norském Tromsö. - Já se sice na Špicberkách potápím už dva roky, ale mrože jsem viděl všehovšudy jednou, a to ještě na souši a hodně daleko, jak se vrhá do moře. Vy jste se hoši narodili v košili. První ponor a hned mrož!"

Měl pravdu. Odpotápěli jsme pak ve fjordech tohoto arktického souostroví každý celkem 18 a půl hodiny během 18 ponorů, ale mrože jsme již nespatřili. Ani pod vodou, ani nad ní...

* * *

Podmínky pro potápění nebyly zrovna nejpříznivější, my jsme však byli připraveni. Teplota vody se v závislosti na místě a hlubině pohybovala od 1 do 4 stupňů Celsia, proti chladu však nás výborně chránily suché potápěčské obleky - švédský Poseidon a náš Aquatex vyráběný Obnovou Zlín. Myslím, že po drobných úpravách snese i tento oblek srovnání s výrobky špičkových světových firem. Suchými se obleky nazývají proto, že narozdíl od tzv. "mokrých" obleků, tyto při potápění nepropustí dovnitř vodu. Je tedy možné pod ně obléci teplé suché prádlo. Mně se osvědčila kombinéza z termatexu dodávaná firmou Meander Spišské Podhradie jako speciální prádlo pro speleology doplněná však ještě teplým svetrem. Většinou jsme pak chlad nepociťovali ani po půldruhé hodině potápění.

I další potápěčská a expediční výstroj fungovala bezchybně, a to jak zahraniční výroby, tak i naše. Spolehlivě v podmínkách nízkých teplot a vysoké vlhkosti pracoval kompresor Star IIB z trenčínského klubu Nymfa, ale i elektrocentrála Honda zapůjčená firmou Ekoaqua, v.o.s., Ostrava, v chladné vodě neztrácela funkčnost vedle švédské Scubadro ani naše plicní automatika Tajfun. Aparatura a expediční bedny byly účinně chráněny velkou nepromokavou plachtou ušitou a darovanou nám Zemědělským družstvem TKD Sedliště, jemuž vděčíme i za cenné skládací matrace a propagační tašky. Díky laskavé pomocí Povodí Odry ve Frýdku-Místku byl náš tým vybaven i silným přívěsným motorem Mercury 35 k ke člunu, na němž jsme podnikali až dvacetikilometrové výpravy po fjordech i k pobřeží otevřeného moře. Vcelku bych zde rád poděkoval taktéž potápěčským klubům v Ostravě (Alvin, Hippocampus), Klimkovicích, Trenčíně, Olomouci a Brně za cennou pomoc a zapůjčení nezbytných součástí výstroje.

V akci

Nafukovací člun hnaný silným motorem se žene do hloubi Recherche-fjordu. Deset kilometrů před námi se bělá masiv mnohasetmetrů silného stenojmenného ledovce vtěsnaného mezi černé svahy sedmisetmetrové hory Observatoriafjellet a nejvyššího vrcholu v této oblasti - Berceliusfjellet (1206 m n.m.). Člun plně naložený těžkou potápěčskou výstrojí a čtyřmi osobami rozráží zpěněné čepičky vln a s nemilosrdnou pravidelností nás zkrápí sprškami ledové slané vody. Nevadí, my s Tonem jsme již oblečeni do potápěčských obleků a Zdeněk s našim polským přítelem Slávkem jsou v bezpečí záchranných obleků Helly Hansen. Míříme k západnímu pobřeží fjorku kde v předpolí ledovce Renardbreen v chráněných vodách zátoky Josephbukta nalézáme vhodné hloubky již zcela blízko břehu. Spouštíme kotvu, ale šedesátimetrové lano nestačí dosáhnout dna. Jdeme tedy na veslech blíže ke břehu. Třicet metrů? Dobrá, to je akorát.

S pomocí kolegů se s Tonem soukáme do popruhů vzduchových přístrojů, zapojujeme hadice, zapínáme opasky, nasazujeme ploutve, masku, láhve na vzorky. Kontrola vzduchu a kotoulem dozadu padáme z člunu do vody. Spolu se spoustou drobných bublin nás oblek vynáší k hladině. Beru do rukou síťku a rámeček, Tono fotoaparát. O.K., zanořujeme se. Ventilem na prsou vypouštím zpod obleku přebytečný vzduch a začínám pomalu klesat. První dva metry vidím obrysy svého kolegy i člunu velmi nezřetelně, rozmazaně, voda se komíhá jak vzduch nad sluncem rozpálenou zemí. To je vrstva silně oslazené vody z ledovce mísící se s vodou mořskou. Pod ní se ostrost vidění náhle lepší, kal však dodává vodě světlý mléčný nádech a viditelnost omezuje na tři metry. Klesám níže podél kotevního lana. Tlak vody se zvětšuje, stlačuje vzduch pod oblekem a rychlost pádu se zvyšuje. Připouštím pod oblek vzduch a sestup se značně zpomaluje.

