Nikko, perla Japonska

Neříkej krása, dokud jsi neviděl Nikko - říkají Japonci o jedné ze svých nejkrásnějších lokalit. O to silnějším dojmem působí posvátný areál na cizince, který je stále ještě okouzlen z poznávání předešlých, méně populárních chrámových okrsků. Nikko leží více než sto kilometrů severně od Tokia ve vnitrozemí Honšú. Pro zdejší rychlovlaky mžik méně než hodinový, pro české kapesné více než debakl.

Jen pár metrů za nádražím vstoupíte do chrámového prostoru po červeném klenutém můstku Šinkjo (Sluneční paprsek), který má velmi příjemnou vlastnost, že jeho uživateli prodlužuje život o rovných tři sta let. Nemáme to zatím ověřeno, však se uvidí. S dobitými bateriemi v duši a spolehlivě zajištěnou dlouhověkostí se vypravujeme do kopců k jednotlivým stavbám zdejšího mimořádného areálu.

Alejí starobylých obrovských kryptomerií přicházíme k nejpozoruhodnějším dílům zdejšího stavitelství. K těm patří především pagoda chrámu Rinnoji, která ve své konstrukci ukrývá jedinečný vynález z počátku minulého století, jenž předznamenal dodnes neukončený vývoj staveb pro seismicky aktivní oblasti. Domorodý esperantský kamarád Hideo mi na základě mírně projeveného zájmu operativně kupuje čtyřmetrovou roli s technickým výkresem stavby. S vidinou dalšího dvoutýdenního putování po zemi vycházejícího slunce s krosnou na zádech je to opravdu velmi praktický dárek.

Z plánku vyplývá, že dnešní pagoda, která nahradila v roce 1818 předešlou z r. 1650, opakovaně zřícenou při zemětřesení, má na svou dobu zcela nové řešení. Při jejím budování opustili ideu stavby co nejpevnější, která by zemětřesení odolala. Místo toho dali přednost pružnosti, takže zelenočervená pagoda je složena ze tří menších nad sebou, které jsou navzájem spojeny zavěšením v řetězových koších. Při otřesech půdy, pokud nepřekročí slušné meze, se štíhlá krasavice s pěti patry střech jako minisukněmi svůdně zavlní v bocích a na rozdíl od předchůdkyň se dál tyčí a těší návštěvníky.

Obrovskou kamennou branou tori vcházíme do prostor chrámu Tóšógú. Přítel Hideo nám vysvětluje, že buddhismus převzal tyto brány se dvěma prohnutými břevny ze starého šintoistického náboženství. Vrcholná představitelka šintoismu bohyně Amaterasu byla bohyní slunce a tak je pochopitelné, že měla slabost pro kohouty, kteří ji denně první vítají. Ti měli v chrámech posvátné postavení a z jejich hřadů v původní funkci se postupně vyvinula tori. Ostatně staří kohouti byli obřadně stínáni a jejich krví potírány pavilóny chrámů, takže příznačnou pro šintoistické svatyně je červená, dnes ovšem syntetická barva. Z animistického starověku přežila ještě jedna pověra, kterou Hideo lišácky prozrazuje. Procházení tori je prý nejúčinnější lék na ženskou frigiditu a neplodnost.

Skutečný vchod do svatyně Tóšógú označuje až další brána Niómon se dvěma figurami ochránců ve zbroji. Procházíme podél galerie stovek velkých kamenných lamp, kterých je dost na celý rok a zapalují se při jednotlivých buddhistických svátcích. Jsou seřazeny pod terasou se třemi pavilony Sandjinko, v nichž jsou uschovány vzácné části výzbroje; zvláště meče, luky a brnění jsou prý velmi vzácné kousky.

Naproti, vlevo od přístupové cesty, je prostý pavilón z bílého dřeva, který připomíná pověst o posvátném bílém koni, jehož dřevěná plastika je uvnitř. Traduje se, že mu sloužily opice. Nad vchodem poutá zvýšenou pozornost návštěvníků asi metr dlouhý kolorovaný dřevěný reliéf se třemi opicemi, z nichž jedna si zakrývá oči, druhá uši a třetí ústa. Zde se jedná o původní námět, který se později rozmělněn do různých přepisů i suvenýrů rozličné kvality a provenience objevuje po celém světě podnes. Zdejší mniši byli původními tvůrci nejen dekorace, ale i poučení: Nedívám se na zlo, neposlouchám zlo a také neříkám zlo. Ani u dnešních buddhistů, a tím méně u nás, nepůsobí takový životní návod příliš přesvědčivě a věrohodně, to spíše jako archaismus či vizionářství. Častěji lze slyšet výklad zcela moderní: ideální manželka neslyší, nevidí a hlavně mlčí.

