Kultura, mytologie a umění Islandu

Významným islandským příspěvkem do fondu světové kultury je islandská středověká literatura. Zvláště jde o "ságy Islanďanů", které jsou překvapivě moderní ve svém stylu, přístupu i námětu.

Ságy líčí příběhy farmářských rodin a popisují hrdinné události prvních usedlíků a generací. Na pergamenových kůžích je zachycen přehled sociálních a životních podmínek. Z nich si můžeme utvořit představu, jak staří Islanďané žili a umírali, jak bydleli, co jedli a jak se oblékali, jaká měli jména, jaké byly vztahy mezi mužem a ženou, rodiči a dětmi. Často se tyto příběhy předávaly ústním podáním a až teprve později byly zachyceny písemně.

Sága je nejspecifičtějším žánrem staroislandské literatury, který vznikl ve 12. - 13. století. Historický základ ság tvoří skutečné události ze života seveřanů na Islandu od počátku kolonizace ostrova na konci 9. století do začátku 11. století. Označení sága znamená vyprávění, tj. všechny druhy prózy jako jsou např. povídka, pohádka, dobrodružný rytířský román či legenda.

Každá rodová sága se váže na určité místo na Islandu, v přehledech se neřadí chronologicky, ale v jakémsi pořádku zeměpisném. Postavy vystupující v ságách jsou převážně reálné historické osobnosti. Hlavním obsahem rodových ság je historie rodu a jeho významných příslušníků. Hlavní místo v rodových ságách zaujímají spory mezi rody doprovázené vraždami, vypalováním domů i s jejich obyvateli, soudní procesy, souboje, vyhnanství. Ságy obsahují podrobné údaje o příbuzenských vztazích, sňatcích, dědických a vlastnických poměrech. Až do současnosti patří rodové ságy k oblíbené četbě Islanďanů. S proniknutím západoevropské kultury do země ve 13. století se změnil a rozšířil obsah rodových ság. Historický základ ustupuje do pozadí. Jako nový žánr vznikají rytířské a "lživé" ságy, které si sice uchovaly styl, ale svým charakterem se přiblížily středověkému románu. Královské ságy na rozdíl od rodových a rytířských představovaly obsáhlé svody norských dějin ve formě životopisů králů.

Dodnes se zachovalo asi 40 ság. Mezi nejstarší z let 1200-1230 se zařazují: Sága o bitvě na vřesovišti, Sága o Hallfredovi, Sága o Kormákovi, Sága o pobratimech, Sága o Egilovi a Sága o Bjőrnovi. Do období 1230-1280 se obvykle zařazují Sága o Víga-Glúmovi, Sága o obyvatelích Doliny dýmů, Sága o lidech od Jasného jezera, Sága o Valla-Ljótovi, Sága o lidech z Vápnfjordu, Sága o Gíslim, Sága o lidech z Písčitého břehu a Sága o lidech z Jezerní doliny. K pozdním patří Sága o spojencích, Sága o Gunnlaugovi, Sága o Slepičím Thórovi, Sága o Hrafnkelovi a Sága o Njálovi. Ještě pozdější jsou Sága o Grettim, Sága o Hardovi, Sága o Hávardovi a Sága o lidech z Močálu. Nejpozději byly napsány (ne dříve než ve 14. století) Sága o Víglundovi, Sága o Bárdovi Snaefellsássovi, Sága o chytrém Refovi a Sága o Finnbogovi.

Rodové ságy se váží k určitým místům. K západnímu pobřeží Islandu patří: Sága o Hardovi, Sága o Egilovi, Sága o Gunnlaugovi, Sága o Slepičím Thórovi, Sága o lidech z Písčitého břehu, Sága o lidech z Lososího údolí, Sága o Gíslim, Sága o pobratimech a Sága o Hávardovi. K místům na severu se vážou: Sága o spojencích, Sága o Kormákovi, Sága o Grettim, Sága o bitvě na vřesovišti, Sága o Hallfredovi, Sága o Valla-Ljótovi, Sága o Víga-Glúmovi, Sága o lidech od Jasného jezera a Sága o lidech z Doliny dýmů. Pouze Sága o Njálovi a Sága o lidech z Močálu se týkají oblastí jižních. Východu se týkají Sága o lidech z Vápnfjordu a Sága o Hrafnkelovi.

Nejdelšími rodovými ságami jsou Sága o Njálovi, Sága o Egilovi, Sága o Grettim, Sága o lidech z Lososího údolí a Sága o lidech z Písečného břehu. Právě tyto ságy byly nejčastěji překládány do cizích jazyků a objevily se i v mnoha anglických verzích.

