Expedice BJORNOYA 1994 - díl III.

Skalní rozsedlina Glupen. V jejích temnotách víří tisíce drobných bílých ptačích těl, další ptáci, hlavně alky a rackové tříprstí, sedí na malých skalních výstupcích. Míříme k rozsedlině, ale příboj nedovoluje vplout dovnitř.

Cesta kolem ostrova za 8 hodin

Pondělí 11.července:

Podle meteorologických statistik má Medvědí ostrov nárok na pouze tři slunečné dny v roce. Mám pocit, že ty tři dny si ostrov šetřil po nás. Počasí nám v poslední dobou přeje. Minulou noc jsem využil slunečného počasí a běhal po tundře a fotil vedle polárního máku také různobarevné lomikameny, silenky, netřesky, nad nimiž by zaplesalo srdce nejednoho pěstitele skalniček. Proto ale dnes opět vstávám až o 12. hodině "ráno".

Po vydatné snídani se s Trapperem připravujeme k vyplutí na moře. Tentokrát mnohem důkladněji. Budeme pracovat u severních břehů ostrova, a pokud budou příznivé podmínky, budeme pokračovat i u západních břehů a obeplujeme celý ostrov. Trapper nakládá pět kanystrů benzínu, kontroluje náhradní díly, navigační pomůcky včetně GPS (elektronický přístroj pro určování zeměpisné polohy), já doplňuji zásoby jídla a vody, ověřuji, zda máme na místě signální pistoli a náboje. Rovněž chystám pracovní pomůcky - vlečnou síť, lana, sáčky a pinzety. Oblékáme se do speciálních pracovních kombinéz, stahujeme člun do vody a na mělčině zkoušíme malý náhradní motor. Skvělé! Spolehlivá Yamaha naskakuje na první nastartování, přestože nebyla v činnosti a bez servisu více než rok.

Vyplouváme kolem 16. hodiny. Letní období má v Arktidě jednu neocenitelnou přednost - vládne zde polární den a díky němu slunce nezapadá po dobu několika měsíců. I při zatažené obloze je třeba i v noci neustále světlo jako ve dne. Proto také nemusíme spěchat s prací, abychom se vrátili na základnu "za světla". Nemusíne večer ukončit zajímavou činnost, pracujeme podle potřeby třeba celou noc. A můžeme vyplout na moře třeba i pozdě odpoledne, tak jako i nyní.

Svítí slunce, obloha je čistá, modrá. Míříme podél východních břehů ostrova k severu. Po naší levici míjíme mohutný masiv Misery (hora Smůly) s vrcholem Urd spadajícím strmým suťovým svahem z pětisetmetrové výšky až k moři. Jen vzácně vidíme Urd i další dva trochu nižší vrcholy masivu, Skuld a Verdande, bez příkrovu z mračen a mlh. Za mysem Nordenskjöld se pobřeží stáčí k severozápadu. Celá severní část ostrova je tvořena rozsáhlou plošinou s tisíci jezírky, loužemi, potoky a bažinami. Ploché pobřeží vybíhá až ke skalnatému břehu, kde spadá do moře dvacetimetrovými kolmými srázy osídlenými tisíci mořských ptáků. Skály vybíhají do moře vysokými mysy a pokračují dále bizarními izolovanými skalisky, jakoby monumentálními sochami vytvořenými lidskou rukou. Kromě obvyklých alek a buřňáků vidíme kolem člunu poletovat mnoho papuchalků. Tito zvědaví alkovití ptáci vypadají na arktické poměry až neobvykle exoticky. Představíte-li si papouška, který se vrací znavený z maškarního bálu dosud převlečený za tučňáka a zapomněl si sundat z očí škrabošku, máte přesný popis papuchalka.