Cesta odbočuje a příchozím se nabízí pohled na fontánku k léčebnému a rituálnímu umývání a stylový exteriér knihovny, která chrání na sedm tisíc buddhistických knih a rukopisných textů. Postupně se blížíme k jádru svatyně Tóšógú. Stojí v místě, které má od 8. století buddhistické tradice. Vrcholné slávy se dočkalo až v 17. století s mauzoleem významného šogúna. Postupně přibývá zlata a purpuru na dekorech pavilónů a když u knihovny zabočíte doprava pod schodiště, náhle uvidíte, jak se nad horním schodem klene v přeneseném i materiálním a uměleckém smyslu slova pravý klenot okrsku - brána Jómeimon, krásná stavba zářící bělobou a leskem zlata. Jemné, dřevořezbami, laky, smalty a zlatem zdobené stavební prvky, pohled odspodu vzbuzující pokoru, báječné nasvícení, to vše je přivítání pro vstupující do vnitřního areálu svatyně, které nelze zapomenout a po pravdě řečeno snad ani překonat.

Prostor chrámu eviduje mnoho částí deklarovaných jako národní poklad architektury 17. století, ovšem brána Jómeimon je skutečný klenot. Celek měl nesporně budit úctu a reprezentovat moc a bohatství dynastie, jež se v průběhu tří století výrazně zapsala do dějin země.

Bílá barva je v Japonsku barvou smutku a Hideo se tváří opravdu jako na noblesním pohřbu, když pokračujeme další procházkou po horní terase šintoistické svatyně. Zde však estetická kouzla k omráčení návštěvníka nejsou dominantními prvky prohlídky. Převládají tu prožitky historicko-emocionální. Máme šanci poklonit se, a Japonci to činí obzvláště často, důkladně a rádi, hrobu Tokugawa Iejasu (1542-1616). Stavbu, resp. přestavbu komplexu započal Iejasův vnuk Tokugawa Iemicu roku 1634 s armádou 17 tisíc řemeslníků z celé země, aby po dvou letech bylo úsilí korunováno nevídaným dílem.

Tokugawa Iejasu byl jedním z nejvýznamnějších šogúnů historie Japonska. Přenesl roku 1603 správní sídlo země do Eda, dnešního Tokia a v císařském Kjótu demonstroval svoji sílu budováním majestátního hradu Nidjó. V epoše Tokugawa dochází k řadě dalších změn. Stupňuje se pronásledování katolíků, je vydán zákaz křesťanství, je vyhlášena úplná izolace země. Navštívili jsme hrob tohoto velikána novodobých japonských dějin a vzdali mu úctu.

Zajímavé je také skladiště mobiliáře, kde jsou uschovány svatyně omikoši, které se při buddhistických svátcích na jaře a na podzim vynášejí k vyzdobení prostor kolem přístupové trasy. V chodbě nedaleko mauzolea je nad jedním vchodem mezi Japonci velmi populární a fotografovaný barevně lakovaný dřevěný reliéf spokojeně spící kočky (nemurienko).

Opouštíme mikrosvět svatyní ve stráních nad řekou Otani a pokračujeme severozápadním směrem za přírodními krásami oblasti, která má statut národního parku o rozloze přesahující 1400 km2. Zdejší krajina je známa jedinečnou krásou hor s činným sopkami, vysokými vodopády, jezery i léčivými prameny. Sytou zelení lesů vyjíždíme po děsivých serpentinách ke kalderovému jezeru Chuzenji, na jehož březích se přímo pod dýmající horou Nantai rozložilo stejnojmenné lázeňské letovisko Chuzenji. Pro našince je dost nezvyklé, nejste-li zrovna vulkanolog, procházet se po nábřeží, kde cítíte sirné výpary, vedle zábradlí bublá jezero a nad prohnutými střechami jídelniček stoupá z kráteru kouř.

Nenápadný domeček vedle velkého parkoviště ukrývá výtah, jímž se dostáváme ke dnu rokliny, kde z vyhlídky pozorujeme úžasný vodopád Kegon (Kegon no taki), který tu padá od hladiny jezera do hloubky 98 metrů.

 Po návratu do městečka míjíme chrám Tačigi Cannon a svatyni Futaarasan, ale po bráně Jomeimon se shodneme, že "dosť bolo...". Je čas utrpět zápas s jídelními hůlkami, rybou a rýží a také k ponoření uondaných těl do termálního přírodního jezírka, kde se dojmy z posledních hodin stráví nejlépe.

Jaromír Polák
Klub cestovatelů Hanzelky a Zikmunda Globe Prosiměřice