Everestu na dohled

Nejrozšířenější a nejvyhledávanější turistickou aktivitou v Nepálu je trekking. Déletrvající pěší výlet do Himálaje po více či méně zřetelných horských pěšinách nabízí seznámení s místní kulturou, sportovní výkon i trekařský cíl.

Ze začátku svaly bolí, nohy otékají a batoh tíží. Koncem prvního týdne si ale tělo zvykne a trekař je překvapen svojí silou, energií a pružnými svaly. Jak se postupně zlepšuje fyzická kondice, jak ubíhá den za dnem, tak se mysl oprošťuje od všeho nepodstatného a příroda a domorodci jsou bližší. Ve shonu civilizovaného světa se jen zřídka těšíme z čistých okamžiků, ale zde tyto chvíle přicházejí velmi snadno a rychle. To potvrzuje i úsloví, že Nepál je tu, aby změnil tebe, a ne abys ty měnil Nepál. Mnoho turistů našlo na treku nové perspektivy a chtějí se ještě jednou vrátit.

Kdo se před mnoha lety chtěl dostat na dohled Mount Everestu, musel volit náročnou desetihodinovou cestu autobusem z Káthmándú do vesničky Jiri v údolí Khumbu a odtud pokračovat po svých. Pochod je ale velmi dlouhý a členitý a tak dnes mnozí turisté raději volí rychlejší dopravu malým vrtulovým letadélkem do vesnice Lukla (2850 m.n.m.). Let může být za horšího počasí dramatický, letadlo se propadá, bloudí v mracích, Nepálci drmolí modlitby a v okamžiku přistání se křečovitě chytají jeden druhého. Přistávací plocha v příkrém kopci vypadá z výšky jako tenká nudlička, při pohledu zblízka připomíná štěrkové hřiště. Její povrch byl roku 1965 utancován během obrovské třídenní slavnosti, na kterou se dodnes vzpomíná. Okolo cizinců vystupujících z letadélka se tlačí černovlasé hlavy nosičů, Serki, Thawa, Ang Pasang, Mingma, desítky dalších, nabízející svá záda. Trpělivě čekají na pracovní příležitost, nejlépe na turistu, kterému jsou ochotni nést cokoliv. I kdyby byly pěšiny rozpukané sluncem, rozbahněné vodou či ztvrdlé na kost nočními mrazy, jejich bosým nohám to nevadí. Jeden, ale obvykle dva batohy, si hodí do proutěné nůše, popruh dají přes čelo a už vyrážejí.

Luklu tvoří jedna hlavní kamenitá, blátivá třída, okolo které jsou rozmístěny obchůdky a lodže (jednoduché ubytovny), vesnici uzavírá bílá brána s modlitebními mlýnky. Pěšina zvolna klesá a stoupá, místy je ponořena v údolí, jakoby se schovávala, přes dřevěné i modernější drátěné mosty pokračuje nad řekou Dudh Kosi (Mléčná řeka). Úbočí jsou porostlá jehličnany a rododendronovými keři, občas i vzácnější magnólií, na úzkých terasovitých políčkách se pěstuje kukuřice, koňské boby a proso. Ve skalní soutěsce za vesnicí Monjo je check-point, místo, kde policie kontroluje trekaře, zdali má řádné povolení k trekkingu (trekking permit) a jestli zaplatil vstupné do národního parku Sagarmatha. Strážci každého pečlivě zapisují do tlusté knihy kvůli evidenci a při návratu jméno odškrtnou. Blízká vesnice Jorsale nabízí poslední možnost občerstvení, protože nyní pěšina stoupá hustým borovicovým lesem do táhlého, nekonečného kopce. V páteční dny je doslova přeplněna nosiči, mířícími do Namche Bazar na pravidelný sobotní trh. V nůších nesou kukuřici, rýži, vajíčka, slepice, sýr, zeleninu i syrové maso. Maso je někdy sluncem rozehřáté a páchne, vlastní vahou se protlačuje velkými oky nůše, která působící jako cedník a pomalu z ní odkapává krev. Takové nosiče majitelé veřejných čajoven vidí neradi, protože po nich zůstávají krvavé louže, které mohou odradit zákazníka.