Několik polorozpadlých dřevěných domků, staré zrezivělé důlní vozíky i malé lokomotivy, a zborcená přístavní nástavba na mysu Siloodden dominují ponurému prostředí již dávno opuštěné důlní osady Tunheim. Život zde kypěl počátkem století, ve třcátých letech tu zimovala polská expedice a ještě do šedesátých let zde pracovala stálá rádiová meteorologická stanice Bjîrnîya Radio. Spouštíme s Trapperem do moře vlečnou síť a nějakou dobu lovíme v mělkých vodách u skalních stěn divoce rozhlodaných mořem do nehlubokých jeskyní a vysokých tunelů, oblých ostrohů a skalisek. Obdivujeme měnící se scenérii pobřeží tvarovanou po celé věky neúnavným příbojem. Přestože vane jen slabý vítr, moře přináší mocné dmutí z oceánu a vlny s hluchými mohutnými údery dopadají na kolmé skalní stěny zvrásněné různobarevnými horninami.

Po překročení Nordkappu, Severního mysu, už pobřeží ubíhá k západu a mírně k jihu. Břehová linie je rozdělena jen několika rozlehlými nehlubokými zátokami. Za nejbližším pahorken vidíme lesík vysokých rádiových stožárů, neklamné znamení, že se blížíme k současné stanici Bjîrnîya Radia. Záhy již vidíme seskupení řady nízkých dřevěných domků kde sídlí půlroční směna pracovníků stanice, podřízená guvernérovi Špicberků. Kromě meteorologických měření a pravidelných rádiových hlášení zajišťují celou správu ostrova a dohled nad dodržováním norských zákonů a mezinárodních dohod vztahujících se k arktickým ostrovům. Nemáme ovšem čas k vylodění a návštěvu stanice si necháváme na jindy. Také zde ale pracujeme s vlečnou sítí a odebíráme vzorky mořských organismů.

Nejbližší skalní ostroh hned za stanicí, Gravodden, je místem posledního odpočinku řady polárníků i dřívějších horníků, jejichž osud byl navždy a neovolatelně završen na Medvědím ostrově. Hned za Gravodden se otvírá rozlehlá Severní zátoka, Nordhamna, s nejširší písečnou pláží na ostrově, jež by svou kvalitou mohla soutěžit s nejvyhlášenějšími letovisky u jižních moří. Pravda, letní teplotou vody +2 stupně Celsia a vzduchu ne více než osm stupňů, by jim mohla konkurovat jen orientací na zcela vybranou skupinu rekreantů. K takovým do 17. století patřila tisícihlavá stáda nejmohutnějších ploutvonožců severní polokoule, mrožů. Avšak poté, co byla stáda během několika dnů po jejich objevení vybita pánem tvorstva, a živočišný druh, který sám sebe nazval rozumným, vylomil z každé dvoutunové (tj. 2 tisíce kilogramů těžké !) oběti jeden pár klů o váze pouhých několika kilogramů a tisíce jinak netknutých mrtvých těl ponechal svému osudu, mroži z ostrova zmizeli a nikdy se již nevrátili. On se snad ani neměl kdo vracet! Dodnes jsou v písku pláže a v moři pohřbeny tuny kostí a rozbitých lebek, a jen nepatrná část jich ční mezi tundrovou vegetací dále od břehu, tam, kde byli nešťastní mroži dohnáni a ubiti lovci. Po hromadách kostí běluh, bezbranných bílých kytovců, ve Van Keulenově fjordu a podobném stanovišti lovců mrožů v Bellsundu i na ostrově Bölscheîya, které jsem navštívil dříve na Špicberkách, je toto další místo, kde se psala jedna z neslavných stránek dobývání Arktidy člověkem.

Náš člun opouští Severní zátoku. Obeplouváme sérii skalnatých ostrůvků Emmaholmane vybíhajících jako šňůra perel daleko do moře a na obzoru již spatřujeme severozápadní břehy ostrova stáčející se k jihu. Moře na západě ostrova se dme mnohem více, než na východě či severu, ale ještě se dá po něm plout. Počasí je dobré, jen daleko na západě se objevuje pás oblačnosti blížící se studené fronty. Snad jí včas unikneme.

Jedno z mála míst na severu západního pobřeží, kde se dá vylodit a vystoupit na břeh, je v malé zátoce Teltvika u mysu Dunér. Mys je rozeklaný, vybíhá z něj několik pískovcových ostrohů podobných staroegyptským sfingám. Pod jeho ochranou se skrývá nevelká ale hluboká balvanitá pláž, kde s naším člunem přistáváme. Protože pláž se zdvihá dosti strmě, nedaří se nám vytáhnout naložený člun výše na břeh a Trapper raději zůstává u něj. Pak se vystřídáme. Překračuji několik klád vyvržených příbojem daleko na břeh ostrova. Jen těžko se mi srovnává v hlavě, s jakou silou a zběsilostí tu musí moře útočit proti skalám. Barevné plastikové bóje vražené a vbité vlnami do skalních štěrbin vysoko nad mou hlavou jsou dostatečně výmluvnou odpovědí.

