San Marino - republika na Monte Titanu

Důstojník gardy Velké a generální rady vztyčuje na balkóně obráceném k náměstí bílomodrou vlajku se znakem se třemi věžemi ozdobenými pštrosími péry, s korunou jako symbolem svrchovanosti a se stuhou s nápisem LIBERTAS. Zní starobylá a českému uchu trochu nezvyklá melodie státní hymny.

S pravicí na bibli právě uvnitř pronesli nově zvolení kapitáni-regenti formuli starodávné přísahy. Je 1. dubna (nebo 1. října) a republika San Marino má opět svou zdvojenou hlavu státu. Tento státní akt se v prakticky stejném provedení a na přibližně stejném místě koná již více než po tisícípětisté. První dva kapitáni-regenti nastoupili do svého šestiměsíčního úřadu v roce 1243. V době, kdy v našich zemích panoval král Václav I., právě v roce povýšení Brna na královské město, v čase, k němuž patřilo poddanství a moc "z boží milosti".

Uspořádání sanmarinského státu představuje dnes stejně živou realitu jako před staletími. San Marino je nejstarší existující republika světa. Ctihodná republika. Na tom nic nemění, že měří jen 61 čtverečních kilometrů, že v ní platí italská měna, že se vzdala některých ekonomický atributů svrchovanosti (začež získává od Itálie kompenzaci činící v poslední době asi 10 miliard lir ročně).

Noví kapitáni-regenti vycházejí z budovy, aby provedli přehlídku všech ozbrojených sil republiky v honosných uniformách. Slova "ozbrojených" i "sil" mají dnes jen symbolický význam, pušky z 19. století nesou při přehlídkách vesměs dobrovolníci, cvičící ve svém volném čase. Všechny jednotky spolu s vojenskou hudbou posléze doprovodí představitele státu k slavnostní bohoslužbě Te Deum v bazilice Svatého (tj. Marina), hlavního chrámu města. Tady, v urně hlavního oltáře, pod mramorovou sochou světce, spočívají údajné ostatky sv. Marina, zakladatele svobodné obce.

Křesťanský kameník Marino (Marinus) přišel podle legendy počátkem 4. století z rodného dalmatského ostrova Rábu do Rimini, aby pracoval při stavbě přístavu. Císařské edikty nařizovaly přísně trestat všechny křesťany. Proto se Marino před pronásledováním uchýlil spolu se svými druhy do neprostupných končin na hoře Monte Titano a 3. září roku 301 zde založil křesťanskou komunitu. Ještě za svého života byl Marino kanonizován. Po jeho smrti se společenství nerozpadlo, nýbrž začalo cílevědomě organizovat vlastní společný život na základě posledních Marinových slov: "Svobodné, na rozdíl od jiných lidí, vás zanechávám".

Legenda či skutečnost? Není to důležité. V každém případě silná emotivní tradice, staletími prověřený ideál sanmarinského státu. Ve středověku však i mocná politická zbraň pro udržení jeho nezávislosti. Archeologicky je doloženo, že oblast Monte Titana byla lidmi obývána od pravěku. Přírodní monument vápencové hory, strmě se zvedající jako příď obrovité zkamenělé lodě z pobřežní nížiny, vždy přímo vybízel ke strategicky výhodnému usídlování. Již rané středověké historické prameny se výslovně zmiňují o zdejší křesťanské komunitě. Nejstarším svědectvím je spis mnicha Eduggipia, žijícího v 5.-6. století, který vypravuje o životě jakéhosi mnicha z Basilicaty na Monte Titanu. Nejdůležitější z prvotních historických dokumentů je listina Placito Feretrano z roku 885, která obsahuje soubor právních předpisů, jimiž se svobodná obec řídila. Nikomu se nepřiznávala možnost vznášet vůči obci požadavky, ani zvnějšku udělovat jakákoli práva a výsady některým ze Sanmariňanů. Z původního malého areálu se území podléhající pospolitosti postupně rozšiřovalo, až v roce 1463 dosáhlo současného stavu. Od té doby se nezměnilo.

Nejstarší ústava republiky je sedm století stará. Zobrazila hlavní rysy struktury, která určuje republiku i dnes, včetně zavedení institutu kapitánů-regentů. Nejvyšším orgánem bylo Arengo, shromáždění všech mužů - hlav rodin. 21. září 1600 přijalo Arengo dodnes platnou (byť samozřejmě průběžně doplňovanou a modernizovanou) ústavu. Ústava vytvořila vedle Arenga i pružnější, menší a stálý orgán - šedesátičlennou Velkou a generální radu. Členství v ní bylo doživotní. První členy zvolilo Arengo a na uprázdněná místa pak Rada sama volila nové členy. Toto uspořádání fungovalo tři století. Zákon přijatý Velkou a generální radou 25. března (dnes též jeden ze státních svátků) roku 1906 zavedl přímý způsob volby členů Rady, z níž se tak stal moderní parlament. Ani Arengo v průběhu let nezaniklo. V poslední době si vytvořilo novou tvář, především jako petiční fórum. Jakýkoli podnět na něm podaný musí být příslušným orgánem republiky vyřízen do dvou měsíců. Zasedání Arenga, jichž se může zúčastnit kterýkoli plnoletý občan či občanka, se konají dvakrát ročně.

