Velbloudi

Na celé zeměkouli žije asi 17 milionů těchto zvláštních a v mnoha věcech výjimečných zvířat, lišících se od sebe počtem hrbů. Devět desetin z tohoto počtu jsou ovšem velbloudi jednohrbí.

"….Co bychom si my beduové, v širé poušti počali bez velbloudů? Vždyť velbloudice živily naše otce, živí nás a budou živiti naše děti"
"Pravdu díš" poznamenal Názel. "Nikde nejsem tak spokojen jako uprostřed svých velbloudic"
Alois Musil: Mezi Šammary

Velbloud jednohrbý - Camelus dromedarius je rozšířen především v oblasti Předního východu, po celém Arabském poloostrově a v severní Africe. Útočištěm posledních volně žijících velbloudů v přírodě je Jižní Arábie, kde jich však žije jen pár set kusů. Úplně svobodně žije asi 15 až 20 tisíc velbloudů jen v Austrálii, kam byli původně zavlečeni v 19. století, aby v buši dováželi potraviny a materiál na stavby železnic a telegrafního vedení. Pokrok mechanizace v dopravě však jejich užitečnost zpochybnil a tak byli vypuštěni do volné přírody, kde byli ponecháni vlastnímu osudu.

Velbloud dvouhrbý - Camelus bactrianus, který jako zástupce svého druhu, je v nepoměrné menšině k velbloudu jednohrbému se vyskytuje pouze v Afganistanu, Turecku, Íránu, Číně, ve středoasijských republikách bývalého Sovětského svazu a v Mongolsku. Něco kolem tisícovky velbloudů dvouhrbých je chováno v poušti Gobi.

K  zdomácnění velbloudů došlo pravděpodobně již v předhistorických dobách na jihu Arabského poloostrova a lze předpokládat, že některý z předsemitských národů začal chovat velbloudy kvůli mléku, někdy ve 4. tis. př.n.l. Pravděpodobně k tomu došlo někde v oblasti Hadramautu, Mahry, nebo Zofáru. K jeho ochočení a k rozšíření do dalších částí světa přispěly pravděpodobně dvě skutečnosti. Jednak, že se v této oblasti téměř nevyskytují žádní dravci a za druhé schopnost těchto zvířat přežívat i tam, kde jsou vzácné vodní zdroje. Čilý obchodní ruch mezi jihem arabského poloostrova a východním pobřeží Afriky umožnil rozšíření velbloudů do Afriky. Někdy v  letech 1500 až 500 př. n.l. se velbloud rozšířil ze Somálska podél jižního okraje Sahary až k pobřeží k Atlantiku. K jeho rozšíření dál na sever, do ostatních částí arabského poloostrova přispěl nepochybně obchod s myrhou a kadidlem, který provozovali obyvatelé jihoarabské sabejské říše. Mnohatisícové karavany velbloudů s tímto vzácným a tehdy velmi žádaným zbožím putovaly po tzv. Kadidlové cestě z jihu Arabského poloostrova až k pobřeží Středozemního moře do oblasti Palestiny. Odtud se velbloud rozšířil do Egypta a podél severoafrického pobřeží dál na východ. Do severní Afriky zavedli velbloudy Římané na počátku naší éry a kolem roku 200 n.l. se o jeho rozšíření zasloužil císař Septimus Severus (193-211 n.l.), protože díky jeho podpoře chovu velbloudů bylo možno udržovat obchodní spojení přes Saharu i přes postupné vysychání pramenů v této oblasti.

A tak na počátku našeho letopočtu byl velbloud jednohrbý rozšířen přibližně na stejné rozloze jako dnes. S expanzí islámu se dostal v roce 1020 také do Španělska, v roce 1059 na Sicílii a v roce 1136 dokonce až k břehům Rýna. Kromě těchto případů však jeho pronikání dál do Evropy již nepokračovalo. V roce 1405 se jakémusi statkáři normanského původu podařilo vysadit velbloudy na Kanárských ostrovech, kde se udrželi dodnes. Pokus o aklimatizaci velbloudů jednohrbých ve Spojených státech u mexických hranic, skončil po deseti letech, po vypuknutím občanské války v roce 1866. Rovněž neúspěšné byly i snahy o chov velbloudů v Peru, v Brazílii, v Botswaně a v Namíbii. V Itálii v Toskánsku se velbloudi chovali až do druhé světové války, ale chov se většinou nedařil, protože nebyli k dispozici zkušení velbloudáři. Jedinou zemí, kde byl chov úspěšný díky zkušeným balúčským velbloudářům, je Austrálie, kde je dnes nejpočetnější společenství divokých zvířat tohoto druhu na světě.

