Efes

Při vyslovení tohoto jména se každému vzdělanému člověku vybaví v podvědomí, že toto jméno zná, a že o něm již slyšel. Nepochybně si toto jméno, možná po krátkém zaváhání, zcela správně spojí s antickou historií a při vědomí, že se jedná o město, ho zařadí někam do oblasti Malé Asie, na území dnešního Turecka. Ten, kdo ví o historii antiky trochu víc, určitě si jméno Efes spojí s jedním ze sedmi divů světa, s Artemídiným chrámem a rozpomene se na dlouhou historii tohoto největšího maloasijského města, která dle tradice začala krátce po trojské válce a trvala dlouho i za římské nadvlády. A možná, že si také uvědomí, jak historie tohoto města, právě v tomto posledním údobí je úzce spjatá také s dějinami křesťanství.

Ze všech antických památek dnešního Turecka, snad nejvíce zapůsobí na každého návštěvníka právě vykopávky Efesu. Nejen svým velkým rozsahem, ale i zachovalostí památek, monumentalitou staveb, výzdobou chrámů a architektonickým uspořádáním města. Prodchne ho duch antické kultury s jejím vztahem ke kráse a dokonalostí a se smyslem pro soulad duchovního a světského života. Nejednoho návštěvníka podnítí procházka tímto archeologickým rájem k tomu, aby sáhl po knížce o antické historii nebo alespoň hledal informace v turistickém průvodci nebo naučné brožůrce.

Učinil jsem tak i já a ponořil jsem se do knih, abych lépe pochopil dějiny tohoto slavného města. O těch existuje bohatá literatura, která zahrnuje nejen helénské údobí, ale také dobu perských válek, Pergamského království a popisuje významnou úlohu města za vlády římského impéria. Ale od prvního století našeho letopočtu se staly dějiny Efesu i součástí dějin křesťanstva. A protože souvislost těchto dějin je v literatuře a hlavně v různých průvodcích poněkud opomíjena a odsouvána na okraj do oblasti legend, rád bych sejí trochu na tomto místě zabýval, se snahou vysvětlit a popsat to, co mi v těchto různých průvodcích chybí a o čem si myslím, že je zajímavé a nepochybně také patří k dějinám Efesu.

Je zcela jisté, že s dějinami křesťanství je spojeno mnoho legend, mýtů a tradic. Je proto nutné rozlišovat mezi nimi a historickými fakty. Vezmeme-li v úvahu, že bible, jak se již mnohokrát prokázalo, staví na historických událostech a popisuje historické děje, potom by bylo jistě zajímavé rozlišit události popisované v bibli spojené s historií Efesu od často popisovaných, ale mnohdy odlišně uváděných legend a tradic.

Podle cirkevní tradice působil v Efesu apoštol svatý Pavel, největší apologet křesťanského učení a údajně zde také zemřel evangelista Jan. A protože se jedná o dva nejvýznačnější představitele křesťanství, rád bych se trochu zastavil u popisu jejich životopisů.

Podle novozákonní knihy Skutků apoštolských se Pavel narodil v Tarsu, hlavním městě římské provincie Kilikie, v jihovýchodní části Malé Asie. Byl tedy židem z diaspory, ale jeho rodina přesto zachovávala všechny židovské tradice. Po rodičích měl hodnost římského občana, v té době v podrobených provinciích poměrně vzácnou. To svědčí o tom, že jeho rodina měla pevné postavení v tehdejší řecko-římské společnosti. Tato jeho uvědomělost k věrnému izraelství a na druhé straně k světové civilizaci se projevovala i v tom, že jako mnozí tehdejší Židé, patrně od mládí používal dvojího jména. Tradičního hebrejského Saul, tedy jména prvního krále Izraele a světoobčanského jména Pavel, které je římského původu. Pavel od mládí patřil ke směru farizejskému a vyznačoval se mimořádnou horlivostí v myšlení i životě podle tohoto nejrigoróznějšího židovského směru. Připravoval se k výkonu úřadu rabína, tedy bohosloveckého i právního vyznavače Zákona. Z tohoto studia byl nejen dobře obeznámen s knihami Starého zákona, ale ovládal i výklad těchto textů pro bohosloveckou argumentaci. Pavlova horlivost se projevovala také prudkým nepřátelstvím k obci vyznávající mesiášství ukřižovaného Ježíše.

