Ze srbské Lužice

Za nejsevernějším úsekem našich hranic s Německem se rozkládá kraj, který je sice již od 17. století součástí Saska, avšak většinu své předchozí historie prožil ve svazku zemí Koruny české. Je to Horní Lužice.

Je obývána národem Lužických Srbů, kterých zde však žije jen okolo 60 tisíc. Hornolužičtina je trochu podobná polštině a češtině. V hlavním městě Budyšíně (Bautzen) sídlí nakladatelství DOMOWINA, které pomáhá udržovat identitu tohoto malého národa, který v německém moři nezanikl.

Na sever, směrem do nížin, přechází Horní Lužice do Dolní Lužice. Jejími mírnými pahorkatinami protékají řeky Odra, Lužická Nisa a Spréva. Zde již živý lužický národní prvek prakticky zanikl a udržuje se jen v turistické podobě. Ale v tom má země opravdu co nabídnout! Na prvním místě stojí tzv. Lužická blata (Spreewald), krajina luk protkaná rameny Sprévy. střediskem je tu Lübbenau, kde sídlí dolnolužické národopisné muzeum. Odtud také vyplouvají čluny na projížďku okolím. V sousední osadě Lehde je k vidění zajímavý skanzen. Mohl jsem si vybrat z několika projížděk od jednohodinové až po čtyřhodinovou. Posádka oděná do lužických národních krojů vozí turisty po kanálech, které mají hloubku okolo 1,5 m, přičemž se odrážejí od dna dlouhým bidlem. Okolo vodní trasy je venkovská idyla: sedláci sklízejí a s koňmi svážejí seno, opodál se pasou různobarevné krávy, hned zase se nabízí pohled na krásnou hospůdku i s harmonikářem, tu zas míjíme nákladní člun, lidé se zdraví, mávají si a přátelsky na sebe pokřikují. Je to oáza klidu, i když v hlavní turistické sezóně trochu pomíjivá, avšak přesto hodná návštěvy.

Bohumír Krepčík
Zeměpisné sdružení