11. září roku 2001 v San Francisku

Končilo léto 2001 a já se po několika měsících strávených na západě Ameriky těšil na cestu domů. Byl začátek září a už několik dní jsem měl v práci dlouhodobou (a z velké části neplacenou) dovolenou, která mi umožňovala odebrat se opět do Evropy.

Tentokrát jsem ale nespěchal tolik jako jindy, protože maminka, která na mě vždycky netrpělivě čekala v jihlavském bytě, už nežila. A tak jsem z nepochopitelných a dokonce i mně samému nevysvětlitelných důvodů otálel, obcházel letecké společnosti a vychutnával kalifornské slunce a modrou oblohu. Aniž bych nějak spěchal s odjezdem, vydal jsem se ještě lodí na blízký ostrov Angel Island a pak pár kilometrů na jih na pláž kojotů v zálivu San Franciska, kde se dalo příjemně vykoupat v moři. Až jsem nakonec dal přednost osvědčené cestovní kanceláři z New Yorku, která mi slíbila za přijatelnou cenu opatřit letenku s ČSA až do Prahy.

Docela jsem to uvítal, protože jsem se těšil, že po několika měsících pobytu v Americe se už v českém letadle budu při becherovce, plzeňském pivu a českých filmech cítit skoro jako doma.

Letadla ČSA ovšem létají jen z New Yorku, kam jsem se měl dostat ze San Franciska americkou společností Delta. Podle nabídky cestovní agentky by bylo v tom případě možné bezplatné přerušení letu, které by mi umožnilo přespat ve světové metropoli a prohlédnout si její nejznámější atrakce.

Přestože žiji v Americe delší dobu a procestoval jsem její západní a jižní část, nikdy jsem nebyl na východním pobřeží. A tak jsem si tentokrát umínil, že si prohlédnu alespoň to, co je v New Yorku nejzajímavější. Hlavní ulice, Central park, sochu svobody.

Poletím 10. září, přespím v hotelu a hned 11. dopoledne si nejdříve vyjedu na vyhlídku na střeše Světového obchodního centra, abych si udělal snímky velkoměsta z ptačí perspektivy. Docela jsem se na to těšil a pročítal nejrůznější materiály, sháněl informace v průvodcích. Ale bylo zajímavé, že čím víc se blížil den mého odletu, tím víc ve mě sílil pocit, že bych měl prohlídku New Yorku odložit na pozdější dobu. Netrmácet se tam s kufry a raději letět přímo domů. Přestože jsem se takovým myšlenkám bránil, ten pocit nakonec zesílil natolik, že jsem se rozhodl, vzal telefon a požádal o zrušení letu 10. září. A moje newyorská agentka vcelku ochotně souhlasila s tím, že přeloží můj let tak, abych odletěl 11. září ráno a v New Yorku jen přesedl na české letadlo do Prahy.

A pak přišel konečně den odletu domů. Ještě před úsvitem mě i zavazadla naložil malý mikrobus a jelo se na letiště, kde jsem byl v rekordním čase odbaven hezkou a příjemnou úřednicí letecké společnosti. Uvědomil jsem si, že jde dnes všecko - oproti některým minulým odletům - jako po másle. A trochu mě to znepokojilo. Jako bych zaslechl někde v podvědomí slabý hlas, který říká: "Ty dnes neodletíš". Ale byl jsem jedním z prvních cestujících, měl jsem ještě do odletu letadla plno času, a tak jsem mohl posedět u vonící kávy. A potom se jen tak chvíli loudat halou, pozorovat lidi a odlétající letadla.

Většina amerických letišť , která jsem viděl, se liší od evropských podstatným způsobem - připadají našinci poněkud strohá, protože obvykle neoplývají množstvím značkových obchodů s vyloženými předraženými tretkami a cetkami, jaké zaplavují haly mnoha evropských letišť. Američané si spíš potrpí na bary a kavárny s nezbytnými sendviči a hamburgery a před odletem se zabývají nejraději jídlem a sledováním televize. Zato v těch odletových halách najdete někdy zajímavé výstavy uměleckých fotografií, čínských tušových kreseb nebo nějaké keramiky. Alespoň v San Francisku je to chvályhodným zvykem. Ani dnes zde nechyběly zasklené vitríny a byl jsem upozorněn, že se jedná o výstavu vzácných a starožitných javánských masek ze sbírek amerických soukromníků i muzeí. Řekl jsem si, že takovou příležitost si nemohu dát ujít. Rozhodl jsem se spojit příjemné s užitečným a začal systematickou prohlídku výstavy. Nádherné exotické masky z Jávy mě zaujaly, líbily se mi a já byl spokojen, že ještě před odletem mám možnost obohatit své poznatky o tak zajímavý zážitek. Ale čím déle jsem obcházel kolem skleněných skříní a kochal se krásou umělecky vyřezávaných masek, tím víc ve mě začal sílit pocit jakési podvědomé hrozby, kterou jsem se marně snažil potlačit. Rychle sílila a měnila se v hrůzu a nakonec až fyzickou nevolnost, kterou jsem se marně snažil vysvětlit obavou z nastávajícího dlouhého letu. Nikdy jsem dosud necítil nic podobného. Až se ve mě znovu začal ozývat ten podvědomý hlas, který jako by mi říkal, že dnes domů neodletím. Docela mě to znepokojilo, a tak jsem raději nechal prohlídky masek a přešel k detektorům, abych konečně vstoupil do odbavovacího prostoru a počkal na vstup do svého letadla do New Yorku. Bylo už načase. Piloti zkoušeli motory a bylo jen otázkou pár minut, kdy budeme moci nastoupit.