Toto jeho nepřátelství pramenilo z pochopení nesmiřitelného protikladu mezi nejvlastnější podstatou fazirejské snahy dojít spravedlnosti a vykoupení Izraele vlastním úsilím v nejpřesnějším pochopení a nejúzkostlivějším zachování Zákona a mezi učením o vykupitelském a spravedlnost přinášejícím poslání Ježíše. K odporu také dráždilo tvrzení, že pravý Mesiáš je znám pouze prvotním vyznavačům Ježíše, kteří nepatřili k uznávaným vůdcům Izraele. Při cestě do Damašku, kde chtěl tvrdým a rozhodným zákrokem vystoupit proti vyznavačům nového učení, prožil Pavel zázračnou událost, která zcela převrátila jeho dosavadní život. Od okamžiku, kdy vešel do bran Damašku změnil svoje náboženské vyznání a stal se horlivým zastáncem nové víry. Výklad a pochopení této události, líčené v této novozákonní knize Skutků apoštolských, ponecháme na otázce víry každého jednotlivce. Přijměme z této zprávy pouze fakt, že se Pavel svojí pozdější misijní činností nejvíce zasloužil o rozšíření nové víry do okolních zemí tehdejšího světa a položil pevné základy ke stavbě církve. Po příjezdu do Jeruzaléma z Damašku, způsobila změna jeho postoje zpočátku nejen údiv, ale později i prudký odpor, vedoucí k pokusu odstranit ho. Odešel proto do svého rodiště Tarsu a později do Antiochie. Při první misijní cestě navštívil Kypr a některé kraje v jižní Malé Asii. Jeho druhá cesta vedla do Korintu a při třetí navštívil Efes, kde pobýval přes dva roky. Při všech svých cestách šířil novou víru, navštěvoval křesťanské obce, kde kázal a později se snažil připravit v těchto obcích řadu spolupracovníků, kteří by podle jeho návodu mohli sami šířit evangelium v okolních oblastech. Často narážel na překážky a protivenství. Velké potíže mu dělali židovští fanatici, kteří v něm viděli odpadlíka a zrádce. K vážnějším nesnázím došlo právě v Efesu, při bouři zlatníků, kteří se cítili být poškozeni novou vírou ve svých zájmech při prodeji zlatých sošek bohyně Artemidy a kopií jejího chrámu, tedy symbolů tradičního kultu. Někteří badatelé mají za to, že Pavel byl v Efesu po nějaký čas dokonce vězněn. Po zdejším pobytu považoval svojí misijní činnost v Malé Asii za skončenou a odjíždí do Jeruzaléma, kde však je židovskými fanatiky obviněn ze znesvěcení chrámu. Byl vyslýchán židovským synedriem a dva roky vězněn. A protože římské panství v Jeruzalémě bylo nenáviděné a Židé vyvolávali stále nepokoje, podezříval římský velitel Pavla, že je povstaleckým vůdcem. Pavel použil práva římského občana a odvolal se do Říma. Tam byl také převezen, ale stále jako vězeň. Přestože byl v okovech, požíval jisté volnosti a možnosti styku s ostatními vězni, mezi kterými i nadále šířil novou víru. O konci jeho života nevíme nic jistého. Stará tradice, narážkou uvedená v listu Klementa římského z r. 95 tvrdí, že byl císařským soudem - císařem byl tehdy Nero - odsouzen a sťat. Je to pravděpodobné, ale v Novém Zákoně se o tom nic neříká. Pavel napsal řadu epištol, které jsou součástí Nového zákona. Epištola v překladu z řečtiny znamená list nebo dopis, který byl určen bud' sborům věřících, nebo jednotlivci. Pisatel v nich vysvětloval věroučné otázky, odpovídal na dotazy a reagoval ze zprávy ze sborů. Jednu z epištol napsal právě k efeským.