V patnácti metrech nás obklopuje nehybná čerň hlubiny. Pomalu klesáme téměř bez pohybu. Cítíme se jako kosmonauti v beztížném stavu mezihvězdného prostoru, jen místo rojů meteoritů a vzdálených hvězd nás plynule míjejí bělavé planktonní organismy - medůzky, žebernatky a slizové kulovité domky vršenek. Viditelnost je na místní poměry až překvapivě výborná - osm metrů.

V pětadvacti metrech vidíme náhle pod sebou dno. Sjíždíme po laně až ke kotvě zakousnuté do strmého písčitého svahu pokrytého jemným sedimentem. Na nevelkých kamenech sedí 15 - 20 cm vysoké sasanky a s roztaženými věnci chapadel trpělivě čekají, co jim proud přinese. Jinde zase z nevelkých kusů mořských hub trčí ostré "zobáky" svijonožců neúnavně filtrujících vodu máváním obrvených nožiček. Tu a tam ční ze dna paprsky chapadel zvláštní písečné sasanky Edwardsia či dvojité trychtýře lapacího ústrojí mnohoštětinatých červů.

Pomalu kloužeme vodou těsně nade dnem do větší hloubky. Ve 43 metrech svah přechází do velmi pozvolně svažujícího se písečného dna. Viditelnost je opět horší, k tomu se ještě přidává šero hlubiny. Rozsvěcuji svítlnu a vše rázem ožívá barvami. Sasanky jsou červené a hnědé, houby žluté, chapadla červů sytě rudá, vlákna jemných řas zelená.

Vedle vzplane oslepující záblesk světla - Tono se pokusil vtěsnat do makrorámečku fotoaparátu poměrně velkého kraba. Prohlížím pozorně keříčky řas, sem tam přes ně smýknu síťkou, ale stále nic. Konečně! Od jednoho z trsů odskočil drobný sklovitě průhledný stín a v světelném kuželu svítilny zazářily zlatavé tečky očí na stopkách. Krevetka! V následujícím okamžiku je již v hlubině síťky a po chvíli jich mám už několik. Opatrně je přenáším do litrové láhve zavěšené u pasu.

Jsme v hloubce již dlouho, navíc život zde je zde dost chudý. Je třeba vystoupit výše. Ve třiceti metrech opět zastavujeme. Svah je řídce porostlý zelenými řasami. Sasanky, červi, rybky, houby, měkkýši. A mezi tím vším se jako živý koberec pohybuje spousta maličkých krabíků. Není to zvláštní druh, ale pravděpodobně pouze mladí jedinci druhu Hyas araneus. Ostatně, to zjistím zanedlouho v laboratoři. Kladu na dno rámek 0.5 x 0.5 metru a na jednoduchém počítadle nastavuji číslo vzorku. Uvolňuji místo Tonovi. Zavěšen nade mnou ve vodě pořizuje fotografický snímek zkoumané plochy dna. O.K.! Teď jde o to co nejrychleji shrábnout povrchovou část dna i s jejími obyvateli. Rychle pracuji se síťkou, zvedá se oblak kalu, ale dříve než mne zahalí úplně, dokončuji práci a zavírám síťku, aby polapení tvorové neunikli. Nejsem spokojen. Několik velmi pohyblivých korýšů zmizelo ze zkoumané plochy již při zahájení odběru. Pro příště musím vyvinout jinou konstrukci rámku i sítě...

