Chibiny: na skok do "malé Skandinávie"

Ruský sever se nikdy příliš hluboko nezapsal do itinerářů českých a slovenských cestovatelů. Nebylo to snad kvůli malému zájmu. Především politické poměry a strach sovětské vládní moci uzavíraly tento kout "velké země" před zraky návštěvníků. Jen málo vyvolených mělo to štěstí a mohlo ze zájmu zavítat do končin, které se zcela vymykají z tradičních představ o severním Rusku. Nakonec i před domácími turisty bylo co skrývat, na lecčem neměly spočinout zraky návštěvníků.

Již od 20. let 20. století se vládnoucím kruhům v Moskvě jevil drsný kraj kolem Bílého a Barentsova moře jako mimořádně vhodný pro převýchovu nekalých živlů, kterým totalitní verze sovětského socialismu nějak nepřirostla k srdci. Navíc živá příroda i útroby země skýtaly obrovské bohatství, které tak či tak rychle se rozvíjející státní ekonomika nutně potřebovala. Spojit příjemné s užitečným je dávným přáním lidstva, a tak v severských lesích a parkovité tundře vyrostly "převýchovné tábory" státu nepohodlných občanů jako rezervoáry levné a poslušné pracovní síly. A když se k tomu přidaly strategické důvody a obavy z vnějšího ohrožení, není divu, že kraj byl odsunut na periferii. Jen útržkovitě se svět dovídal o dění za polárním kruhem - na jedné straně budovatelské úspěchy a vítězství nad přírodou, na druhé straně s daleko menší slávou o hrůze severských gulagů, zničených lesích, mrtvých vodách, rozryté krajině a nemocemi postižených lidech.

Od jihu je tvář Koly impozantní. Po nekonečných lesích, rašeliništích a řekách Karélie se krajina nejen najednou zvlní, ale přímo z moře Kandalakšského zálivu vyrůstají hory toho jména hodné. I když nejde o velehory v našem slova smyslu, mají něco přes 600 m n. m., na jejich svazích je k vidění úplná zdejší posloupnost vegetačních stupňů - od nížinné severní tajgy, přes březové parkoví a keřovou lesotundru po lišejníkový stupeň a kamenitou poušť na temenech. Kandalakša je vstupní branou Koly. Sídlí tu správa rozsáhlého zapovědniku a množství úřadů. Je zde velké nádraží na pověstné Murmanské železnici a také rozsáhlý námořní přístav. Za sedlem nad Kandalakšou se otevírá pohled do nitra poloostrova. Všude rozlehlé lesy, neuvěřitelně členité jezero - či spíše soustava jezer pod souborným názvem Imandra, a v tom stužka silnice, železnice a několika osad. Za kopci se diskrétně zvedají objekty Kolské jaderné elektrárny. Jednotlivé úžiny mezi laloky Imandry lze přejít po hrázích a posléze po mostech. Zdá se, že velké silniční mosty zde slouží dalšímu důležitému účelu. Na každý z nich zřejmě o víkendu v průměru připadají tak tři svatby. Záleží asi na počasí a roční době, ale svatební hodnoty července 2003 byly vysoké. Pozvánka do svatebního kruhu byla pro nás velice milá, byť trochu změnila naše časové výhledy. Tanečky a pochoutky pod ostrým polárním sluncem - to tu tedy ještě nebylo.

Ještě pár kilometrů a obrysy pohoří Chibiny, které vlastně od rána dramatizují východní obzor, nabývají velice konkrétní podoby. Stejně tak se konkretizují zdroje kouře vystupujícího zpod úpatí hor. Vjíždíme do Apatitů, dnes skoro sedmdesátitisícového města horníků. Mladé město panelákového typu toho mnoho nenabízí, ale zdejší zmrzlina je skutečně jedna báseň. Také pivaři si přicházejí na své. Světlé "Kolskoje pivo" z murmanského pivovaru Arktikruss prý není vůbec špatné. Za městem se otevírá výhled na hory ostře vystupující z mírně zvlněného podhůří "ozdobeného" obrovským komplexem úpravny apatitové rudy, elektrárny s dřevěnými chladícími věžemi a bizarní spletí trub, armatur a komínů předávajícího kouřové pozdravy svému okolí.

