Z Fidži na Nový Zéland - 2

V lodi Black Watch II jsou dvě kabiny. Jedna je na přídi a druhá na zádi. Spát se dá pěkně, když je člověk buď hodně unavený nebo když je loď ukotvena v klidném zálivu. V průběhu plavby z Fidži na Nový Zéland je tomu ale jinak.

V kabině na zádi je pod postelí nainstalované autokormidlo, které dělá nepříjemné zvuky při hydraulické kontrole řízení lodi.  Spát se při tom hluku dá těžko. Člověk tam leží tak dlouho, že nakonec usne. Na přídi je to zase jako na horské dráze. Párkrát jsem se tam probudil v okamžiku, kdy jsem na posteli měl jen nohy. Tělo mně na vteřinu uvízlo půl metru nad postelí než s sebou zase praštilo o prosolenou matraci. Stane-li se něco takového, když je člověk při vědomí, dá před sebe ruce, aby zmírnil úder o matraci, která už čeká až si na ni zase lehne. Probudí-li se člověk ve tmě půl metru nad matrací, neví co se děje a v tom už má čelo zabořené v matraci. Chvíli se člověk diví a přemýšlí jak se to vlastně stalo. Za chvíli ale usne a probudí se buď když je zase ve vzduchu nebo při úderu zpět na postel. Kolikrát jsem se tam v té tmě sám sobě smál, když mě do hlavy udeřila náhodou vzduchem putující potápěcí ploutev, která se mně zatoulala do postele. Nuda na lodi určitě není, ani při spánku. Člověk by si řekl, že na lodi to musí být nuda. Vždyť tam není uprostřed oceánu nic k vidění či dělání.  Opak je ale pravdou. Každé ráno je jiné, každý západ slunce je jiný. Vždy se děje něco zajímavého a když ne tak se člověk může učit španělsky. Neustále je v okolí něco krásného k prohlídnutí. Prvních pár nocí naší plavby na nás svítil měsíc v úplňku a ukazoval nám cestu. Jednou se na nás také připluli podívat delfíni Hektorové. Tito delfíni mají černo-bílá těla a připomínají malé kosatky.

Jsou to krásní a ladní savci, kteří svou návštěvou vždy potěší. Rodinka deseti delfínů s námi zůstala asi čtvrt hodiny. Všichni se střídali v proplouvání před naší přídí. Lehce při tom vyskakovali z vody a ladným pohybem se vraceli zpět pod hladinu. Třetí den naší plavby se k nám také přiblížila velryba. Bohužel se svým mládětem nepřiplula moc blízko a tak jsme si ji moc neužili. Jen jsme z dálky viděli velkou ploutev, mrak mokrého vzduchu, který obrovský savec vystříkl nad hladinu a to bylo vše. Škoda. Uprostřed oceánu je to překrásné. Nekonečný, mokrý horizont okolí, západy a východy slunce, úplněk magického měsíce, který nám tak věrně ukazoval cestu, když nás na chvíli opustilo slunce.

Po většinu plavby nám foukal příznivý vítr. Avšak poslední dva dny naší sedmi-denní plavby nám Poseidon nedopřál příliš mnoho větru. Museli jsme tedy použít motor, což není problém, ale tím skončila krása plachtění a nahradilo ji hlučné chrchlání dieslového motoru. Poslední noc se na nás konečně usmálo zase štěstí a začalfoukat vítr o síle 20 uzlů a my jsme si mohli užít trochu plachtění před koncem plavby.

Do Zálivu ostrova na severu Severního ostrova Nového Zélandu jsme konečně připluli ráno 1.  listopadu. Brett byl celý bez sebe, když konečně chytil rybu. Po dobu plavby jsme chytili jen tu makrelu dvě míle od přístavu Vuda Point na Fidži. Uprostřed oceánu kde hloubka je průměrně kolem 2000 metrů se těžko chytají ryby o velikosti, která by nám vyhovovala a tak nám tam naše návnady nefungovaly. Dvou-metrový žralok či mečoun by se težko tahal na palubu a stejně bychom ho nemohli sníst celého a plýtvat chycenou rybou se nemá. Tuňák, kterého Brett pracně vytáhl na palubu, vážil 30 kilo. Byl to pěkný macek. Nemohli jsme si ho ale nechat a proto jsme ho o něco později dali maorským ženám, které v přístavu samy zkoušely štěstí s rybářským prutem v rukou. Krása pobřeží Severniho ostrova byla oslňující. Ostrůvky poseté bujnou zelení nás pomalu míjely a my jsme začínali přemýšlet jak se dostaneme do Nového Plymouthu na jiho-západním pobřeží, odkud Brett, Ian a Quentin pochází. Brett mi nabídl, abych pár dní zůstal u nich doma. Nabídku jsem rád přijal, protože jiho-západ severního ostrova je další z miliónů koutku Země, který jsem ještě neviděl.