Moderní politický život v republice je rušný a plnokrevný. Působí zde šest politických stran, z nichž čtyři jsou zastoupeny ve Velké a generální radě. Po druhé světové válce, kdy vládní většinu tvořily levicové strany včetně komunistické, měla občas Itálie se San Marinem i skutečné politické "starosti". Pamětníci si možná vzpomenou na sanmarinsko-italské napětí v roce 1957, které dokonce hrozilo přerůst v ozbrojený konflikt. V současné době tvoří 12-ti člennou vládu (Státní kongres) koalice křesťanských demokratů (jeden kapitán-regent) a socialistů (druhý kapitán-regent).

Svobodná obec již záhy po svém vzniku začala s budováním opevnění. Symbol tří pevnostních věží na Monte Titanu se nedostal do znaku státu náhodou. Nejstarší obrannou stavbou je Guaita (Rocca), tj. První věž. Ve 13. století byly postaveny Cesta (Fratta) a Montale, tedy Druhá a Třetí věž. Souvislá trojitá linie hradebních valů vznikala postupně až do 16. století. Sanmarinští ozbrojenci v čele s kapitány-regenty bývali zváni spojeneckými italskými signoriemi ve chvílích největšího nebezpečí.

Velkým diplomatickým úspěchem republiky bylo získání Napoleona I. Bonaparta za svého přítele. V době, kdy buď přímo obsadil, nebo prostřednictvím dosazených vazalů ovládal prakticky celé území poloostrova, císař nejenže garantoval svobodu San Marina, nýbrž mu nabídl i podstatné rozšíření jeho území. "Ne, děkujeme, stačí, když zůstaneme přáteli", tato odpověď jednoho z tehdejších kapitánů-regentů, Antonia Onofriho, nebyla jen gestem. V kostce vyjádřila smysl sanmarinských dějin: ochraňovat svobodu svou a neusilovat o cizí. Tento postoj republiky nalezl po Napoleonově pádu všeobecné uznání Vídeňského kongresu a od té doby již nikdo nikdy samostatnost státu nezpochybnil.

Jen dvakrát v historii zažilo San Marino cizí nadvládu, vždy však jen po krátkou dobu. Poprvé to bylo v roce 1503, kdy zemi obsadil Cesare Borgia, syn papeže Alexandra VI. Vyhnalo ho lidové povstání za pomoci Urbinského vévodství. V roce 1739 okupovaly republiku oddíly kardinála Alberoniho. Sanmarinští se okamžitě odvolali k papeži a po obsáhlém vyšetřování nařídil Pontifikát Alberonimu, aby se stáhl. Den odchodu jeho vojsk (5. února 1740) je dodnes jedním ze státních svátků. Slaví se i 4. červen - den, kdy v roce 1542 se 500 vojáků papežské armády pokusilo o překvapivý noční přepad města. V roklích Monte Titana však za mlhy zabloudili a s úsvitem se museli s hanbou vrátit do Rimini.

Čestnou tradicí San Marina je poskytování azylu pronásledovaným. Zejména za bojů za sjednocení Itálie otevíralo masově své hranice. Slavná je epizoda s Garibaldim, který po pádu revoluční italské republiky v roce 1849, tísněn rakouskými oddíly, obdržel povolení pro sebe a své dva tisíce vojáků ke vstupu do San Marina. Aby předešel odvetné akce Rakouska, rozpustil zde svou legii. Vláda San Marina mu pak dojednala svobodný odchod. Ještě v době druhé světové války poskytla země útočiště více než sto tisícům uprchlíků.

Přijíždíme-li dnes čtyřproudou silnicí z Rimini do San Marina, první věc, která nás po přejezdu hranic upoutá, je vynikající turistická vybavenost. Téměř na každém kroku je nějaká restaurace, kavárnička, pizzerie. Hotely i penziony umožňují příjemný, ovšem také nikoli levný pobyt. San Marino žije z návštěvníků, jichž ročně přijde přes tři miliony. Péče o turistickou image začíná u prvotřídní upravenosti budov a prostranství (i to je rozdíl oproti poněkud uprášené střední Itálii) a vysoké kvality služeb, pokračuje přes nejrůznější kulturní akce, festivaly, folklórní setkání, sportovní události a končí u státních aktů s barvitým leskem uniforem. Nejatraktivnější slavnosti probíhají v den státního svátku 3. září, kdy soutěží lučištníci, závodí vozatajové koňských spřežení aj. V poslední době se San Marino uplatňuje v mezinárodním povědomí i jako dějiště konferencí a symposií, pro něž slouží moderní kongresové centrum Tonelli.

Původní tvář kdysi chudé země se zachovala jen v odlehlejších venkovských územích. Zachycují ji např. staré vodní mlýny na říčce Canepě či porůznu roztroušené rolnické samoty. Modernizace však v zemi probíhala s citem. Např. ulice stejnojmenného hlavního města jsou dnes lemovány domy vesměs z 20. století, ale na pohled to, i ve spojení se zachovaným městským půdorysem s úzkými uličkami, vidět nijak není. Nejstarší stavební památkou je kostel sv. Františka ze 14. století. Dnes hostí obrazovou galerii. Téměř nic nezůstalo z venkovských sanmarinských hradů, s výjimkou Serravalle, ač se dodnes všech devět obcí republiky nazývá úředně "castelli" - hrady.

Pro mnoho návštěvníků představuje dnes San Marino jen pouhý exotický turistický cíl. Co bychom však neměli přehlédnout, je významný historický přínos této republiky k vytváření a kultivování tradic občanské svobody v Evropě.
 

Jan Bína
Zeměpisné sdružení