Apoštol Jan spolu s bratrem Jakubem a apoštolem Petrem, byl v nejužším kroužku učedníků Ježíšových. Oba bratři, po otci nazývaní Zabedeovci, byli rybáři tak jako Šimon a Ondřej. Jan je v evangeliu označován za milovaného učedníka a vypravuje o něm, že při poslední večeři seděl po boku Páně a že mu umírající Ježíš svěřil do péče svou matku. V knize Skutků apoštolských se o něm píše, že spolu s Petrem, vykonával misijní činnost v Jeruzalémě, kde byli také oba uvězněni. Pak byli oba vysláni do Sámaří, aby podepřeli misijní dílo Filipovo. V době pronásledování zůstal v Jeruzalémě, kde se také setkal s Pavlem, který se vrátil z první misijní cesty. Pokud, je to vše, co o něm víme z vyprávění v bibli. Stará církevní tradice však o něm vypravuje mnoho podrobností, které však nejsou zaznamenány v Novém zákoně a jejichž kořen a původní spolehlivý smysl nelze přesně zjistit. Podle těchto tradic se Jan nakonec usadil v Efesu, kde měl několik žáků. Irenaeus, žák jednoho z nich tvrdí, že Jan zůstal v Efesu, s výjimkou jeho ročního uvěznění na ostrově Patmos, až do své smrti za císaře Trajána (98-117 n.l.).

Není vyjasněna otázka, zda apoštol Jan je autorem čtvrtého evangelia. Podle starokřesťanské tradice pochází toto evangelium od Jana Zebedeovce, tedy apoštola Jana. Je však také pravda, že podle svědectví Dionysia z Alexandrie (kolem roku 260 n. I.) žil v Efesu ještě jiný Jan, který prý napsal plno křesťanských spisů. Ale tradice je jednotná v tom, že koncem apoštolské doby, tedy po vzniku ostatních tří evangelií, ale ne před rokem 75, Jan napsal ve vysokém stáří své evangelium. Již první křesťanská církev si byla vědoma odlišnosti Janova evangelia od ostatních evangelií tzv. synoptických (shodují se podáním i jednotlivými příběhy). Janovo evangelium je podáno z širší perspektivy, působí uceleněji, má teologicko filosofický úvod a nespočívá na podobenstvích. Je jistě nápadné, že Janovo evangelium mlčí o Janu Zebedeovci, přestože jmenuje často jiné hlavní osoby. Nejmenuje ani Jakuba, Janova bratra, ani jeho otce a matku. Mnozí badatelé mají za to, že autorem tohoto evangelia není Jan, ale možná jeho učedník.

Rovněž sporné je autorství obou Janových epištol. Zdá se, že obě epištoly vznikly někdy kolem roku 120 n.l., a že je napsal někdo, kdo znal velmi dobře evangelium Janovo. Apokalypsa, poslední kniha Nového zákona, též nazývaná Zjevení Janovo,je také připisována Janovi. Kniha sama uvádí jméno Jan, který se považuje za proroka. Na ostrově Patmu, nedaleko Efesu, jak sám autor popisuje, má vidění a slyšení. Teprve kolem roku 200 n.l. se z výkladu zjevení a ze zmínky o Patmu vyvozuje, že zde byl Jan ve vyhnanství, ale není to jinými prameny doloženo. Později byl tento Jan ztotožněn s apoštolem Janem, ale způsob jakým se v této knize mluví o apoštolech, tuto možnost vylučuje. Existuje názor, že autor Jan byl presbyterem efeského sboru věřících. Málokterá biblická kniha byla vystavena tolika různým výkladům, jako apokalypsa. Jednak byl její obsah příliš zdůrazňován a odtrhován od víry jako celku, což vedlo ke vzniku sekt, jednak docházelo k mystickému výkladu čísel, nebo byl její obsah využíván k věštění budoucnosti. Křesťané se k ní obraceli v době ohrožení víry, protože mocně vyjadřuje víru v konečné boží vítězství.