Sága o Eiríku Rudém a Sága o obyvatelích Grónska vyprávějí o cestách a objevech Vikingů v Grónsku v osmdesátých letech 10. století a o jejich objevných cestách do Severní Ameriky na počátku 11. století. Větší část popisuje objevení Vinlandu na východním pobřeží Kanady Eiríkovým synem Leifurem Eiríkssonem roku 1000 a o Karlsefniho pokusu osídlit v letech 1002?1006 tuto úrodnou zemi. (Vinlandem se rozuměla "Země hroznů" - dnešní provincie Newfoundland, Ostrov prince Eduarda, New Brunswick a Nové Skotsko případně až severní oblasti Nové Anglie v USA).

Eirík Rudý a jeho muži byli odsouzeni na tři zimy do vyhnanství. To byl velmi krutý trest. Vyhnanec pozbyl všechna práva a mohl být kýmkoliv beztrestně zabit. Proto se chudí odsouzenci uchylovali do nevlídných končin ve vnitrozemí ostrova a majetnější raději odjížděli do jiných zemí. Eirík se rozhodl dobu vyhnanství trávit na moři a podnikat plavby za objevy nových zemí. Nejdříve se plavil na západ od Islandu. Po dvoudenní plavbě spatřil ledové pobřeží dnešního Grónska. Ve své cestě pokračoval jižním směrem a prozkoumával novou zemi po celé tři roky. Když se vrátil zpět, vyprávěl, že nalezl "Zelenou zemi". Tímto názvem chtěl zlákat další Islanďany, aby se s ním vydali osídlit nově nalezené pobřeží. Na jaře roku 986 se Eiríkovi podařilo sestavit flotilu 25 lodí s více jak 300 odvážnými mořeplavci. Bohužel k novému domovu dorazilo jen 14 lodí, ostatní si vzalo jako oběti moře nebo, v lepším případě, se někteří během plavby ztratili a se štěstím se vrátili zpět na Island.

Noví osadníci založili na jihozápadě Grónska dvě osady - dnešní Qaqortog a Nuuk. Eirík si postavil dům na konci fjordu, v místech, kde se dnes nachází Qassiarsuk. Toto místo se stalo ústředním centrem nových kolonistů. Eiríkovi potomci v objevech pokračovali. Nejstarší ze tří synů, Leifur, měl po otci mořeplavectví v krvi. Po pokřtění v norském Trondheimu byl přijat do družiny krále Olafa Tryggvasona a ten jej pověřil úkolem šířit křesťanství i v Grónsku.

Roku 999 se Leifur Eiríksson vydal z dnešního norského Bergenu na expediční plavbu na západ. Plavil se jižně od Islandu podél 60 rovnoběžky k jihovýchodnímu pobřeží Grónska, dále podél jeho západního pobřeží do dnešního Baffinova moře. Jižně od severního polárního kruhu změnil kurs k západu a dospěl k zemi, na níž byly ploché kameny velkých velikostí. Objevenou zemi nazval Helluland (dnešní Baffinův ostrov). Po dvoudenní plavbě směrem na jih při západním pobřeží Labradorského moře jižně od Hudsonova průlivu objevil zemi pokrytou lesy s mnoha druhy zvěře. Dal jí jméno Markland (dnešní Labrador). Název pocházel od slova mőrk - les. Po několika dalších dnech strávených na moři muži zakotvili u pobřeží, které nazvali Vinland. To proto, že na slunných místech nalezli plané vinné hrozny a pšeničná pole. Po 14 dnech pobytu se s novou přívětivou zemí rozloučili a kolem Marklandu zamířili ke Grónsku.

U jeho břehů vzali na palubu trosečníky - kupce z Irska. Každý mořeplavec, který zachránil jiné námořníky, byl považován za člověka vyvoleného štěstěnou. Leifur byl od této události nazýván "Šťastným".

Příroda v Grónsku byla drsná, moře plné ledu a pobřeží studenější než na Islandu. Proto osadníci zklamáni svými původními představami stále upírali své naděje k nové pevnině na západě. Po Leifuru Eiríkssonovi se na objevitelské cesty k americkým břehům vydalo několik dalších expedic. Charakteristickým rysem krajiny severovýchodního Labradoru bylo ploché kamenité pobřeží, které však nelákalo k dlouhodobému pobytu. Expedice proto zamířily na jihovýchod a některé možná dorazily až k ústí řeky Hudson. Tam se také mořeplavci seznámili s domorodci. I když se tu v říjnu roku 1005 narodil první americký běloch, nepodařilo se Vikingům novou zemi trvale osídlit. Výpravy se vracely na Island a na lodích přivážely jako důkaz o bohatství nových zemí velké množství drahocenných kožešin a vzácného dřeva.

Plavbami k neznámým břehům Severní Ameriky skončila slavná éra vikingských objevitelských mořeplaveb. Trvale osídlit americké břehy se jim nepodařilo. Naproti tomu v Grónsku žili kolonisté několik století. Poslední zprávy o jejich existenci jsou z roku 1410. O dalším osudu těchto lidí není nic známo.