Městečko Namche Bazar (3440 m.n.m.) je půvabně rozloženo na širokých terasách ve svahu půlkruhového přírodního amfiteátru s kulisou štítů Kongde Ri a Thamserku. Administrativní centrum národa Šerpů vlastní policejní osádku, telefonní a faxovou stanici, zubní ordinaci, směnárnu, pekárny a spoustu lodží, sídlí tu i ředitelství národního parku. Namche Bazar bylo v minulosti střediskem obchodu, kdy se tu potkávaly tibetské karavany s indickými obchodníky. Turisté se zde rádi jeden den zdrží, protože okolí nabízí návštěvy odlehlejších vesnic Khunde a Khumjung nebo hezkou procházku do buddhistického kláštera v Thame. Nejkrásnější pohled na Namche Bazar, na změť červených a modrých střech vklíněných mezi terasovitá pole, je od napnutých šňůr modlitebních vlajek z přilehlého svahu. Studený vítr přináší od městečka tlumený šum lidských hlasů, kokrhání kohoutů, úryvky dětského křiku i cinkání zvonků. Ranní chodci mohou potkat vzácného plachého bažanta s peřím zbarveným do modra přecházejícím v zelené odstíny, se zlatým ocasem a bílou skvrnou na zádech. Naproti tomu mohutní jaci s pečlivě vykartáčovanou černou, hnědou či bílou srstí, se zvoncem zavěšeným na krku a s ostrými rohy zdobenými červenými střapečky, si lidí moc nevšímají. Vzbuzují respekt, zvláště když jdou rychleji a s objemným nákladem a tak je nepsaným pravidlem jim uhýbat na stranu ke svahu.

Zákruty pěšiny nad Namche Bazarem nabízí při dobrém počasí toužebně očekávaný pohled na vrchol Mount Everestu vyčnívající za Lhotse a Nuptse. I kdyby Mount Everest nebyl vidět, tak posvátná Ama Dablam (6 856 m.n.m.) je nádhernou horskou kulisou, dominující bílou věží, tyčící se více než tři kilometry nad chodcem. Neopakovatelná vyhlídka na střechu světa přilákala i japonské investory, kteří nad Namche Bazar postavili hotel Everest View, drahý a luxusní. Cesta se vine po vrstevnici kopce a posléze prudce klesá ke kaňonu vymletému řekou Dudh Kosi, odkud namáhavý dvouhodinový výšlap vede ke klášteru v Tengboche. Klášter postavený roku 1919 na hřebeni kopce a ze všech stran obklopený lesy je rozložitou jednopatrovou budovou, zdobenou šňůrami modlitebních praporků v žluté, zelené, červené, bílé a modré barvě. Ráno, když vzduch mrazivě štípe v plicích, se nad Tengboche zjevují jako bílé přízraky zasněžené hory. Ne nadarmo se říká, že klášter byl postaven na nejhezčím místě z celého Himálaje. Nicméně i sem vtrhla civilizace, vytvářející ostré protiklady: solární panely vedle modlitebních vlajek, plácek pro přistávání vrtulníků proti buddhistické stupě, barevné plakáty mrakodrapů rozvěšené v lodžích. Návštěvník zde často vidí mnichy s oholenými hlavami, vrásčité starce, dospělé muže i malé chlapce, oblečené do tmavorudých rouch sahajících až na zem a žlutých vest. Ve tři hodiny odpoledne klášter otevírá dveře zvědavým turistům, kteří se u vchodu povinně zouvají a po studených kamenných podlahách chodí bosi. Na stěnách jsou pestrými barvami nakreslena kola života, symbolizující buddhistickou představu o podobách bytí: bohové, polobohové, lidé, zvířata, peklo a hladoví duchové. Před vysokou sochou sedícího Buddhy hoří knoty namočené v oleji a kouří vonné tyčinky. Věřící sem pokládají obětiny z rýže a malé rituální symboly vymodelované z jačího másla a campy (ječné mouky). U stěn jsou vyrovnány posvátné texty psané na rýžovém papíru, modlitební mlýnky se stočenými pásy modliteb, bubínky, dlouhé trumpety, činely i velké mořské lastury používané při ceremoniích jako hudební doprovod. Ani se dnes nepozná, že roku 1989 klášter postihl ničivý požár, který způsobil značné škody.