Avšak k tomu už nedošlo. Kdosi ze spolucestujících, jenž právě přišel z haly, přinesl zprávu, že někde byla unesena letadla a že jde zřejmě o cosi velmi vážného. A hned nato se ozvala hlášení o zrušení nejbližších letů a cestující z letadla, které mělo odletět před námi, museli vystoupit a odejít zpět do haly. Policie začala rychle vyklízet odletové prostory. Haly, ještě před chvílí plné sedících, čekajících a bezstarostně přecházejících lidí, se rychle vyprázdnily. Bezradné úřednice za pulty leteckých společností odpovídaly na dotazy poplašených cestujících jen krčením ramen. Jde o zcela mimořádnou situaci, dnes už rozhodně žádná letadla nepoletí, snad zítra, možná, nevíme.

Byl jsem teď kupodivu klidný. S tím, co přišlo, zmizel náhle ten podivný podvědomý strach, který mne přepadl při prohlídce výstavy javánských masek, ta podivná a do té doby ničím neodůvodněná předtucha čehosi zlého, co by se mohlo stát. Teď to bylo pryč a já přemýšlel, co podniknout, abych mohl brzy odletět domů. Ochotná dívka za pultem mi rychle a bez problémů vypsala novou letenku na příští den ráno. To jsem ještě nevěděl, že neodletím ani zítra, ale ani dalších několik dní, protože Amerika, která se stala cílem několika útoků teroristů, odpoví pohotovým uzavřením všech svých letišť až do odvolání.

Vyzvedl jsem si zavazadla a vyšel ven. Většina cestujících už mezitím odjela taxíky nebo autobusy, zbytek netrpělivě čekal na příjezd dalších. Ale nic už nepřijíždělo, protože dopravní policie rychle uzavírala příjezd k letišti a vracela všechny dopravní prostředky zpět do města. Nikdo se o nás nestaral a vypadalo to, že už se z letiště vůbec nedostaneme. Až se náhle objevil jako spása seslaná nebesy prázdný mikrobus, podle řidiče zřejmě už jediný a poslední, kterému se ještě podařilo proklouznout na letiště. Rychle jsem do něj vnesl kufry a vmáčknul se do přeplněné kabiny vozu, který za minutu nato uháněl rychle k městu.

A tak jsem se ocitnul znovu v San Francisku a v mém bytě, kde jsem složil doprostřed obývacího pokoje veškerá zavazadla. Měla tak počkat do zítřka. To jsem ale ještě nevěděl, že tak brzy neodletím, že ještě celý týden budu každý den stát ve frontě u kanceláře letecké společnosti Delta, než se lety obnoví a než bude také letadlům ČSA povolen přílet do New Yorku. Že budu ještě několik dní sledovat s napětím, zděšením a hrůzou obrazovky americké televize, která donekonečna opakovala záběry zkázy obou věží a utrpení lidí ve velkoměstě, ale i heroické činy záchranářů, hasičů a policistů. Snad tam někde, pod těmi troskami jsem mohl být i já, kdybych byl neuposlechl podvědomého hlasu, kdybych byl vyjel o den dříve, kdyby... Na to bylo lépe nemyslet. Zatím jsem byl v San Francisku a vydával se do jeho ulic, na kterých jsem potkával vážné a odhodlané lidi, ozdobené trikolórami a odznaky s americkou vlaječkou, auta s vlajkami a nápisy. Těm lidem bylo jasné, že jejich země vyhlásila válku nebezpečnému terorismu, že nastala situace, kdy jde o mnoho a snad o všechno, čím žijí a na čem jim záleží. Zdáli se mi klidní a odhodlaní a ta atmosféra mi trochu připomínala dobu u nás těsně po 21. srpnu 1968, jak jsem ji kdysi prožil. Těšil jsem se na odlet domů. A ten už proběhl tentokrát klidně a bez jakékoli předtuchy.

Vladimír Kříž
San Francisko, Jihlava