Izrael - země biblických příběhů, pouští a Mrtvého moře - 2.

Malým turbovrtulovým letadlem se navečer přemisťujeme z Tel Avivu do přímořského letoviska Eilatu. Hotel Palmira nedaleko letiště, kde jsme využili možnosti vcelku levného a dobrého ubytování, se pro nás stává na příští týden solidní základnou k cestám na některá zajímavá místa Izraele.

Eilat, který leží v nejjižnějším cípu země na pobřeží Rudého moře, je vzdálen jen několik set metrů od jordánské Akaby a asi 7 kilometrů od hranic Egypta a jeho Sinajského poloostrova se starobylým klášterem svaté Kateřiny.

Samotný Eilat nabízí turistům nádherné písečné pláže a večerní promenády pod palmami s hudbou z diskoték a kaváren luxusních hotelů. Najdete tu ale také výborné "delfinárium" pár kilometrů jižně od letoviska, kde si můžete zaplavat mezi delfíny, zúčastnit se jejich krmení a vyzkoušet si potápění u korálových útesů. Pro návštěvníky, kterým učaroval svět barevných korálových ryb má Eilat ještě jednu zajímavou atrakci - podmořskou pozorovatelnu, kam můžete sestoupit do hloubky šesti metrů, abyste pak pozorovali velkými okny ryby Rudého moře v jejich přírodním prostředí. Samozřejmě jsme si tuto podívanou nenechali ujít, ale další den jsme už vyrazili za poznáním biblických míst.

Hlavním z nich je pevnost Masada, kterou dal v letech 36 - 30 před naším letopočtem vybudovat král Herodes Veliký. Jedeme k ní autobusem na sever přes vyprahlou krajinu Negevské pouště, ve které se občas objeví nedaleko silnice pečlivě zavlažovaná zeleň oázy kibucu, obklopeného ploty z ostnatého drátu a strážními věžemi. A také plantáž datlových palem s třemi tisíci stromy, pečlivě ošetřovanými a zavlažovanými. Ale to už se blížíme k břehům Mrtvého moře a zabočujeme do pouště k nedalekému pásu hor s nápadným skalním útesem, tyčícím se v popředí do výše 440 metrů.

V téměř nedobytné pevnosti na vrcholu, ochráněné pevnými hradbami, kam do cisteren ve skále přiváděl vodu důmyslný systém kanálů z blízkých hor, se bránili Židé římským legiím v roce 72 po Kristu přes tři roky. Když Římané přeci jen pevnost dobyli, téměř tisíc obránců tady spáchalo hromadnou sebevraždu. Pro Židy se Masada stala národním památníkem, symbolem odporu i síly ducha.

Lanovka nás vyváží pod hradby, kde k nám přistupuje průvodce a nabízí prospekt - provolání židovského velitele Masady o tom, že je lépe zemřít, než se stát otroky dobyvatelů. Když sdělujeme, že mluvíme česky, vůbec nezaváhá, sáhne do kapsy a podělí nás proslovem v perfektní češtině.

Od pevnosti je to jen kousek do oázy - kibucu, kde se stavujeme na oběd a kde můžeme vidět dívky se samopaly na zádech. Osadníci jsou stále připraveni bránit svá obydlí i plantáže, na kterých neúnavně pracují. My se ale vydáváme konečně ke břehům Mrtvého moře, které nás už při pohledu z pevnosti lákalo neuvěřitelně šmolkovou modří a leskem hladiny, od které se odráželo slunce.

Podle toho co víme, je voda Mrtvého moře třicetiprocentním roztokem soli a nežijí v ní žádní živočichové. Lázně Ein Gedi, které navštěvujeme, nám připomínají svým vnitřním vybavením evropská léčebná zařízení. Šatny se skříňkami, sprchy a pak bazénky, kam se spěcháme ponořit do teplé vody. Ta ale nadnáší tak, že se dá pouze ležet na hladině, potopit se rozhodně nemůžeme. Toužím už ale po zaplavání v Mrtvém moři a tak vycházíme ven, kde se všichni postupně mění v černochy tím, že na sebe nanášejí vrstvy léčivého bahna z nevelkých betonových nádrží. Je přitom hodně smíchu i legrace a já nemohu zpočátku najít přítele Ottu mezi stejně černými postavami v plavkách. Zjišťuji pak, že na klidných vlnách Mrtvého moře lze nejen ležet bez obav z utopení, ale když se pokouším zaplavat si, nějak to nejde, protože lidské tělo se v soli silně prosycené vodě otáčí jako korková zátka.

Dalším našim cílem je národní park Timna Valley, ležící v poušti asi 40 km severně od Eilatu. Rozsáhlé horské údolí s malebnými skalními útvary, které projíždíme vypůjčeným autem, stojí rozhodně za vidění. Kromě dolů krále Šalamouna, ve kterých pro mocného vladaře pracovali egyptští havíři, tady příchozí může navštívit i přátelské beduíny a popít s nimi čaj, který v pouštním vedru přijde dvojnásob k chuti.

A pak už přichází "zlatý hřeb" našeho putování - cesta do skalního města Petra v Jordánsku, kterou podnikáme nejprve pěšky přes hranici - bez jakýchkoli problémů - protože jsme si předem do našich pasů už doma opatřili víza z honorárního konzulátu Jordánska v Praze. Petra, skalní město nabatejských králů s několika desítkami v kameni vytesaných hrobek, paláců a obydlí, je skutečnou pohádkou. Přesně takovou, jak o ní píše pan Halliburton - a já věřím, že se mi o ní bude ještě dlouho zdát. Včetně krkolomného výjezdu na oslících po úzkých kamenitých stezkách nad propastí až do výše tří kilometrů pod samé hřebeny hor k největšímu skalnímu chrámu "monastiru", kde si od domorodce na památku koupím kamennou hlavičku krále Nabatejců.

Ještě nás znovu uchvátí Izrael, kam se vracíme z Petry a odkud nakonec odlétáme domů. Starobylá Jaffa, kde nacházíme v dojemné shodě vedle sebe mešity a křesťanské chrámy i židovskou synagogu. Snad nejstarší město Palestiny, které dobývali křižáci i Napoleon a kde v úzkých uličkách kolem hradeb nad rybářským přístavem lehce zabloudíte.

Pak moderní a hlučný Tel Aviv, přísné kontroly na letišti Ben Gurion a odlétáme domů, přesvědčeni o tom, že jsme tady byli příliš krátce a viděli jen málo. A že se do téhle zvláštní a krásné země musíme rozhodně jednou vrátit.

Vladimír Kříž
San Francisko, Jihlava