Na počest Leifura Eiríkssona "Šťastného", objevitele Ameriky (500 let před Kolumbem), byla v Reykjavíku, před monumentálním kostelem Skólavőrduholtu, v roce 1930 vztyčena jeho nadživotní socha (dar USA).

Rozkvět islandské kultury koncem 12. a počátkem 13. století souvisel s určitými změnami v životě země. Zanikly tradice rodové společnosti a rozvíjely se feudální vztahy. Moc se soustředila v rukou několika nejbohatších rodů, mezi nimiž propukaly dlouhotrvající boje o získání nadvlády. Asi v polovině 13. století se situace v zemi značně zhoršila. Vedle společenských příčin to byly i přírodní podmínky, především zhoršení klimatu. Ve středověku v důsledku nadměrného chovu ovcí zmizely na Islandu téměř úplně březové lesy. Půdy vystavené vodní a větrné erozi byly splachovány, kdysi bohaté pastviny se změnily v pustiny. Podstatný úbytek počtu ovcí se projevil negativně v ekonomice země. Negativní vlivy se projevily i v obchodě. Nedostatek dřeva pro stavbu lodí snížil význam islandského mořeplavectví.

Snorri Sturluson (1179-1241) byl největším islandským historikem středověku. Popsal historii norských králů v knize Heimskringla (Kruh světa). Tato kniha patří ke klasice světové literatury. Sturlunson napsal učebnici poezie Prose Edda (Prozaická Edda), byl autorem i Egilovy ságy, v níž popisuje příběh vikingského básníka Egila Skallagrímssona, jednoho z velkých inovátorů skandinávské poezie, který žil na západním Islandu v 10. století.

Heroická a mythologická poezie v cyklu Poetic Edda je jediným dochovalým záznamem víry, kosmologie a rozhledu germánských lidí v předkřesťanských dobách. Právě z něho čerpal Richard Vágner látku pro Prsten Nibelungů. Eddické básně v jejich současné podobě byly složeny mezi léty 800-1200, část z nich pochází již ze šestého století a řadí se mezi velké heroické a mythologické epické skladby světové literatury. Po pádu islandského svazu koncem 13. století literatura postupně upadala a až do 19. století nezaznamenala žádný rozvoj s výjimkou krátkodobého období v 17. století, kdy Hallgrímur Pétursson (1614-1674) napsal známé Hymny vášní. Ty byly vydány podle záznamů islandských vydavatelů více jak padesátkrát.

V romantickém hnutí, které probíhalo v 19. století současně s národním obrozením, se objevilo několik básníků, kteří oslavovali slavnou islandskou minulost spolu s přírodními krásami islandské krajiny, dodávali starému jazyku novou sílu a vyzývali lidi, aby se probudili do nového věku naděje. Nejoblíbenějším z romantických básníků byl Jónas Hallgrímsson (1808-1845). Byl nedostižným mistrem jazyka a velmi citlivým pozorovatelem přírody.

Tradice 19. století v islandské poezii přetrvala až do doby po II. světové válce, kdy Steinn Steinarr (1908-1958) a jeho duchovní nástupci přišli s radikálně novým způsobem vyjadřování poetických vizí, který byl od formy svobodnější a duchaplnější. Znovuzrození románu na Islandu přišlo v polovině 19. století s Jónem Thoroddsenem (1819-1868) a s jeho následovníky z počátku 20. století s velmi dobrými romanopisci. Tento proces vrcholil Halldórem Laxnessem (*1902), který získal v roce 1955 Nobelovu cenu za literaturu.

Mnoho Islanďanů psalo na počátku 20. století svá díla v dánštině. Nejznámějším byl dramatik Jóhann Sigurjónsson (1880-1919) a romanopisec Gunnar Gunnarsson (1889-1974).

Islanďané jsou dychtivými čtenáři. Počet knih vydaných za rok na obyvatele je nejvyšší na světě. Největší počet publikací je vydáván před vánočními svátky. Knihy jsou stále nejoblíbenějším dárkem.

Mezi umění, která ve 20. století neobyčejně vzkvétala patří islandské malířství, které si vytvořilo určité národní charakteristiky. Významný rozvoj zaznamenalo také např. sochařství, hudba a divadlo. Reykjavícká divadelní společnost hraje od roku 1897 a státem spravované Národní divadlo od svého otevření v roce 1950. Každá ze scén uvádí 8?10 her za rok a to jak vlastní islandské hry, tak i zahraniční přeložená dramata, komedie nebo muzikály. V Národním divadle vystupuje také taneční společnost. Opera má svoji vlastní budovu, v níž hraje každoročně zpravidla 5 až 6 operních děl.

Hudební konzervatoř byla založena v roce 1930, od roku 1950 hraje Národní symfonický orchestr ve spolupráci se Státním rozhlasem a Národním divadlem. V zimním období provozuje čtrnáctidenní koncerty. Množství koncertů a recitálů se odehrává každý týden po celý rok na řadě míst Reykjavíku.
 

Jan Hájek
Zeměpisné sdružení