Vybrané lokality z oblasti Českého lesa - 2

Český les to je také Lísková, Pec, Pivoň, Poběžovice (Ronsperg) nebo Postřekov.

Lísková
Jediná ze zcela zaniklých hraničních vesnic opět po roce 1989 vešla do povědomí lidí v souvislosti se znovuotevřením přechodu Lísková-Höll. Slavnostní otevření přechodu do SRN proběhlo dne 26. ledna 1990.
Obec byla založena kolem roku 1600 a poprvé byla zaznamenána na hraniční mapě v roce 1629 jako Haselbach. K Čechám připadla po úpravě hranic roku 1708. V roce 1900 měla Lísková i s okolními samotami 50 usedlostí a žilo v ní 565 Němců a 3 Češi. Na přelomu tisíciletí je prostor zaniklé vesnice nově upravován.

Pec
Ves se nachází v nadm. výšce 507 m n. m. na úpatí Čerchova 2 kilometry od Babylonu a 8 km jihozápadně od Domažlic. Od roku 1652 v obci pracovaly pece a železárny, v roce 1809 byly provozy zrušeny a přebudovány na sklárnu. Dnes je Pec chodskou rekreační vesnicí. Jeden kilometr severně odtud se nachází samota Na Šlejfu, kde byla původně brusírna zrcadel.
Na domě čp. 1 je pamětní deska regionálního národopisce a spisovatele J. F. Hrušky (1865-1937). Na Peci měl ateliér malíř Chodska J. Špillar (1869-1917), tvořil zde i K. Špillar. U něho pobývali A. Jirásek, J. Jindřich, O. Ostrčil, B. Benoni, překladatel a básník H. Jelínek i J. Š. Baar.
Na návsi stojí rázovitá kaple sv. Prokopa vystavěná v roce 1909 podle L. Skřivánka. Vesnice se nachází na křižovatce turistických cest, je zde ubytovací hostinec, penzion i možnost koupání.

Pivoň
Osada v nadm. výšce 572 metrů se zchátralým objektem bývalého augustiniánského kláštera z roku 1225 (zrušen 1787) v údolí obklopeném lesy asi 5 km jihozápadně od Poběžovic. Podle pověsti byl klášter založen na památku vítězství českého knížete Břetislava I. nad německým vojskem v roce 1040. Po dobu svého trvání vlastnil klášter 7-12 vsí mezi Mutěnínem, Poběžovicemi, Pivoní a Postřekovem. V roce 1421 byl klášter spolu s hradem Herštejn dobyt a vypálen domažlickými husity, po obnově vyhořel roku 1573.

Poběžovice (Ronsperg)
Město v nadm. výšce 435 m n. m. bylo založeno v roce 1359 na úpatí Českého lesa 15 kilometrů severozápadně od Domažlic. Roku 1424 dostaly Poběžovice od císaře Zikmunda statut poddanského městečka. Zlomem v dějinách byl rok 1459, kdy město s tvrzí získal Dobrohost z Ronšperka. Ten nechal postavit pozdně gotický hrad, městský kostel, byly vybudovány městské hradby s baštami a třemi branami. Listinou z roku 1502 získalo město výsady-soudní právo, městský znak a pečeť. Název města se od počátku 16. století nazýval podle Dobrohostova rodového symbolu berana (něm. Ram) Ramsberg (Ronšperk). Roku 1511 město obsadila královská vojska, roku 1542 přešlo do majetku Švamberků, od roku 1682 je vlastnil Matyáš Bohumír Wunschwitz. Roku 1846 koupili Poběžovice a Pivoň příslušníci severobrabandského rodu Coudenhove. Mezi nejvýznamější osobnosti jejich rodu patřil hrabě Richard Mikuláš Coudenhove-Calergi. Ten snil již ve své době o budoucích Spojených státech evropských! Poběžovický zámek vlastnili Coudenhovové až do osvobození do roku 1945. Do té doby se obec jmenovala Ronšperk.
Po druhé světové válce byli němečtí obyvatelé vysídleni, název se změnil na Poběžovice a postupem času zaniklo více jak sto domů. Město chátralo, stalo se sídlem vojenské posádky (na čas dokonce divize) pohraničních vojsk.
Nejvýznamnějším objektem je zámek ve středu města. Byly zasypány jeho hluboké vodní příkopy a prostor opevnění byl přeměněn na park. Hranolovitá věž byla vystavěna roku 1937. V osmdesátých letech 20. století byl pustnoucí objekt určen k demolici, k té však naštěstí nedošlo a po roce 1989 probíhají nákladné rekonstrukce.
Uprostřed náměstí se nachází jednolodní kostel Nanebevzetí Panny Marie z roku 1500. Ve druhé polovině 17. stol. byl po požáru původní pozdně gotický objekt barokně přestavěn. Roku 1902 byla sundána věž napravo od hlavního vstupu. Při kostele stojí socha sv. Jana Nepomuckého od J. Brokoffa z roku 1682.
Na poměrně silné židovské osídlení upomínala synagoga a židovské domky v jihovýchodní části obce. Dnes je tato zástavba zcela zničena. Pozůstatkem doby dávno minulé je pouze zpustošený židovský hřbitov z roku 1613.
V Poběžovicích je hotel Hubertus, lékárna, pošta, základní škola, stanice ČD. Železniční spojení má město tratí 182 se Staňkovem (na trati Domažlice-Plzeň) a tratí 184 s Planou u Mar. Lázní (na trati Plzeň-Cheb).