Další biblickou postavou, jejíž životní osud je spojován s Efesem, je Panna Marie. V evangeliích jsou popisovány některé episody jejího života, ale není zde zmínky o jejím stáří, ani kde zemřela. Pouze ze zmínky, že umírající Ježíš ji svěřil do péče apoštola Jana, vedla ke vzniku legendy, že s ním odešla do Efesu, kde údajně žíla jedenáct let a kde také, dle legendy, v roce 48 n.l. zemřela. Osoby Mariiny se zmocnila legenda a mariánský kult se stal příznačnou složkou katolické zbožnosti. Významné dny jejího života se staly církevními svátky. Bohužel však, celý její kult je postaven na legendách bez biblického podkladu. Snad nejdůležitější legendou, ve spojení s údajným pobytem Marie v Efesu, jsou vize Kateřiny Emerichové. Tato chudá německá jeptiška, která nikdy neopustila domovinu, měla v roce 1818 vidění, ve kterém popsala místnosti a zařízení domu Panny Marie v Efesu. V roce 1981 kněz Eugene Paulin, ředitel izmirské university, začal studovat tato zjevení. Celou věc svěřil mnichovi Jungovi, který po dlouhém výzkumu na kopci Bülbül Dagi (Slavičí vrch) blízko Efesu, našel základy budovy popisované Kateřinou Emerichovou. Údajně byla shoda mezi popsanou vizí a mezí nalezenými zbytky stavby tak velká, že to bylo až nepravděpodobné. Přestože oficiální stanovisko církve k vizím Kateřiny Emerichovéje velmi váhavé, vyhlásil papež Jan XXIII. v roce 1961 dům Pany Marie za poutní místo a návštěvu zde vykonali další dva papežové a sice Pavel VI. v roce 1967 a Jan Pavel II. v roce 1979.

Poslední událostí, o které bych se chtěl zmínit v souvislosti s křesťanskou historií Efesu, bylo uspořádání třetího ekumenického koncilu, který zasedal v roce 431. Přestože jeho průběh byl poněkud pohnutý, došlo zde k významné události, která ovlivnila teologický výklad křesťanského učení. Bylo zde odsouzeno učení konstantinopolského patriarchy Nestoria, který hlásal, že Marie porodila pouze člověka Ježíše, v němž byla oddělena a samostatně postavena božská a lidská přirozenost. V opozici tomuto učení však stál jiný názor, který hlásal alexandrijský patriarcha Cyril a který byl nakonec, po dlouhých a tvrdých diskusích, přijat. Cyril učil, že spojení obou těchto přirozeností v Kristu je co nejtěsnější a nejreálnější a mluvil o fyzickém sjednocení v jedné přirozenosti božství a lidství, tedy de facto o boholidství. Na základě tohoto učení, byla v křesťanské teologii prohlášena Panna Marie za bohorodičku. Spor mezi oběma patriarchy byl tak ostrý, že se shromáždění biskupové přidali nejprve na stranu Nestoria, později jeho odpůrci ustanovili protikoncil. Nastala nepěkná hra intrik a vzájemného napadání, až musel zakročit císař. Oba patriarchové byli zatčeni. Nakonec se Cyril směl vrátit do Alexandrie a Nestorius byl poslán do vyhnanství do Horního Egypta, kde kolem roku 451 zemřel. Jeho stoupenci uprchli do Persie a založili tam nestoriánskou církev, která se díky misijní činnosti dostala do Indie, Číny a Turkestánu. Dnes má nejvíce stoupenců v Iráku, Iránu, Sýrii, Americe a v malé míře i v Indii. Dodnes je nejasné, jak dalece Nestorius učil bludům, nebo zda padl za obět nesprávným výkladům a nepochopení. Výklad obou učení a celého sporu je složitý a tyto teologické otázky byly dále projednávány na dalších koncilech a upřesňovány výkladem mnoha pozdějších teologů.

Snad by bylo zajímavé ukončit toto pojednání o křesťanské historii Efesu jednou opravdovou legendou, legendou o Sedmispáčích. Její děj se klade do doby pronásledování křesťanů, kdy se sedm mládenců z Efesu ukrylo do jeskyně a jejich spánek se zázrakem prodloužil na 187 let. Po probuzení přišli do města, kde po vysvětlení byli oslavováni a uctíváni. Jeskyni, která se turistům ukazuje dodnes, navštívil i sám císař, pozdravil ony mládence, kteří potom v pokoji usnuli, tentokrát definitivním spánkem.

Je snad paradoxem dějin, že zánik tak slavného města způsobilo zemětřesení, malárie a zanesení přístavu bahnem. Obyvatelstvo se přestěhovalo dál do vnitrozemí. Efes v roce 1090 obsadili Turci a stal se centrem provincie Aydmoglu. V době sultána Beyazida I. se stali ottomanští Turci svrchovanými pány a vybudovali město Ayasuluk, jehož jménem se v roce 1914 změnilo na Selcuk.

Tím se uzavírá celá historie tohoto maloasijského města, která přes všechny zvraty, války, pohromy a změny kultů a náboženství je slavná, obdivuhodná a poučná.

Tomáš Sadílek