Na začátku mé cesty kolem světa, v Krkonoších před pár týdny jsem neměl tušení, že čas kdy můj nejbližší kontinent bude Antarktida je tak blízko. Z jedněch kalhot a jedné bundy se pomalu staly dvě bundy a troje kalhoty, rukavice, čepice, dva páry ponožek, gumáky a teplý čaj. Na hlídku jsem nosil manšestráky, šusťáky a nepromokavé kalhoty spolu s termo-tričkem, svetrem a dvěma bundami. Naštěstí jsme všichni vyfasovali jednu nepromokavou, jachtařskou soupravu, která výborně čelila větru, dešti i náhodným vlnám, které se někdy přehnaly přes palubu.
Třináctý den (29. listopad) jsme byli v půli plavby a měli jsme poslední šanci
se vidět s Darwin Sound, který později mířil více na jih k Mysu Horn. Vysílačkou
jsme se tedy domluvili, že se setkáme. V poledne jsme ještě měli malý mejdan na
oslavu poloviny plavby. Každý jsme si dali pivo a slavnostně jsme si několika jazyky
popřáli. Za nedlouho po té jsme už viděli blížící se jachtu. Byli jsme na 51
stupni jižní šířky a 132 stupni západní délky.Antarktida od nás byla jen 988
námořních mil. K Jižní Americe nám ještě zbývalo 2500 mil a Nový Zéland jsme
ztratili z dohledu před 2500 mílemi. Dál se od civilizace člověk dostane jen když se
vydá na Měsíc. Ani směrem dolů nebyla zem nijak blízko. Měli jsme pod sebou 4231
metrů slané vody. A přesto se i tak daleko najde šest Francouzů na Darwin Sound. Byl
to vyjímečný zážitek setkat se s nimi právě na tomto místě.
Do igelitového pytle jsme zabalili láhev vodky, whisky, čokoládu a trochu rumu.
Byli jsme připraveni na setkání. Proti všem statistikám jsme takhle daleko na jih v
oblasti kde větry o rychlosti 120 km/h a vlny o výšce 10-ti metrů nejsou žádnou
raritou, měli velice klidné moře a jen 10 až 15 uzlů větru. Perfektní počasí na
setkání s jinou lodí. Se staženou kosatkou a s motorem jsme kolem nich pomalu
propluli.Stejně jako my je, nás Frantíci zdravili zářícími úsměvy a pokřikem:
"Salut, salut, ca va?" Při druhém proplutí kolem D.S. jsme už byli
domluveni, že jim na palubu hodíme provaz na jehož konci je pytel s dárky. Werner akci
nedomyslel a místo aby pytel spustil do vody a pomalu ho po hladině pouštěl blíže k
D.S, hodil celý naviják s provazem, který skončil ve vodě, místo na palubě D.S.
Naviják jsme ztratili, ale všech 200 metrů provazu jsme vytáhli zpět na palubu.
Podruhé se to už povedlo. Bylo krásné pozorovat jak Frantíci postupně vytahují
jednotlivé dárky z pytle a úsměvy, výkřiky a gesty nám signalizují upřímnou
radost.Na oplátku nám naši kamarádi poslali pytel, v němž byla láhev portského a
vytisknuté fotky, které před chvílí vyfotili.Po zdařilém setkání a ochutnávce
výborného portského jsme stejně jako D.S. vytáhli spinakr a vypluli do druhé půle
naší plavby.
Bylo to opravdu neopakovatelné setkání na které nikdy nezapomenu. Po několik
dalších hodin jsme ještě viděli jak si D.S. klidně plachtí na jiho-východ. My jsme
naopak začali mířit na severo-východ. Moc jsme se těšili jak se za pár dní
ohřejeme. Na 50-té rovnoběžce voda měla teplotu jen 8 stupně Celsia a teplota
vzduchu se studeným větrem sahala blízko k 5-ti stupňům. Při nešťastném pádu
přes palubu by člověk v těchto končinách ve vodě dlouho nevydržel a brzo by
podchlazením zemřel. Proto jsme se při špatném počasí přivazovali, aby nás
náhodou nebylo pět. Den po rozloučení s D.S. jsme po šesti dnech konečně viděli
slunce, které se na nás vylezlo podívat.Už jsme si dávno zvykli na neustále
zamračené nebe.
Stopem přes tři oceány 1
Stopem přes tři oceány 2
Stopem přes tři oceány 3
Stopem přes tři oceány 4
Stopem přes tři oceány 5
Stopem přes tři oceány 6
Stopem přes tři oceány 7
Stopem přes tři oceány 8
Stopem přes tři oceány 9
Stopem přes tři oceány 10
Stopem přes tři oceány 11
Martin Duda |