Pomalu s Tonem stoupáme podél kotevního lana a snažíme se nepřekročit doporučovanou rychlost výstupu. Kesonova nemoc by v našich podmínkách mohla vést ke zvlášť neblahým následkům... Ve stanovených hloubkách děláme nezbytné zastávky, během nichž ještě proplachuji síťku a zbavuji sebraný materiál většiny kalu. Vynořujeme se u člunu. Předávám hochům úlovek a čekám, až je přeloží do plastikového sáčku a opatří lístkem s nezbytnými údaji. Beru síťku a s novou lahví mířím za Tonem ke břehu. V nevelké hloubce se ještě zanořujeme. Pod námi se prostírá souvislý koberec velkých hnědých chaluh. Klesáme mezi ně a rozhrnujeme jejich těžké listy, abychom se podívali, co žije v těchto podmořských lesích. Kameny, k nimž jsou chaluhy přichyceny spletí rozvětvených kořenovitých výrůstků - rizoidů, jsou pokryty tenkou krustou růžových vápnitých řas nebo žlutou houbou. Ve změti rizoidů hledají útočiště různobarevní červi, drobní plži s ulitou i bez ní, ke stonkům jsou přichyceny keříčky mechovek a hydroidních polypů. Volná místa na kamenech pokrývají červené a nazelenalé sasanky, zboku na kameni je přisáta chroustnatka - plž bez ulity, ale s osmi chitinovými destičkami na hřbetě. Pod kamenem se skrývají hadice, sestřenky mořských hvězdic, s velmi pohyblivými tenkými rameny.

V místech neobsazených velkými chalihami bují porosty vláknitých a keříčkovitých řas, jež jsou doměnou několika druhů krevet. Má síťka čile pracuje a brzy se skleněná láhev u opasku pyšní pestrým úlovkem různobarevně vyvedených korýšů. Někteří z nich si tvarem i zbarvením určitě nezadají se svými kolegy z tropických korálových útesů.

V příštích dnech se ještě vracíme na totéž místo. Pracujeme v menších hloubkách a odebíráme i několik vzorků během jediné akce.

Nejen romantika

Potápění, odběry vzorků a obdivování podmořského světa tvoří jen zlomek času naší expediční praxe a jsou vlastně jen jejími slavnostnějšími okamžiky. Ty však vyžadují dosti náročné přípravy, od plnění vzduchových lahví s pomocí kompresoru, nabíjení akumulátorů svítilen a baterií fotoblesku, přes přípravu člunu, pomůcek pro odběry i uložení vzorků, až po oblékání a kontrolu potápěčské výstroje. Nejnáročnější operace však na nás čekají až po návratu z akce. Přenášení potápěčské výstroje a vzorků na plošinu u Calypsa nebo do laboratoře, zvláště pokud je člověk již šestou hodinu "zakonzervován" v hermeticky uzavřeném neoprenovém obleku, nepatří k našim nejoblíbenějším činnostem, stejně jako nezbytné pečlivé opláchnutí a ošetření celé výstroje. Opravdové galeje však nastávají při rozboru větších porcí vzorků. Tu vyroste na břehu moře nevelká barikáda věder, kovových sítěk a sklenic. Vysoké gumové holínky, nová a nová vědra ledové mořské vody proplachují materiál přes síťky s různou velikostí ok. Obsah sítěk je vyklápěn na ploché bílé misky. Pinzeta vypadává z prstů tuhnoucích chladem, ale práci je třeba dokončit...

Konečně je materiál ve sklenicích. Zbytek již můžeme dokončit ve vyhřáté laboratoři. Ještě jednou, již definitivně je materiál roztříděn podle jednotlivých živočišných skupin, označen, zakonzervován a uložen ve zkumavkách, lahvičkách či zavařen v polyetylenových sáčcích. Tělo se po uplynulém dni již klátí únavou, ale zvědavost nedovolí opustit laboratoř. Do misky pod mikroskopem jsou vloženy mimořádně zajímavé, ještě živé exempláře, pro tento účel zvlášť odložené. Znovu a znovu se obdivuji bezmezné fantazii přírody s níž tvořila svá dítka. Ta nekonečná různorodost tvarů a účelnost funkcí jak celých organismů, tak i jejich částí a orgánů. Ta pestrost barev, jejich rozložení a kombinací, tu jemných, tu provokativních. Jak mnoho inspirace by zde našla celá řada excentrických i romanticky zasněných umělců... Znovu a znovu mne převapuje to, co jsem již mnohokrát viděl na ilustracích učebnic a odborných publikací, i to, co jsem studoval na scvrklých a vybledlých preparátech. Pohyb živého organismu je dalším, nedílným rozměrem objektů v prostoru, který nás i jej obklopuje. Opět a opět jsem hluboce zraňován vědomím, že nejsem dosud vybaven zařízením pro laboratorní videozáznam pozorovaných objektů, že se nemohu s širším okruhem diváků podělit o ty malé zázraky přírody, jichž jsem svědkem. Snad příště...
 

Zdeněk Ďuriš