Cestička klesá napříč rododendronovým lesem, který je obzvláště hezký na jaře, kdy jsou všechny stromy obsypané červenými a růžovými květy. Zbožní poutníci zde navršili řady a řady naskládaných plochých kamenů mani, na kterých jsou vyryté modlitby. Mani se zásadně obcházejí zleva. Přes říčku Imja Khola vede dřevěný most, vysoko se houpající nad úzkou průrvu plnou bouřící vody a cesta po něm pokračuje okolo dalších mani až do Pangboche (3 980 m.n.m.). Nad vesnicí je klášter, kde byl dlouhá léta pečlivě hlídán jetiho skalp, byl však ukraden a záhada sněžného muže tak zůstává i nadále nerozluštěna. Povlovná stráň za Pangboche, porostlá zakrslými jalovci a chomáči tuhých trav, vede k rozcestí. Nalevo leží Periche a široké údolí stoupající na sever k ledovci Solo Khumbu, vpravo se stezka zatáčí přes most až do vesnice Dingboche. Hned za malým hřebenem před Periche (4240 m.n.m.) začíná foukat studený vítr, kterým je údolí pověstné. V této oblasti bývalo ročně kolem pěti úmrtí na akutní horskou nemoc a proto zde byla roku 1975 zahájena činnost HRA - Himalayan Rescue Association (Himálajské záchranné sdružení) a postavena malá nemocnice. Dobrovolníci, většinou američtí lékaři, se specializují na problematiku horské nemoci a setrvávají tady během jarní a podzimní trekařské sezóny. Pro těžké případy mají k dispozici dva tlakové vaky, kam se pacient uzavře a vzduch je mu jednoduše vháněn gumovou šlapací žabkou. Akutní horská nemoc vzniká vlivem podstatně sníženého atmosférického tlaku, kdy se krev méně okysličuje a organismus se ocitá v kyslíkovém dluhu. Postupně se zvyšující prudká bolest hlavy, nevolnost, zvracení, ztráta rovnováhy a rychlý tep jsou klasické příznaky mozkového či plicního edému (otoku). Na tuto nemoc neexistuje lék, řešením je sestup do nižší polohy anebo okamžitý letecký transport do Káthmándú, provizorně krátkodobý pobyt v tlakovém vaku. Jedinou možnou prevencí je řádná aklimatizace. Vyhrává, kdo jde poslední.

Periche je malý labyrint kamenných ohrad a pastvin, zvláště malebný z výšky. Ubytování je možné v několika lodžích, pojmenovaných poeticky podle okolních hor. Ve většině případů je vždy správcem žena, nepálsky uctivě nazývaná didi. Šerpové jsou otevření a vtipní, dělají si často žerty jeden z druhého. Didi Dolma povídá, jak je jí v dlouhých zimních večerech, kdy všude profukuje vítr, zima, a jak její manžel místo práce jen pije čang - místní rýžové pivo. U kamen se zavlní šedivé deky a rozcuchaný muž rychle říká, jak jeho žena často pije v zimě mléčný čaj, což se pěkně prodraží. Chvíle ticha a Dolma nezávazně prohodí, že si na jaře udělá výlet do Káthmándú. "A co manžel, to tu zůstane sám? Vždyť tu zůstanou oba dva. Kdo? Přece on a čang".

Stezka protíná ploché zatravněné údolí a přes velké kameny míří napříč rozlitých potoků k prudkému stoupání a čajovně Tugla. S rostoucí výškou se na levé straně odkrývá hora Cholatse nad stejnojmenným jezerem. Strmý hřeben s věžičkami naskládaných kamenů zpomaluje chůzi, v této nadmořské výšce velmi namáhavou a tak mnozí trekaři přicházejí do Lobuche (4 930 m.n.m.) hodně unaveni. Osada se ztrácí vedle mohutné Nuptse, kde pomalý tok ledu a sněhu vytváří na srázných úbočích tvary připomínající dlouhé závoje.

