Za neznámou přírodou Meklenburska

Po pádu železné opony a sjednocení Německa se rázem změnil směr našich občanů při cestách do zahraničí. Území bývalé NDR se dostalo na periferii zájmu. Kromě kopcovitého jihu a památkových souborů však tato část Německa oplývá přírodními pozoruhodnostmi, unikátními z celoevropského hlediska.

Obnovená spolková země Meklenbursko-Přední Pomořany má k 1.6.1999 celkem 3 národní parky (Vorpommersche Boddenlandschaft, Jasmund na Rujaně a Müritz), tj. nejvíce z tzv. "nových" spolkových zemí, dále 3 biosférické rezervace, tj. stejně jako Braniborsko, 4 přírodní parky, tj. nejvíce po Braniborsku. A další se připravují.

Naše kroky vedou do nového (1997) přírodního parku Feldbergská jezerní krajina (656 km²) navazujícího východním směrem na NP Müritz. Okolní rovinatá krajina se poměrně ostře mění v lesnatou pahorkatinu s nespočetnými jezery. Mladý průvodce Christian nás vede hned zkraje na kopec Reiherberg (145 m), kde se otevírá pohled do krajiny. Zde se asi před 15 - 20 000 lety zastavil skandinávský kontinentální ledovec v době tzv. viselského (würmského) zalednění. Nahrnul před sebou ohromné masy hlíny, písku a kamení do podoby členitých valů neboli morény. Řeky vytékající zpod ledovce vytvořily za morénou rozsáhlé písčité pláně zvané sandry, pozvolna se sklánějící k teplejšímu jihu. Když potom ledovec ustoupil, byť se ještě cca před 11 000 lety v tzv. stadiálu nakrátko vrátil téměř do nejzazší polohy, zanechal po sobě jak kusy mrtvého ledu, tak nejrůznější uloženiny v rozčleněné, rostlinstvem nechráněné krajině. Přímo pod srázem pod námi, dobrých 50-60 metrů hluboko, je Feldbergské jezero. Vyplňuje sníženinu před koncovou morénou. Sousedící jezero Breiter Luzin (Široký Lučín) zalilo podobnou sníženinu za mladší stadiální morénou. Jeho vody sahají až 59 m hluboko. Na kopečku mezi jezery stála po několik staletí (od 7. do 13. st.) obec starých Slovanů - Luticů z kmene Ratarů. Po založení Feldbergu kolem roku 1256 německými kolonisty nadobro mizí z historie.

Přesouváme se k přírodní rezervaci Heilige Hallen (Posvátné síně). Předchází jí pověst jednoho z nejzachovalejších evropských pralesů. Leží na temeni pomořanské koncové morény. Stezka vede hustým lesem z kopečku na kopeček mezi drobnými jezírky a mokřady. Nebýt lesa a stezky, moréna zůstala tak, jak ji ledovec před 10 000 lety zanechal. Malé pahorky uzavírají mezi sebou drobné bezodtoké pánve, trvale nebo občasně zalité vodou. Tvoří v hustém bukovém porostu světlá oka, kudy světlo proniká až k půdě. Rostlinstvo je tu proto velmi pestré a hostí i řadu endemických druhů, mezi nimi např. svízel pomořanský (Galium pommeranicum). Po 3 km přicházíme do jádra rezervace. Buky staré až 350 let požívají ochranu již od roku 1850. Statut rezervace však území získalo až v roce 1938. Nedávno byla rezervace rozšířena na plochu 65 ha. Mohutné stromy se korunami spojují ve velkolepé katedrály, které daly rezervaci jméno. V temném lese místy podrost zcela mizí. Překračujeme padlé velikány. Některé už leží snad desetiletí, jiné padly teprve nedávno. Jejich kořeny vytrhly z povrchu morény balvany skandinávských hornin, přivlečených sem dávným ledovcem. Kolem čerstvě padlých stromů je přece jen světleji a půda se zelená rostlinami deroucími se o svůj podíl na slunečním svitu. Les se neustále obnovuje. Rostou tu i další podhorské a horské druhy. Vždyť nakonec bučiny u nás rostou od 400-500 n n.m. výše. Do takových, poměrně chladných lesů přišli asi v 6. století pobaltští Slované. Vyznávali přírodní bohy a lesní ekosystém snad i proto příliš neměnili. Němečtí kolonisté, vedle praktického racionalismu, přinesli sebou nové vědomosti a pokročilejší technologie. Řadu jezírek a mokřadů rýhami odvodnili a splavené půdy přeměnili v pastviny a pole.

Nad nedalekou obcí Carwitz (Kravice) se zvedá další vyhlídkový vrch. Je z něj vidět desítky jezer a mezi nimi i Schmaler Luzin (Úzký Lučín) uprostřed vysokých strmých, téměř horských svahů posetých balvany. Svou délkou 7 km a minimální šířkou pouhých 150 m při hloubce přes 30 m vyvolává četné dohady o svém původu. Fjordu podobné jezero však asi vzniklo mezi dvěma splazy viselského ledovce mohutnou erozní činností tavných vod směřujících napříč morénou k jihu. Pozoruhodně čisté jezero je chráněno v přírodní rezervaci. Bez problémů lze nahlédnout do hloubky několika metrů na oblé bludné balvany, drť škeblí, změť spadlých větví a místy pod břehem na raky, kterým se zde stále dobře daří. Lesnaté břehy s lípou, habrem a bukem jsou skoro stejné jako před tisíci lety. Civilizaci zde zastupuje pouze přívoz na ruční pohon sledující ponořené ocelové lanko. Kdo se převeze na druhý břeh, může pokračovat tichými lesními stezkami k dalším jezerům, rašeliništím, pomalu tekoucím říčkám či starobylým mlýnům, které se pomalu ale jistě mění v rekreační střediska s hlukem, automobily, odpadky a jinými vymoženostmi naší doby.
 

Jaromír Kolejka
Zeměpisné sdružení