Vybíhám po suťovém svahu na pobřežní terasu ostrova. Přede mnou stojí malý, ale pevný dřevěný domek, jeden z těch, které slouží jako dočasné útočiště pracovníkům norské stanice. Dveře i okenice jsou založeny masivní závorou proti ledním medvědům. Při jejich počtu kolem sto dvaceti na ostrově o délce dvaceti kilometrů je v zimě dobrý úkryt velmi žádoucí. Otvírám dveře a nahlížím dovnitř.

Překvapuje mne něco, na co již delší dobu nejsem zvyklý - naprostá černá a hluboká tma! Je přece polární den a poslední černou noc jsme prožili cestou na sever ještě kdesi v jižním Švédsku před dvěma týdny. Otvírám dveře dokořán, aby dovnitř proniklo více světla. Maličká předsíňka slouží i jako skladiště paliva a potravin. Z předsíňky vedou dveře do obytné světničky. Dveře jsou masivní a také zajištěné. To kdyby medvěd pronikl do předsíně, kde jej zajímají hlavně potraviny. Světnička je úplně miniaturní, ale účelně zařízená a připravená pro okamžité obývání. Dokonce i na obou palandách jsou rozloženy spací pytle. Maličký stolek s jednou židlí, poličky s knihami a lékárničkou, skřítka s nádobím a hrnci, pec na dřevo s čajovou konvicí, pohotovostní zásoba potravin. Prostě vše, co je nezbytné ke krátkodobému obývání. Smutně pohlížím na tento pro nás až nezvyklý luxus, pohledem se loučím s litinovými kamínky. Pečlivě zavírám dveře a zajišťuji je závorou.

Vracím se k pobřeží. Na chvíli se zastavuji nad podivnými obrazci na zemi sestávající z velkých oválných štěrkových věnců obklopujících hlinité plochy pečlivě vysbírané a zbavené kamenů. Nebýt toho, že jsem podobné oválné a polygonální obrazce viděl již mnohokrát na jiných místech ostrova a nezřídka na velkých rozlohách, a dříve i na samotných Špicberkách, nevěřil bych, že se nejedná o výsledek páce lidí. A přitom tyto obrazce vznikají staletým účinkem při pravidelném promrzání a roztávání půdy, kdy tyto procesy probíhají v různých místech nestejnou rychlostí a kamenný materiál se pomalu a jistě vytřiďuje a sklouzává do stran kolem výmrazových půdních jader.

Slyším Trapperův povyk a spěchám ke břehu. Trapper stojí po pás ve vodě a drží člun ve vlnách, které do něj začaly nebezpečně dorážet a stahovat do moře. Rychle vskakujeme do člunu, spouštíme motor a opouštíme úzkou zátokum s nebezpečnými útesy. Dále v moři lovíme s vlečnou sítí za bedlivého dozoru několika alkounů úzkozobých.

Medvědí ostrov má tvar Kolumbova vejce postaveného na špičku a celé jeho západní pobřeží ubíhá od severu k jihovýchodu. Před našima očima ubíhají nekonečné scenérie skalních ostrohů, mysů provrtaných skalními branami a okny, skalisek, jeskyní a úzkých či širších zátok. Téměř všude se z vody zdvihá skalní stěna vysoká 20-30 metrů a ostrou hranou přechází v onu nekonečnou ostrovní planinu. Jen daleko na jihu se tyčí nám již známé masivy hor Alfred a Hamberg. Nějakou dobu lovíme vlečnou sítí v zátoce Aerfuglvika a s němým údivem obdivujeme ústí říčky Aumy, jež se při opouštění planiny doširoka rozlévá mezi bočními skalními stěnami a po holé šikmé kamenné lavici nedočkavě sklouzává mezi velké balvany pláže.

