Stopem přes tři oceány 4

Natěrači začali nástřik lodi a my jsme nemohli odpoledne pracovat, takže jsme se všichni vypravili do nedalekého města Lautoka. Je to asi 10 km od Vuda Point - přístavu, kde je Karmaladen. Lautoka je největší městečko na západním pobřeží Viti Levu. Právě tam začal Festival cukrové třtiny, které se tady mimochodem hodně pěstuje.

Společně s Joel, Ash, Ja a Beks z lodi Tank Girl (Tankova holka) jsme za $1 dojeli až do středu města. Ve městě a jeho parku bylo celkem rušno právě díky festivalu. V parku bylo hodně pouťových atrakcí a stánků s občerstvením, různými atrakcemi, atd. Bylo to vlastně stejné jako Porcinkule, jen všichni byli černí. Hodně stánků s občerstvením mělo připravené BBQ, což byl železný sud s uříznutým vrškem, kde byl položený rošt a pod ním kulánky dřeva. Bylo to zajímavé barbeque, ale účinné. Ze všech druhů masa se tady ku podivu jí nejvíce jehněčího a většina stánků mělo právě jen toto maso.

Po chvíli procházení a pokukování, jsme objevili ruské kolo. Beks hned nakoupila lístky a už jsme seděli v sedadle fidžanského/ruského kola. Po dlouhých 5 minutách jízdy jsem byl rád, že jsme ve zdraví dojeli. Ne, že by to kolo vypadalo divně, ale nechtělo se mi věřit, že takové ruské kolo na Fidji může být bezpečné, když vidím jejich styl práce, který postrádá smysl pro detail. Ale vyšlo to. Přežili jsme.

Také jsme potkali fidžanského domorodce Sakiho, který nám pomáhá na lodi. Jeho kamarád Sam nám ukázal místo, kde dělají typické fidžanské barbeque a tak jsme se tam za $2 pěkně najedli. Škoda, že měli zase jen to jehněčí, které mi moc nejede. Na zapití jsme si dali tradiční fidžanský nápoj, kterému říkají Kava, či Grog. Grog je v nářečí alkohol. Tady je to ale přezdívka právě pro kávu, která má ale ke kávě, kterou pijeme v Čechách hodně daleko. Kava se vyrábí vylouhováním vysušeného kořene, který se tady pěstuje a chutná to jako šťáva ze sušeného sena. Tradičně se kava namixuje do velké mísy, která se pak umístí uprostřed místnosti a kolem ní se potom shromáždí účastníci "pitky". Kava se potom nabírá do malé misky, z které se následně také pije.

Po velkém množství kavy člověk pomalu přestává cítit ústa a je takový uvolněný. Po této zajímavé zkušenosti jsme se odebrali do místní hospůdky, kde jsme objednali místní pivo – Fiji Bitter. Pivo se tady dá nakoupit v malých lahvích po 300 ml, či ve velkých lahvích po 750 ml. Právě ty velké jsme v této hospůdce výhodně nakupovali za $3 za kus a s chutí popíjeli. Nebylo to až tak špatné, ale Gambrinus je Gambrinus.

Nálada byla výborná až do chvíle, kdy do hospody přišli tři hodně připití Fidžani středního věku a hned mířili k našemu stolu. Po neosobních otázkách, ‘odkud jsme a co děláme’, se mě hned ptali jestli nechceme nějakou trávu. I kdyby jsem trávu chtěl koupit, tak to určitě nebude od těchto podivínů, z kterých táhl alkohol a koukaly problémy.

Řekl jsem tomu chlapovi, že trávu nekouřím, protože u nás doma za to sekají hlavy. Divně se na mně podíval a tak jsem mu to ještě 5-krát zopakoval: “Travu nechci. Nekouřím ji. Nikdy jsem se to nenaučil, protože u nás doma za to sekají hlavu”. On na to: “Oni vás oběsí?”. Dal jsem mu ruku na rameno a s úsměvem jsem mu řekl, že nás nevěší, že nám tu hlavu prostě jen useknou gilotinou. Koukal divně, ale už nenabízel.

Po chvíli jsme zjistili, že nás nenechají na pokoji a tak jsme zaplatili a vypadli jsme, abychom zkusili kvalitu místního nočního klubu. Po vstupu do nočního klubu jsem zjistil, že bar je za mřížema, stejně jako v té hospodě. Pravděpodobně je to proto, že když se domorodci trochu zlískají tak si chtějí skočit pro alkohol za bar sami.

Místní diskžokej nás bělochy hned rozeznal od domorodců a přišel se nás zeptat odkud jsme, aby to odhlásil mikrofonem do sálu. Také se tak stalo. Jen to trochu popletl a řekl, že Martin je také z USA. Pravděpodobně si myslel, že ‘Czech Republic’ je také v ‘Americe’. Nevím jestli DJ představí cizince pokaždé, aby kapsáři věděli kam mají zamířit, či je to novinka. Byla sranda. Tancovali jsme, pili jsme až přišel čas na odpočinek. Odebral jsem se do ‘našeho rohu’, abych se napil. Po chvíli se ke mně přichomýtl kamarádský, mladý kluk a hrozně ho zajímalo odkud jsem. Museli jsme na sebe řvát, abychom vůbec něco slyšeli přes hlasitou muziku. Hezky jsme si pořvávali až jsem ucítil jak mi proklepává kapsu, aby zjistil co v ní mám. Na zloděje mám ale počíháno. Vždy jsem si přál nějakého nachytat. Chce-li hrát hru na krádež, já budu hrát hru na teplýho turistu. Já jsem věděl, že mi jde po peněžence, kterou jsem u sebe stejně neměl, a tak jsem si řekl, že bude sranda, když budu dělat, že si myslím, že mě chce zbalit.

Když mě přece klepe na kapsu, určitě chce zjistit velikost mého penisu a ne mé peněženky. Vzal jsem ho tedy kolem ramen, přitiskl jsem ho k sobě a dal jsem mu vášnivou pusu na tvář. Není třeba dodat, že na kontrolu mé druhé kapsy už nečekal. Odstrčil mně a už si se mnou nechtěl povídat a to jsme ani neprobrali jak krásný je u nás podzim či jak moc v Krkonoších sněží. Škoda.

Po pár dalších tancích s usměvavými fidžankami s velkými rty a dlouhými vlasy jsme to zabalili hlavně proto, že se klub už zavíral. Ještě jsme usmlouvali cenu taxíkem zpět do přístavu a už jsme byli na cestě. Celý den a noc byly zajímavé a zkušenosti nevyměnitelné. Jsem rád, že jsem nemusel nakoupit tu trávu od těch podivínů, ale na druhou stranu jsem zklamán, že jsem nezbalil kapsáře.

Stopem přes tři oceány 1

Stopem přes tři oceány 2

Stopem přes tři oceány 3

Martin Duda