Benediktinský klášter sv. Jana v Müstairu - Švýcarsko

Po obloze se honí mraky a já se dívám, jak dole pode mnou, v zahradě ohraničené kamennou zdí okopávají jeptišky záhonky a vozí v kolečku vytrhaný plevel na kompost. Ve dne sedmkrát a jednou na sklonku noci se jeptišky modlí a zpěvem velebí svého Pána. A jako kdysi, na samém počátku benediktinského řádu, odcházejí pak na zahradu či na pole, kde pomáhají kosit seno nebo pěstují zeleninu. Modli se a pracuj, to je jejich heslo. A práce je tu jistě víc než dost. Je spíše s podivem, že tak vysoko v horách vůbec něco vyroste.

Klášter sv. Jana byl postaven v jednom uzavřeném údolí kantonu Graubünden v místech, kde se stýkají současné hranice Rakouska, Itálie a Švýcarska. Se zbytkem Švýcarska je údolí spojeno jen silnicí vedoucí přes průsmyk Ofenpaß, ležící v nadmořské výšce 2 149 metrů. Dodnes je proto cesta v zimě často zcela neprůjezdná.

Z pověření Karla I. Velikého tu v roce 780 založil klášter churský biskup a je známo, že už v 8. století zdejší mniši zajišťovali Karlu I. Velikému přechod Alp na jih.

Klášter zbudovaný v odlehlém údolí byl původně čistě mužským konventem a jeptišky ho začaly užívat až později. Výraz müstair je odvozen z latinského "monasterium" podobně jako "minstr" a znamená klášter. V dobách vzniku kláštera byla nejrozšířenější řečí v kraji rétorománština, jak o tom svědčí stará místní jména vesnic: Valchava, Fuldera a pochopitelně také Müstair. V současnosti v této části Alp vládne němčina, ale rétorománština - řeč příbuzná Etruskům, Ilyrům a Keltům - zůstala čtvrtou úřední řečí Švýcarska. Rétorománský název kláštera dal nakonec jméno i celému údolí Val Müstair.

Zbudovat v této odlehlé části Alp klášter nebylo ani zdaleka jen projevem zbožnosti. Od Karla I. Velikého to byl zřejmý politický a vojenský kalkul. Potřeboval zajistit strategicky důležitý přechod přes Alpy směrem na jih a klášter tak hned od počátku sloužil jako ubytovna pro lidi putující napříč horami. Zdejší přístřeší využíval často i churský biskup, který měl část své diecéze na jižní straně hlavního alpského hřebene. Dodnes se v klášteře dochovaly v horním poschodí obytného domu z 11. století bývalé biskupské soukromé komnaty. Dům, nebo spíše jakousi obytnou věž, tady nechal postavit biskup Nerbert z Churchu a dochované vybavení místností, dřevěné obklady, kazetové stropy, to vše svědčí o tom, že tady byl biskup častým hostem.

Když v letech 1947 až 1951 procházel klášter důkladnou renovací, byly objeveny pod přemalbami z 19. století původní karolínské fresky. První mniši sem přišli ze severu, ale z dochovaných fresek je zřejmé, že umělci, kteří vymalovali klášterní kostel, přišli z jihu. Zdejší fresky se zdají být silně ovlivněny raným benátským kostelním uměním, byzantským slohem i tradičním obrazovým uměním Říma. Stěny postavené z lomových kamenů a oblázků byly nejdříve nahozeny hrubou maltou a pak natřeny vápenným kalem. Pak začala teprve práce na malbě. Pro bílou barvu sloužilo vápno, používal se žlutý a rudý okr, zelená hlinka, egyptská modř i rostlinná čerň. Vyobrazení Posledního soudu na západní stěně chrámu je považováno za nejstarší ztvárnění tohoto námětu vůbec.

Malby z 8. a 9. století doplnily ještě nástěnné obrazy z pozdně románské doby vytvořené na východní stěně klášterního kostela koncem 12. století. Krásná Salome je tu zobrazena jak tančí v šatech s rozparkem před plnými stoly jídla a na výjevu Stětí svatého Jana Křtitele hrají hudebníci na lyru. To se asi příliš nelíbilo sestrám z přísného řádu benediktinek, které právě koncem 12. století převzaly klášter od svých bratrů a jsou zde dodnes.

V létě pracují na poli a na zahradě, v zimě vyšívají nástěnné závěsy, přikrývky nebo kroje. Ve vesnici se starají o mateřskou školu a pak také provázejí turisty po části kláštera vymezené pro návštěvníky.

Základní informace:

Na seznam Světového dědictví UNESCO byl benediktinský klášter sv. Jana v Müstairu zapsán v roce 1983. Klášter stojí v nejvýchodnějším cípu Švýcarska. Karolínské klášterní fresky patří vůbec k nejstarším dochovaným dílům svého druhu.

Lumír Pecold