Indiáni, vojáci a duchové na Andělském ostrově.

Většina turistů, kteří navštíví San Francisko a mají zájem a také trochu víc času, se vydávají obvykle na návštěvu ostrova Alcatraz, který leží v zálivu na dohled od města a je proslulý tím, že v celách jeho věznice žili dlouhá léta proslulí zločinci, jako například známý mafián Al Capone. Málokdo z návštěvníků města projeví zájem o návštěvu většího ostrova, který se rozkládá jen kousek dál na sever od Alcatrazu.

Angel Island - Andělský ostrov má neméně bohatou a pestrou historii - a navíc láká už tím, že donedávna nebyl přístupný obyčejným návštěvníkům, protože na jeho území měla své strategické základny americká armáda. Teprve po odchodu vojáků se v posledních letech stal Angel Island cílem turistů, kteří postupně objevují jeho zajímavosti a přírodní krásy. Ostrov objevil už v roce 1775 španělský kapitán Juan Manuel de Ayala, který přistál jako první v malebné zátoce na severu ostrova na své plavbě kolem pobřeží Kalifornie, která byla v té době španělskou kolonií. Malebný ostrov plný borovic, eukalyptů a subtropických květin se mu zalíbil natolik, že mu dal jméno Andělský ostrov a zanesl ho jako první do námořních map. V té době byl ostrov jen zčásti osídlený Indiány kmene Miwok, kteří se živili lovem jelenů a na kánoích z mořské kůry se plavili kolem jeho břehů, aby lovili v zátokách lvouny a mořské vydry. Až mnohem později, počátkem 19. století, objevili Španělé strategický význam hornatého ostrova, který byl přirozenou pevností v zálivu San Franciska. Ale teprve ve druhé polovině 19. století vybudovala armáda Spojených států na ostrově velké a skutečně významné vojenské základny. A skutečné pevnosti vybavené mohutnými děly a mnohem později dokonce balistickými střelami. Ještě předtím, počátkem 20. století tady byla karanténní stanice, kam americká vláda umisťovala emigranty, přicházející na západ Spojených států hlavně z Číny, Filipín a dalších oblastí Pacifiku. Ta získala na významu hlavně za 2. světové války, když Američané vybudovali na Angel Islandu zajatecký tábor pro japonské vojáky a námořníky. Táborem prošly tisíce zajatců, kteří tady strávili dlouhé měsíce a roky. Kromě zajateckého tábora tady byly i dvě velké základny americké armády, vojenská věznice a také zotavovna a nemocnice pro vojáky zraněné v bojích hlavně s Japonci.

Cesta na Angel Island pro mě začíná ve Fishermans Wharf - rybářském přístavu San Franciska, odtud vyplouvají lodě s turisty na projížďky po zálivu na ostrov Alcatraz a také na méně známý dosud víceméně utajovaný Andělský ostrov. Nevelký žlutě natřený parník zamíří nejprve k Alcatrazu, kde má krátké mezipřistání a pak už plujeme na sever a obeplouváme západní břeh hornatého ostrova Angel Island, porostlého bujnou vegetací. Plavba končí v nádherné modré zátoce nazvané po svém španělském objeviteli a mořeplavci - Ayala. Její písečná pláž a břeh jsou lemovány palmami a mně připadá, že jsem se octl někde na Havaji. Na břehu před budovou někdejšího velitelství přístavu, ve které je dnes muzeum ostrova, mě vítá staré španělské lodní dělo. Příliš se tu nezdržuji, protože v necelých čtyřech hodinách, které mám k prohlídce, musím obejít celý ostrov. Loď která nás tady vyložila, připluje pro turisty znovu odpoledne, další pak až příští den. Zmeškat ji by znamenalo strávit noc v malém kempu, který ovšem předpokládá vlastní vybavení. Někteří z turistů je mají - s batohy a stany na zádech nasedají na kola, která si vypůjčili už v přístavu San Franciska a vyjíždějí na cestu kolem ostrova. Já se vydávám pěšky stezkou vzhůru a pak po silnici kolem příkrého pobřeží. Armáda tady svého času vybudovala slušné asfaltové cesty. Ty sice časem poněkud utrpěly, ale ostrov je dnes součástí Státního parku a jako o přírodní rezervaci se o něj stát náležitě stará.