Skutečnou branou Chibin je Kirovsk - město horníků hluboko i vysoko v ledovcovém údolí nad jižním okrajem pohoří. Přestože i zde dominují paneláky, střed města v budovatelském slohu je přece jen podstatně útulnější. Parky, fontány a mnoho obchodů nabízí rozptýlení domácím i rostoucímu počtu zahraničních návštěvníků. Na kopci za městem se v zimě jezdí světový pohár ve sjezdovém lyžování a krom toho se sem sjíždějí na lyžování také obyvatelé Ruské federace, kterým se Kavkaz zdá příliš horkou půdou a zahraničí zase drahé. Ačkoliv spojení hornictví a sportu je poněkud násilné, město docela vzkvétá. Nezaměstnanost je minimální, příjmy v dolech a úpravnách se pohybují kolem našich 14-18 tisíc Kč, ceny jsou citelně nižší než u nás, takže o zahraniční auta v ulicích není nouze.

Hned za elektrifikovanou železniční tratí, která se šplhá ještě daleko do hor, začíná zcela jiný svět. Nejprve neuvěřitelná změť postindustriálních trosek, vhodných do kataklyzmatického filmu, pak člověkem rozryté hory v celé výši od posledních obydlí až nahoru do subpolární pustiny. Těží se ostošest a celé kopce apatitu mizejí před očima. Stačí však zajet ještě kousek dále a začíná panenská krajina, jen místy dotčená (někdy dost) rukama a stroji bývalých prospektorů.

Počasí nám přeje a tak máme možnost několika výstupů do kraje podivuhodných hor. Obvyklou možnost nástupu do nejvyšších poloh nabízejí zvolna zarůstající cesty, kdysi nasypané přes zamokřená dna trogů nebo vyhloubené do údolních svahů v době intenzivního hledání rud v 50.-60. letech 20. století. Řada z nich slouží jako příjezdové cesty pro zahálčivější autoturisty obyčejně končících své výjezdy do hor u prvního jezera. Dále a výše po starých tělesech vedou již jen vyšlapané stezky bez jakéhokoliv značení. Vystupovat začínáme ve výšce asi 450 m n. m. Vegetace je skromná, představovaná březovým   křivolesím, z něhož občas trčí štíhlý sibiřský smrk. Po 100-150 výškových metrech nastupují alpínské louky s množstvím kvetoucích zvonků. Sem tam, obvykle kolem vlhčích míst, rostou shluky keřovitých vrb a břízek. Od 700-750 m n. m. se šíří kamenitá tundra, kupodivu dosti bohatá na drobné keříky, trsy travin a vyšperkovaná kvetoucími dryádkami. Přibude jen stovka výškových metrů a nastává subarktická pustina vyznačující se kamennou dlažbou, z níž vítr vyvál veškerou jemnozem. Objevují se polygonální a girlandové půdy na permafrostu. Stačí zahrabat do hloubky kolem 30 cm a narazíme na zmrzlou zeminu. To už jsme ovšem na rozsáhlých ukloněných náhorních plošinách, které zbyly z dávné klenby Chibin, než ji rozčlenily hluboká ledovcová údolí pleistocenního původu. Temná jezera se táhnou po dnech údolí, zatímco v jejich závěrech svítí četné sněžníky a drobné karové ledovce. Hrany plošin poskytují široké rozhledy na zadumanou krajinu dvou světů - plání a údolí, ne nepodobnou známější a zelenější krkonošské realitě. Je vidět i do podhůří s lemem velkých jezer a kouřícími průmyslovými komplexy. Kolem nich je zase další svět - mrtva a ticha, neboť imise zničily stromy, keře i nejodolnější traviny, deště smyly půdu a hnědá poušť rozprostřela svá křídla. Tady to už chce trochu optimismu, aby si člověk dokázal představit, že jednou se sem příroda zase navrátí.

Jaromír Kolejka
Zeměpisné sdružení