Na můj popud cestou k jihu stáčíme člun k mysu Kare, abychom se podívali na impozantní skalní bránu, tak typickou pro Medvědí ostrov. Míříme pak dále. Obeplouváme nám již důvěrně známý mys Harry osídlený kolonií sympatických papuchalků a vyloďujeme se na hlaďoučké písečné pláží Hamneviky pod krvavě rudým čtyřsetmetrovým suťovým svahem Alfredfjellet. Trapper si tuto zátoku očividně oblíbil a já se mu nedivím. Dvacet metrů čistého žlutého písku přechází bez nejmenšího přechodu v mohutný val ohromných kamenných valounů vejčitého až kulovitého tvaru o velikosti melounu. Teprve za tímto valem leží bez ladu a skladu, křížem krážem hromada naplavených klád z daleké Sibiře či severních evropských břehů, a až za tímto dřevem se zdvihá prudký suťový a hlinitý svah do výšky 30 metrů, kde teprve začíná tundra svažující se severněji k jezeru Ellas a k jihu naopak stoupající k svahům hory Alfred. Severozápadní břeh zátoky je kryt skalními lavicemi osázenými tiše besedujícími papuchalky kriticky, leč diskrétně hodnotícími náš člun a expediční výstroj. Jeden za druhým se postupně vrhají ze skály a po průzkumném letu se vracejí na svá místa a sdělují ostatním nové poznatky. Velcí mořští rackové jim bedlivě naslouchají, i když se tváří, že je to nezajímá. K jihu je zátoka otevřená a nabízí úchvatný pohled na Hambergfjellet a Fuglefjellet, údajně největší skalní útesy na severní polokouli spadající kolmo do moře z výšek přes 400 metrů. A pochopitelně, i na nejznámější skalní útvar a orientační bod ostrova - vysokou skalní jehlu Sylen čnící kolmo z moře přímo proti Hambergfjellet.

Neradi opouštíme toto drsně idylické prostředí a vracíme se ke své práci. Několikrát lovíme vlečnou sítí v zátoce, ale přestože na pláži byla spousta vyvržených krabích krunýřů, do sítě jsme opět nepolapili ani jednoho. Dosti mne to mrzí a znepokojuje, protože jsme dosud neulovili jediného kraba, poustevnického raka ani krevetu, přestože na jiných místech Špicberků jsme při předchozích výpravách tyto korýše lapali bez problémů. Na nich totiž závisí můj odborný vědecký přínos expedice. Tento neúspěch mne ale dále utvrzuje v přesvědčení, že do podobné expedice je nezbytné zapojit potápěče a zteprve na základě vyhodnocení jejich poznatků, a nejlépe i fotografické a video dokumentace, činit konečné závěry. Myslím, že jsem o tom vedoucího expedice již dostatečně přesvědčil, zvláště po předchozích úspěšných výpravách do Severního ledového oceánu, kdy jsme se zasloužili o dobré jméno českých potápěčů. Na Medvědí ostrov určitě podnikneme výpravu ještě jednou. Tentokrát ale již se znalostí prostředí a s potápěčskou výstrojí.

Vlny se již citelně zvýšily. Vane ostrý vítr od jihozápadu a oblačná fronta se nebezpečně přiblížila. Je třeba pomýšlet na urychlený návrat. Trapper rozhodně namířil přídí člunu k Sylenu, ale tu mne zaujal ještě jeden nezvyklý přírodní útvar, jemuž jsem dříve nevěnoval dost pozornosti. Ve vysokém strmém břehu ostrova je vyseknutý hluboký a úzký zářez se svislými boky. Skalní rozsedlina Glupen. V jejích temnotách víří tisíce drobných bílých ptačích těl, další ptáci, hlavně alky a rackové tříprstí, sedí na malých skalních výstupcích. Míříme k rozsedlině, ale příboj nedovoluje vplout dovnitř. Nad námi se do závratné výšky dvou set metrů míhají ptačí těla, vzduch je jako obvykle naplněn ohlušujícím křikem a pleskáním křídel.