Místní lodže se staví z kamenů, jediného dostupného materiálu a spí se většinou v jediné velké společné místnosti, které kralují kouřící kamna. Dřevo je vzácné a topí se plackami sušeného jačího trusu anebo tvrdými hroudami žlutého mechu. Ceny jsou ve srovnání s Namche Bazarem trojnásobné, avšak pestrý výběr konzerv a polotovarů zbylých po expedicích přijde vhod.

Brzy ráno, přestože je vše zmrzlé, se turisté vydávají k vyhlídkovému kopci Kala Pattar (5 545 m.n.m.). Po půlhodině vede odbočka k Hornímu Lobuche, kde v uplynulých letech vyrostl příjemný hotel a výzkumné středisko italského Telecomu ve tvaru skleněné pyramidy. Chůze je ztížena přecházením malých bočních morén po viklajících se kamenech a sypkých svazích. Vpravo je mohutný ledovec Solo Khumbu, unášející na povrchu spoustu kamenů a suti, rozbrázděný podélnými trhlinami a škvírami v prosvítajícím modrém ledu. Nad nepatrnou osadou Gorak Shep se tyčí jehlan majestátní Pumori (7145 m.n.m.), na jejímž bílém pozadí se jasně odráží cíl: Kala Pattar. Cestička stoupá po jeho pravém svahu a s výškou se začíná více otevírat pohled na tmavou špici Mount Everestu (8848 m.n.m.), vzdáleného pouhých deset kilometrů vzdušnou čarou. Z vrcholu Kala Pattaru, zdobeného modlitebními praporky, je vidět nádherné horské panoráma, hraniční průsmyk Lho La, vedoucí do čínského Tibetu, osmitisícovky Lhotse a Lhotse Shar, zasněžené Nuptse a Ama Dablam: jen led a sníh, stín a světlo, široko daleko žádná stopa po zeleni. Cesta vedoucí k base campu (základnímu táboru) sleduje Solo Khumbu, klesá a stoupá, místy vede po moréně, místy okolo obřích ledových séraků, tak příznačných pro himálajské ledovce. Z tábořiště, shluku moderních barevných stanů, Mount Everest vidět není. Nejvyšší hora světa byla pojmenována roku 1852 na počest sira Georga Everesta, jenž stál po dlouhá léta v čele zeměměřičských prací v Indii a jako první prosazoval měření Himálaje. Mohutná skalní pyramida s vlajícím praporcem vířícího sněhu je Šerpy a Tibeťany nazývána Čhomolungma - Bohyně Matka Země, Nepálci a Indové ji pojmenovali Sagarmatha (Nebeský vrchol). Snahy horolezců pokořit Mount Everest dosáhly svého naplnění dne 29. května 1953, kdy Novozélanďan Edmund Hillary a Šerpa Tenzing Norkey zde vztyčili vlajky zúčastněných zemí. V současné době sem přichází jedna expedice za druhou a za povolení k výstupu musí nepálské vládě zaplatit sedmdesát tisíc dolarů.

Trekaři, chtějící něco víc než jen běžný trek, si už v Káthmándú mohou zajistit výstup na jeden ze 16 povolených trekingových vrcholů, organizovaný místní cestovní kanceláří. Kromě základních horolezeckých pomůcek a lepšího vybavení do zimy se zájemci musejí připravit i na těžké přechody sedel ve sněhu a nekonečné noci pod stanem. O taková družstva se samozřejmě stará tým zkušených Šerpů, ale i zde mohou nastat problémy jak organizačního, tak i psychického rázu. Spojení výstupu s trekem je nezapomenutelným zážitkem, dává nádhernou možnost si zblízka sáhnout na opravdovou horu a na vlastní kůži zakusit pocity horolezce, únavu a vyčerpanost, prohru nebo vítězství. Důkazem stoupající popularity lehčího i těžšího trekkingu jsou nekončící zástupy turistů, mířící každoročně k vrcholům himálajských velikánů.
 

Lída Puldová