Oproti San Franciska, kde neustále fouká čerstvý vítr z oceánu, je na tomto ostrově téměř bezvětří. Protože Angel Island leží na severním okraji zálivu, je kryt proti nepřízni počasí vysokými kopci okolní pevniny. Po necelé půlhodině přicházím hájem omamně vonících eukalyptů k prvnímu bodu mého putování - nádherné zátoce China Cove s písečnou pláží a vysokými palmami nad ní. Právě sem připlouvaly kdysi lodě s emigranty a později s válečnými zajatci které vítaly zvuky bronzového zvonu na břehu. Teď je tady pusto a v kopci nacházím dřevěné baráky tábora se zatlučenými dveřmi. Jak se asi žilo těm lidem v pacifickém "ráji" s vůní eukalyptů a cvrkotem cikád v keřích? V tomto mikrosvětě na ostrově obklopeném ozbrojenými strážemi? Jdu dál horkem ostrova, jehož ticho je tak zvláštní oproti velkoměstu tam někde v dálce na jihu. Odtud je San Francisko jen velmi vzdáleným a nezřetelným shlukem trpasličích domů, zakončených mostem Zlatá brána u vstupu do zálivu.

Po chvíli ostré chůze přicházím do bývalé vojenské základny Fort Mc Dowell. Obklopují mě opuštěná kasárna a velká věznice, celé kasárenské město prázdných domů, velké cihlové i betonové třípatrové budovy s pekárnami, nemocnicí a kostelem. Domy bez oken a dveří působí depresivně, jako kostry dávných vyhynulých ještěrů. Na chvíli se zastavím na nedaleké krásné písečné pláži, která láká ke koupání, ale nemám tu dobrý pocit. Jako bych cítil ozvěny dávných lidských osudů, spjatých s ostrovem. Nutí mne to jít dál cestou kolem pobřeží a ta podivná tíseň mizí až s pohledem na modrý záliv, po kterém plují velké zaoceánské parníky.

To už se ale blížím k místům, kde byly za druhé světové války vybudovány betonové pevnosti, které měly bránit záliv San Franciska proti případným japonským útokům. Opuštěné železobetonové pevnosti jsou trochu podobné těm našim na hranicích. Tady sloužily jako platformy, na kterých svého času spočívala mohutná děla. Dostávám se i k výběžku, ze kterého je pěkný výhled na most Golden Gate přes zátoku San Franciska. Tady byly ještě počátkem 60. let dvacátého století umístěny řízené střely, které chránily vstup do zátoky a celé pobřeží proti možným útokům z oceánu.

Jen o pár stovek metrů dál mě přivádí cesta do další zátoky nad dřevěné domy bývalé vojenské základny Camp Raynolds. Tu obývali vojáci už od dob občanské války v roce 1863. Připomíná mi to starobylá uniforma vojska Unie, kterou má na sobě strážkyně Státního parku. Také tady mají domy zatlučené dveře a okna, kromě jediného - zdejší pekárny, ve které se právě skupina skautů učí péci chléb podle starých vojenských receptů.

Jediným zděným domem je velitelství a prachárna na mořském břehu, kde nacházím zajímavé materiály a fotografie. Nechybí tu ani informace a svědectví o tom, že Angel Island je také "ostrovem duchů". Tvrdí se, že Indiáni, ale hlavně emigranti a vojáci, kteří zde zemřeli, nenašli klid a jejich duše prý bloudí ostrovem. Pokud máte to problematické štěstí, můžete je potkat tak, jak se to podle výše zmíněných materiálů stalo už několika návštěvníkům. Já zatím potkávám jen dvě čiperné americké babičky na bicyklech a nakonec i jelena, který přišel až mezi domy opuštěné vojenské základny.

Už jsem obešel téměř celý ostrov a za zády mám i lom, ve kterém se kdysi dobýval zelenkavý kámen ke stavbě zdejších domů. A také několik stovek metrů vysoký střed ostrova, kde prý bývala základna mezikontinentálních raket. Odtud z výše příkrých břehů, je krásná vyhlídka na severní pevninu zálivu, zejména na poloostrov Tiburon, jehož název znamená ve španělštině "Žralok". A dokonce je vidět ještě dál na sever, kde se rozkládá mohutná bělavá stavba známé a proslulé věznice Saint Quentin. To už se ale blížím z druhé strany opět k modré zátoce Ayala s jachtami a parníkem, který čeká na turisty, aby je dopravil z "ostrova duchů" zpět do rušného San Franciska.

Vladimír Kříž
San Francisko, Jihlava