Couváme zpět na otevřené moře, míjíme Sylen, jemuž bych ani při nejlepší vůli nedal odhadem více jak třicet metrů výšky, přestože údaj na mapě vykazuje číslici 80. Velkou rychlostí již míjíme Sîrkapp - Jižní mys s mohutným ostrým skaliskem Stappen o výšce neuveřitelných 185 metrů, proplouváme tunelem Perleporten a již důvěrně známými vodami Sîrhamny - Jižní zátoky míříme k severu do naší stanové základny v Mroží zátoce.

Do očí řežou tisíce oslepujících odrazů půlnočního slunce ve vodě v nichž i známé pobřeží vystupuje jako nejasná jednolitá tmavá masa a jen stěží rozeznáváme ústí naší zátoky. Obeplutí ostrova nám trvalo osm hodin. Byl to jediný den, kdy nám Arktida dovolila takovou výpravu podniknout.

Mlha

Na břehu vidím stát postavu. Je to Marčin. Pomáhá nám s vyloděním. Právě se vrátil z pořádné pěší túry. Bolí ho záda i nohy, podrážka pravé boty je sešitá drátem. Ráno vyšel z Tundheimn severovýchodě ostrova, kde zanechal Staška. Stašek je na tom špatně s nohou, a tak by cestu nezvládl. Teď sedí sice sám, ale v teple snad jediného zděného domku na ostrově a čeká na člun. Zítra kolem poledne pro něj někdo z nás pojede. V skrytu Staškovi závidím. Co to je teplo jsem snad už zapomněl, ale musí to být něco neuvěřitelně příjemného. Teplota je zde stále jen těsně nad bodem mrazu, ale počasí určuje neutuchající ostrý a vlezlý vítr doprovázený nízko letícími mraky, mlhami a drobným studeným deštěm.

Marčin vyrazil o šesté směrem k západu. Navštívil rádiovou stanici Bjîrnîya Radio, kde přijal malé pohoštění, vyměnil s jejím pracovníky pár informací a pokračoval dále k západu a pak podél pobřeží k jihu ostrova. Na všech možných místech sestoupil se strmých srázů dolů k písčitým plážím sevřeným mezi skalisky a odebral vzorky mořského písku a řasy na skalách. Až teprve u Hamneviky to stočil k východu a přeťal hodinovým pochodem nejjižnější hornatou část ostrova s mimořádně vysokými útesy a dorazil do tábora právě ve chvíli, aby nám s Trapperem pomohl se člunem.

Vyklízím Marčinův stan, který jsem po dobu jeho nepřítomnosti anektoval a stěhuji do osiřelého stanu ornitologů, jež definitivně obsadili malý domek v dolině Revdalen vysoko nad dousetmetrovými jižními útesy.

Děláme večeři. Marčin vaří ovocnou polévku - sladký rosol s rozinkami a jablky z norských zásob v Tundheim, Trapper míchá v kastrolku makaróny a smaží luncheon. Odhaduji množství a ptám se Trappera, jestli ještě někoho čekáme. Rveme do sebe řádné porce, zapíjíme dvěma hrnky čaje a dorážíme se sušenkama. Naštěstí nikdo nepřišel, nic nezbylo.

Výprava se po měsíci stráveném na ostrově nalodila na norský tanker Norsel a její členové po týdnu cestování konečně dorazili do svých domovů.

Expedice nasbírala cenný materiál vzorků z různých přírodních ekosystémů a provedla řadu měření i ornitologických pozorování, jež umožnily zhodnotit současný stav životního prostředí Medvědího ostrova jak v jeho příbřežních vodách, tak i v mělkých jezerech na jeho povrchu. Tyto údaje byly poskytnuty mezinárodní odborné veřejnosti. Jejich zařazení do světové databáze pomůže lépe a přesněji vyhodnotit změny, k nimž dochází v důsledku lidské činnosti i v oblasti tak zdánlivě vzdálené od větších průmyslových aktivit jako je souostroví Svalbard (Spicberky) a jeho nejjižnější, osamoceně ležící ostrov Bjornoya, Medvědí ostrov.

Expedici sponzorovaly nebo jiným způsobem pomohly firmy:
TM-Servis, ATTACCA a ROJANA v Ostravě, ALPISPORT Centrum v Příboře, a další. Všem jim vyjadřujeme srdečné poděkování
 

Zdeněk Ďuriš