Celní kontrola v městečku Opua proběhla bez problémů a byli jsme odbaveni velice rychle. Ian měl v plánu zůstat v Zálivu ostrovů, ale my jsme se museli poohlídnout po auto půjčovně. Opua je malé městečko a auto půjčovna byla velice malá. Měli jsme smůlu. Neměli zrovna ani jediné auto, které bychom si mohli vypůjčit. Naštěstí ale u pultu stál 65-letý Malcolm s šedivým plnovousem a černou náušnicí. Malcolm je Angličan, který na Novém Zélandě už žije 30 let. Přistěhoval se tam, také kvůli práci jako průmyslový potápěč. Má v Opue malou jachtičku a za pár týdnů plánuje plavbu na Fidži. Každý dolar je dobrý, jak sám pravil, a tak nám nabídl, že nás za stejnou cenu vypůjčeného auta sveze do Aucklandu, kde Brett má auto, v kterém budeme moci pokračovat dál na jih. Neváhali jsme. Malcolm vyklidil zadek své dodávky a za pár minut jsme si to mířili do Aucklandu. Po cestě jsme se ještě stavili na pivko v hospůdce ve městě Puhoi, kde je velká česká komunita. Stěny hospody byly pokryté vzkazy od českých cestovatelů. Byly tam fotky z Prahy a jiných částí Čech. Bylo krásné pít české pivo a cítit se skoro jako doma. Po pár hodinách jízdy jsme už byli v Aucklandu. S Malcolmem jsme se rozloučili a pokračovali dalších 5 hodin cesty dodávkou Bretta.

Druhý den ráno jsem se už probudil mezi zelenými kopečky oblasti Taranaki, kde se New Plymouth nachází. Brett se svou ženou a čtyřmi dětmi žijí typicky po novozélandsku. Mají rádi přírodu, rádi kempují a hodně sportují. Jsou to také moc a moc příjemní lidé, kteří mě na deset dnů přijali do rodiny bez jediného váhaní. Vlastně mě vůbec neznali, ale jejich dům bylna chvíli i můj. Neustále se starali jestli vše mám a jestli něco nepotřebuji. Na oplátku jsem jim uvařil knedlo, vepřo, zelo, což jim moc chutnalo. Knedlíky je přímo uchvátily a hned říkali, že by to tady v kavárnách šlo na dračku. Prý by se na to dal dávat med, marmeláda, či dokonce čokoláda, atd. No, nechám to na nich. Lečo a šunkafleky jim také moc chutnaly a sami to prý budou nadále vařit. Prý budou rádi šířit českou kuchyni.

Brett mě také jednou prozradil, že jeho prarodiče přišli z městečka Staab, které za Rakouska-Uherska leželo pár desítek kilometrů na jiho-západ od Prahy. Nakonec se tedy ukázalo, že rudovlasý Brett a jeho rodina jsou vlastně moji krajané. Svět je malý a Češi jsou všude.

Ostrovy Nového Zélandu jsou vulkanického původu, což bylo evidentní na místní pláži, která byla úplně černá. Písek byl černý a vypadal špinavě, byl to ale úplně čistý sopečný písek. V okolí se také nalézá hora Taranaki (2500mnm. ), která v pozadí města vypadá velice majestátně. Myslím, že zelenější flóru než je na NZ člověk těžko najde. Louky, kopce, pohoří a hory v okolí jsou pokryté touto krásnou zelení a člověk se nemůže vynadívat na jejich krásu.

Po několika krásných dnech v zeleném ráji jsem se musel rozloučit. Loučení bylo těžké, protože jsem věděl, že Brett a jeho rodina jsou jedni z nejhodnějších lidí, které jsem měl čest v mém životě potkat. Brett mě ještě připomněl, že na vždy budu nezapomenutelnou částí jeho rodiny, čehož si moc vážím. Ráno 10.   listopadu jsem se tedy na přímé autobusové lince New Plymouth – Auckland vypravil do hlavního města, abych se tam setkal s posádkou lodi Volpaia. Cestou jsem chtěl spát, ale krása okolní přírody mě to nedovolila a tak jsem byl celou dobu přilepený na okno, aby mně nic neuniklo. Po příjezdu k lodi v hlavním přístavu mě všichni rychle vzali mezi sebe a provedli mě krásnou lodí, která nás brzo dopraví až k břehům Jižní Ameriky.

Volpaia je 21-metrová jachta typu Swan (labuť) registrovaná ve Švýcarsku. Majitel na ní sám necestuje. On má ve Švýcarsku moc práce a tak má trvalou posádku, která mu jachtu neustále přemisťuje, aby si on potom mohl přiletět a strávit na ní několik dní odpočinku v některém z krásných zálivů na Zemi.  Místem příští dovolené na Volpaie pro švýcarského obchodníka bude Chile. Následující posádka šesti lidí různých národností ji tam jistě včas dopraví. Kapitán Bjarni je Kanaďan, Werner je Jiho-afričan, Curtis je Novo-Zélanďan, Alec je Francouz, Sally je Angličanka a já jsem Martin z Krkonoš. Všichni členi posádky jsou velice ohleduplní, příjemní, takže měsíční plavba bude jistě plná výborné zábavy a zážitků.

Dnes je již 14. listopadu a jen dva dny mě dělí od začátku nové epizody mých dobrodružství. Před pár hodinami jsme se vrátili z dvou-denní zkušební plavby kolem okolních ostrovů, při které jsme se shodli, že Volpaia je připravena na následujících 4600 námořních mil (8500 kilometrů) podél čtyřicáté rovnoběžky jižní šířky, kde vlny jsou větší a větry silnější. Zítra ještě nakoupíme nezbytné potraviny, abychom v průběhu 30 dnů uprostřed nekonečných vod oceánu neumřeli hlady. Doufejme, že nás bude doprovázet vlídný a příjemný vítr a že nám Poseidon dopřeje pohodu klidné plavby.

Stopem přes tři oceány 1

Stopem přes tři oceány 2

Stopem přes tři oceány 3

Stopem přes tři oceány 4

Stopem přes tři oceány 5

Stopem přes tři oceány 6

Stopem přes tři oceány 7

Stopem přes tři oceány 8

Stopem přes tři oceány 9

Stopem přes tři oceány 10

Martin Duda