Historie Plzně

K trvalému osídlení slovanskými kmeny došlo v 8. a 9. století. Původní Plzní (první zmínka z roku 976) bylo přemyslovské hradiště s hradem Plzeň. V polovině 13. století zaniklo hradské zřízení, a tím i významná funkce hradu. Václav II. založil na soutoku řek a křižovatce obchodních cest do Bavorska a Saska město Nová Plzeň, později jen Plzeň. To se brzy stalo střediskem obchodu a řemesel, ale i důležitou vojenskou pevností.

Město se těšilo přízni českých králů z rodu Lucemburků. Král Václav IV. chtěl dokonce v době rozbrojů (1392) přeložit své sídlo z Prahy do Plzně. V době předhusitské měla Plzeň asi 4 tisíce obyvatel. I Plzeň zpočátku přijala učení Jana Husa, ale spíše to byla jen chudina. Konšelé a duchovenstvo bylo věrno Římu. Na podzim roku 1419 začal Jan Žižka vytvářet z Plzně středisko husitství - Město Slunce. Brzy, již v březnu 1420, však odsud odešel do Tábora. Cestou porazil katolické pány v bitvě u Sudoměře. Plzeň byla v této době ovládána katolickým měšťanstvem. Stala se katolickou pevností, věrnou Římu a králi Zikmundovi. Husité Plzeň poté (v letech 1421, 1427, 1431 a 1433-34) neúspěšně obléhali, město se vždy ubránilo (získalo i vylepšení znaku o husitům odcizeného velblouda). Plzeňské heslo "Semper fidelis" (vždy věrná) bylo symbolem vztahu k Římu. Proto byl městský znak několikrát "vylepšen" např. o svatopetrské klíče ve stříbrném poli, zbrojnoše držícího polovinu orla ve zlatém poli, velblouda v zeleném poli a andělského štítonoše s křížem.

Opakem jisté izolovanosti Plzně v Českém království bylo navázání kontaktů s vyspělým jihoněmeckým a severoitalským prostředím. Do národní české kultury se město zapsalo první českou tištěnou knihou v roce 1468 - Kronikou trojánskou. K prosperitě a rozvoji města přispěly obchodní styky s Norimberkem a Regensburgem.

Na krátkou dobu bylo město sídlem celé habsburské říše. To, když se císař Rudolf II. v září 1599 uchýlil do Plzně před šířícím se morem. Pobyl zde až do června 1600.

Za třicetileté války byla Plzeň poprvé dobyta 11. 11. 1618 Mansfeldem. Městu hrozilo srovnání se zemí. Zchátralá a zpustlá Plzeň se dlouho musela vyrovnávat s válečnými škodami.

V 18. století se začaly vytvářet základy kapitalistické společnosti. Na Plzeňsku se soustřeďovala převážná část železářské výroby. Do éry průmyslového věku vstoupilo město roku 1842 založením Měšťanského pivovaru. Roku 1859 vznikla strojírna, pobočka sedleckých železáren hraběte Waldsteina, pozdější Škodovy závody. V letech 1861-1876 se intenzivně budovaly paprskovitě železniční tratě a město se stávalo významným dopravním centrem. Roku 1899 zavedl František Křižík do města tramvajovou dopravu. Škodovka vyrostla v největší zbrojařské centrum rakousko-uherské monarchie. V souvislosti s tím rostl i počet obyvatel (na počátku 20. století dosáhla Plzeň stotisíce obyvatel a stala se druhým největším městem v Čechách).

Po první světové válce za "první republiky" město "rozkvétalo", bohužel však přišla "druhá republika" a 15. března 1939 německá okupace. Po osvobození města americkou armádou generála G. S. Pattona dne 6. 5. 1945 sice skončila německá okupace, ale zanedlouho poté únorem 1948 přišla nová totalita, tentokrát na více jak čtyřicet let.

I v tomto období se Plzeň nesmazatelně zapsala do dějin. Dne 1. června 1953 po měnové reformě vyhlášené "druhým dělnickým prezidentem" Antonínem Zápotockým vyšlo do ulic města asi 10 000 rozhněvaných dělníků a demonstrovalo proti komunistickému režimu. Poprvé v tehdy Sovětským svazem ovládané lidově demokratické Evropě! Toto vystoupení občanů Plzně proti režimu nebylo po celou dobu představiteli socialistického zřízení zapomenuto.

Nové impulsy v důsledku politických změn po listopadu 1989 přinášejí rozvoj vnějších i vnitřních vazeb města Plzně. Mění se hospodářské postavení, zlepšuje se životní prostředí i kulturní život obyvatel.

Jan Hájek
Zeměpisné sdružení