Ke zdomácnění velblouda dvouhrbého došlo nezávisle na zdomácnění velblouda jednohrbého, pravděpodobně před 4500 lety v severovýchodním Íránu a jihozápadním Turkestánu. Z Íránu se rozšířil na jižní Ural, do severního Kazachstánu a později také na západní Sibiř a na Ukrajinu. Do Číny se velbloud dvouhrbý dostal až na počátku našeho letopočtu. Z Mezopotámie se postupně rozšířil do Afganistanu a Árjové ho přivedli do Indie.

První karavany v období rozkvětu parthské říše (1. a 2. st. př.n.l.), které putovali mezi Čínou a Mezopotámií přes pouštní stepi Střední Asie, byly obvykle sestaveny z velbloudů dvouhrbých. V Mezopotámii se dvouhrbí velbloudi setkávali s velbloudy jednohrbými a křížili se s nimi. Jednohrbí, kteří tímto křížením vznikli, byli odolnější a tak postupně nahradili velbloudy dvouhrbé. Kříženci pak mají poněkud zvláštní obrys těla, jakoby s prodlouženým hrbem.

Nejtypičtějším znakem velblouda je kromě jeho hrbu jeho chůze. Velbloud je mimochodník, což znamená, že při chůzi zvedá současně nohy na téže straně. Jeho nohy jsou zakončeny dvěma prsty a třetí článek prstů je zakončen nehtem. Nášlapná část spočívá na několika mozolnatých polštářích, které jsou pružné a které izolují nohu od rozpáleného písku a zabraňují boření do něj. Velbloud odpočívá vleže a na nohách má na místech, kterými se při odpočinku opírá, mozoly, které tvoří asi 7 mm silná vrstva zrohovatělé pružné blány. Tato blána se však plně vyvíjí až při dospívání.

Poněkud převislý dolní pysk a obvyklé držení hlavy, při kterém se jeho nozdry dostávají výše než oči, dodává velbloudovi jakýsi povýšený výraz. Víčka s dlouhými řasami mu chrání oči a nozdry může libovolně uzavřít. Malá velikost uší a chlupy vyrůstající na jejich vnitřní straně jsou obranou proti vnikání písku. Čich používá hlavně k rozeznávání zvířat stejného druhu (matky s mládětem). Velbloud není hlučný, ale vydává zvuky, které jsou něco mezi bečením, chrochtáním a sténáním. Rozštěpený horní pysk mu umožňuje spásat i trnité rostliny.

Velbloudi se mohou pářit po celý rok, ale v některých oblastech existuje určité příznivé období, které není v každé oblasti stejné, ale je však načasováno tak, aby doba porodů nastala v období hojnosti potravy. Díky agresivnosti samců bývá doba říje dosti bouřlivá, kdy mezi samci dochází k divokým soubojům, při kterých se soupeři nebezpečně koušou. Samci spolu bojují vstoje a jejich schopnost otevřít tlamu více než ostatní přežvýkavci, jim umožňuje uchopit soupeřovu hlavu do tlamy a jejich silné zuby tak mohou způsobit i smrtelná zranění. Když se samec přiblíží k samici, očichává oblast jejích genitálií, potom zvedne hlavu a udělá typickou grimasu nazývanou "flémování", při které se pach moče jeho družky dostane ke zvláštnímu orgánu, umístěnému na patře jeho tlamy. S pomocí tohoto orgánu je schopen rozeznat, jestli je velbloudice připravena k páření, ke kterému dochází na zemi. Rod velbloudovitých je jediný mezi savci, který se páří v leže na zemi. Jeden samec obvykle vystačí na 8 až 10 samic. Páření může trvat 10 až 20 minut a zvířata při něm tropí značný hluk. Vzrušený samec pravidelně ukazuje vychlípenou sliznici měkkého patra, která mu visí z tlamy jako nafukovací balón a velbloud při tom vydává bublavé zvuky. Říká se, že velbloud bečí, chrochtá nebo sténá.

Velbloudice je březí 390 dní a rodí většinou vstoje, jednou za dva roky. Mládě váží hned po narození 25 až 50 kg a od země po hrb měří 1,2 metru. Hned se také snaží udržet se na nohou a hledá matčino vemeno. Velbloudě je schopné ihned druhý den po porodu následovat matku na pastvu. Velbloudí mléko je velmi výživné a chovatelé velbloudů, již po sedmi až deseti měsících pokrývají vemeno síťkou, která zabraňuje mláděti pít podle libosti. Mládě, které už ve třech měsících okusí tuhou stravu se dá velmi snadno odstavit od své matky. Malá velblouďata jsou velmi hravá a již ve 4 nebo v 5. měsíci začínají spolu soutěžit a prát se. Při těchto soubojích se strkají a koušou se do nohou a do krku. Napodobují tím vlastně chování dospělých samců v době říje. Mladí samci dospívají ve 4 až 5 letech, samice již ve 3 až 4 letech.

Tomáš Sadílek