Vodopády Iguaçu

Cataratas Iguaçu (čti Igvasu) se nacházejí asi 20 kilometrů východně od soutoku řek Paraná a Iguaçu, blízko trojhranice Brazílie, Argentiny a Paraguaye.

Řeka Iguaçu pramení v pohoří De Serro do Mar, je dlouhá 1320 kilometrů a ústí do Parané (4380 kilometrů). Označení "Velká voda" je adekvátní. Masy vod padají do hloubky okolo 80 metrů ve 275 samostatných vodopádech. Mnohé z nich mají svá jména např. Adam a Eva, Dva mušketýři, San Martin, Unión, Skrytý atd. Jednotlivé vodopády lze velmi dobře pozorovat, část z nich např. z vyhlídkových člunů plujících po argentinské straně řeky Iguaçu. Čím méně má řeka vody, tím více vystupují jednotlivé vodopády a ostrůvky (zejména v období prosinec až leden). Při stoupání hladiny se začnou vodopády sjednocovat, ostrůvky a ostrohy mizí, vodní masy imponují přítomným svým ohromným množstvím vody.

Sedmdesát procent vodopádů náleží Argentině, třicet procent Brazílii, Ďáblovým chřtánem prochází hranice obou států. Treking na argentinské straně je delší a lze využít již výše zmíněných člunů, z brazilské strany je na vodopády lépe vidět (jsou romantičtější). Vyhlídkový let z brazilské strany nelze než doporučit i když je finančně dosti náročný (60 $ za asi deset, ale fantastických, minut).

Vodopády Iguaçu jsou srovnatelné s africkými Mosi-Oa Toenja [čti mosioatuňa] (dříve Viktoriiny). Iguaçu jsou delší (4 km proti 2 km africkým), jsou ale nižší (80:109 m), daleko za nimi jsou Niagarské (pouze 1,2 km dlouhé a 51 metrů vysoké).

Vodopády Iguaçu protéká průměrně 5 milionů litrů vody za sekundu, při sezónním zvýšení hladiny se zvyšuje průtok až na 13 milionů litrů za sekundu. Tehdy jsou nejvodnatějšími katarakty světa. Mohutné křišťálové záclony vody padají z hnědých a mechem porostlých skal a vytvářejí nepopsatelnou scenérii z mlhy, oblaků a burácejících vod; hřmí, mží, dělají se duhy, vše je kolem mokré. Zdejší rorýsi si stavějí hnízda ve skalních útesech přímo pod závoji mlhy z vodopádů, tak chrání svá mláďata před nepřáteli. Během dne krouží obrovská hejna rorýsů vysoko nad vodopády a chytají hmyz až do setmění, kdy se náhle ztratí v mlze a zaletí do svých hnízd. Takto je tomu při pěkném počasí. Má-li pršet, rorýsi se stáhnou dolů. Jsou tak vlastně skvělými meteorology předpovídající svým chováním lokální počasí.

Obdivuhodný rámec tvoří národní park s pestrými motýly (modří, žlutí, bílí s červenými puntíky aj.), papoušky, ještěrkami a bohatou tropickou květenou. Od roku 1986 jsou vodopády na seznamu světového přírodního dědictví UNESCO.

Místní Amerindové (Indiáni) nazývali vodopády v řeči guaraní Yguasú. "Y" znamenalo vodu, "guasú" velký. Prvním Evropanem, který je spatřil, byl v roce 1541 Don Gabeza de Vaca. Dal jim jméno Salto de Santa María. Vodopádům zůstal starobylý indiánský název, který má v evropských jazycích různé přepisy. Portugalsky jsou označovány jako "Iguaçu" [čti igvasu], španělsky Iguazu. Ať už je píšeme jakkoli, jsou krásnější než africké Viktoriiny nebo americká Niagara.

Jan Hájek
Zeměpisné sdružení