Liptovská Belá

Liptovskou kotlinu kolem dokola obklopují ta nejvýznamnější a nejvyšší horstva Slovenska. Právě ta ovlivňovala zdejší přírodu a možná také svérázný charakter místních obyvatel.

Hrady, zámky, kláštery i půvabná lidová architektura, to vše zarámováno do podhorské krajiny vytváří malebný obraz místního kraje. Liptov je dodnes místem, kde naleznete krásné podhorské louky s roztroušenými modříny a borovicemi, mezi nimiž se schovávají staré seníky a dřevěnice usedlostí.

Vesnice tu neztratily nic ze své malebnosti ani tam, kde staré domy nahradily nové. Krajinu stále zdobí nádherné kostelíky stojící tu na návsi, jindy vykukující jen tak mezi stromy. Ty nejstarší z nich jsou už z dob, kdy zdejší architektuře vládla gotika. Jména vesnic jako Ludrová, Liptovský Michal nebo Liptovská Mara se staly synonymem pro kostely z 12. až 13. století, které se jako zázrakem vyhnuly všem pohromám a dochovaly se do dnešních dnů.

Nejen osobitá architektura ale proslavila tyto stavby. Jejich interiéry zdobí pozoruhodné fresky. Ve středověku bylo Slovensko bohaté, prosperující a přitažlivé především pro dolování zlata, stříbra a mědi. Kostely pak byly vždy stavěny a zdobeny úměrně k významu a bohatství toho kterého místa.

I v liptovských domácnostech se dochovalo leccos ze starých lidových zvyků. Nakonec svými kroji, folklórními festivaly a tanečními soubory jsou Liptované známi daleko za hranicemi Slovenska, ale lidovou architekturu a kus místních tradic si stejně jako jinde i tady nejsnadněji prohlédnete v místním skanzenu.

Odevšad jsou tu vidět hory a na venkově všude vládne jakýsi poklid a harmonie.

To ovšem platí jen do chvíle, než na jaře začnou v Tatrách tát sněhy. Horské potoky a řeky se rázem naplní po okraj vodou.

Zpráva o tom se bleskově donese až na Moravu, ba i do Čech a především údolí kolem řeky Belé se záhy zaplní auty se značkou CZ. To jsou chvíle, kdy je tady o víkendech víc vodáků z Moravy a Slezska než místních obyvatel. A není se co divit, žádnou podobnou řeku u nás nemáme a z Ostravy je to sem asi tak daleko jako do Brna.

A tak už od rána se na březích Belé nakládá, vykládá, souká do neoprenových oděvů, pobíhá z místa na místo, hledá se chybějící výbava, nafukují se lodě a rafty, zkoušejí přilby i záchranné vesty. To vše pro chvíle, kdy člověk zaklekne do kánoe nebo se vsouká do kajaku a s pádlem v ruce se pustí po proudu divoké řeky. Hned na první vlně mu stoupne patřičně adrenalin v krvi, aby se uklidnil až někde dole v klidné vodě. To už má ale za sebou nezapomenutelné zážitky, pro které tu nakonec všichni přijeli.

Řeka Belá nemá pramen, vzniká soutokem Tichého a Koprového potoka na rozhraní Západních a Vysokých Tater jižně od hory Kriváň. Odtud míří rychlým tokem k Liptovskému Hrádku a k soutoku s Váhem. Při větším průtoku vody je každý z jejích dvaceti čtyř splavných kilometrů doslova rájem pro muže a ženy libující si ve splouvání divokých řek.

Je to typická horská řeka, která má ve svém horním toku úzké balvanité koryto a velký spád. Lodě tu plují rychlostí až dvanáct kilometrů v hodině a největším nebezpečím pro ně jsou padlé stromy a naplaveniny, které jsou vidět často až v poslední chvíli.

Od střední části toku se koryto řeky rozšiřuje, břehy jsou nízké a řečiště začíná být široké a štěrkové. Kolem se otvírají panorámata Horního Liptova se všudypřítomným Kriváněm na obzoru a plavbu zpestří tu a tam jen nějaký skalní práh.

Na Liptově se říká, že když "Choč varí, Salatin mu radí, Jobova lúka k tomu ho ponúka." Jinými slovy pranostika říká, že když se tyto tři hory zahalí do mlhy, bude pršet. Také se tu říká "Keď čiapku dvíha Kriváň - utekajte, bude príval."

Plocha povodí Belé měří 245 čtverečných kilometrů, a když se pak k tajícímu sněhu ještě snese na toto území liják, tak hladina řeky poskočí vzhůru jako švihnutím kouzelného proutku a voda se začne bouřit a pěnit.

Jindy smaragdové klidné vlny dostanou bílé zpěněné hřebeny a hned je jasné, od čeho dostala řeka své jméno.

Lumír Pecold