Postřekov
Nejlidnatější z chodských vsí (přes 1 000 obyvatel) v nadm. výšce 470 m n. m. se nachází na úpatí Haltravy 9 kilometrů severoseverozápadně od Domažlic. Jako privilegovaná chodská ves je připomínána již roku 1325. Název pochází od postřehování - pozorování, které Chodové prováděli ze strážnic na Haltravě. V průběhu 17. století byl Postřekov místem největšího odporu proti Lamingenům. Již roku 1629 150 postřekovských sedláků osvobodilo Chody vězněné v Klenčí pod Čerchovem, další povstání proběhlo roku 1693. V polovině 19. století žilo v Postřekově a na Dílech 1 500 stálých obyvatel.
Náves zdobí kostel z konce 19. století podle návrhu A. Čenského. Bohužel za socialismu staré chodské statky byly nahrazovány moderní výstavbou rodinných domků. Přesto zůstala zachována chalupa čp. 47 s doškovou střechou a statek u Bartů s typickou brankou a dřevěnou pavlačí. V zatáčce na konci návsi je známá hospoda U Hadamů (viz masopust), zachycená na obraze J. Špillara "Chodská svatba". V Postřekově a okolních vsích se dosud mluví výrazným chodským dialektem.
Z lidových tradic, které jsou stále živé, dosahuje největší popularitu masopust. Od soboty do úterka se v jednom tahu flámuje a veselí se každý, kdo to vydrží. Většina obyvatel si bere na tyto dny dovolenou, protože by po neděli stejně nebyli schopni pracovat. Přípravy začínají větráním odložených škrabošek a maškarních úborů. Úvodní sobotní bál se koná tradičně v hotelu U nádraží. Masopustní "rejdění" má svůj pevný řád. Podle něj následná "kytičková zábava" začíná nedělním polednem, kdy tzv. "voráčí" - odvedenci kolektivně vaří v hospodě U Hadamů slepičí polévku. To už začíná houfování ostatní svobodné omladiny a následuje její průvod po vsi, od stavení ke stavení, s říznou muzikou do kroku. "Kytičková" vrcholí večerní tancovačkou U nádraží, na které děvčata věnují svou kytičku prvnímu tanečníkovi. Prý jen tu kytičku, smějí se otcové, ale kdo ví? Aby se staří mladým nepletli a nekazili jim "notu", posedí toho večera ženáči se svým doprovodem v hospodě u Hadamů. To dá rozum, že ne nasucho. To aby jim nevyschlo před pondělním "babským" bálem. Ona prý totiž leckterá ženská vydrží o postřekovském masopustě víc než chlap. Jen se přijďte podívat, jak "báby" ještě nad ránem skáčou z balkonu a juchají na stole mezi půllitry, zatímco mnohý z mužů už tiše odpočívá pod tímto stolem. Ale na vystřízlivění není čas ani v úterý, kdy odpoledne táhne vsí početný maškarní průvod, aby večer skončil v hospodě při muzice. Jak tvrdí zkušení mazáci "aby člověk veškeré to hodování vydržel a neodpad předčasně jako shnilá hruška, je třeba už dávno před masopustem co nejvíc trénovat u plných sklenic, aby se potom žaludek nelek". Masopustní veselice přetrvaly dodnes, ale jen v Postřekově se slaví čtyři dny vcelku.

Jan Hájek
Zeměpisné sdružení