Plavba z Nového Zélandu do Chile na lodi Volpaie IV.

Jeden z mých kamarádu se mně ptal, jak člověk jde na velkou uprostřed oceánu, kde si vlny s lodí dělají co chtějí. No není to lehké, ale člověk nějak začne a postupně si tu svou techniku zdokonalí natolik, že to ke konci plavby již není problém.

Na Volpaie je záchod nasměrován k boku lodi a tak člověk musí čelit problému naklánění lodi ze strany na stranu. Buď tedy klouže z mísy, či klouže do ní. Naštěstí stěna je nedaleko.

Zkušenosti popsané v deníku: "Po pracném sundáni kalhot jsem si konečně sedl na mísu, hlavu jsem si čelem zapřel o zeď a oběma rukama jsem se držel, abych z mísy někam neodjel.Čas od času s sebou loď praští o vodu, když třeba sjedeme z vlny, atd. Při takovém dopadu, obsah mísy šplouchá a člověk si přiměřeně smočí zadnici a údy. Po zdařilém pokusu, opřen o zeď a zapřen nohou o dveře si oblékám kalhoty. Vlna hází lodí, ztrácím rovnováhu a brzdím se 5 cm od zrcadla." Co nejrychlejší spláchnutí je tedy doporučeno. Nejlepší je co nejrychleji svléknout, sednout, zatlačit, spláchnout, postavit, utřít, obléknout.

Třetí týden plavby byl mokrý, studený, ale jinak nezajímavý, což se mělo brzo změnit. Naše předpověď nám hlásila, že zítra (23 den plavby) k nám dorazí tlaková níže s tlakem v jejím centru jen 968 Hpa, a to je velice nízko. Věděli jsme, že bude veselo.

Vše se potvrdilo. Kolem poledne 9. prosince jsme začali cítit sílící vítr a s ním i zvětšující se vlny. Nejdříve vítr stoupl na 30 uzlů, pak na 35, na 40. Sundali jsme přední plachtu (kosatku) a zůstali jsme se dvěma reefy v hlavní plachtě. Když se vítr vyšplhal až na 50 uzlů s občasným výkyvem na 60 uzlů (110km/h), stáhli jsme ještě více hlavní plachty a dalo by se říci, že jsme plachtili jen s malým kapesníčkem. Přesto jsme udržovali rychlost 10 až 11 uzlů.Vítr nám foukal na levý, zadní bok lodi, což nebylo špatné. Pluli jsme stejným směrem jako zvětšující se moře a ne proti němu, což by v této situaci bylo pravděpodobně nemožné. Povrch hladiny oceánu už nebyl tmavě modrý, ale převážně bílý díky větru ze severo-západu, který strhával povrch vody a posílal mokrý vzduch horizontálně směrem na jiho-východ. V průběhu odpoledne jsme sledovali vlny a jejich postupný růst. Vlny potřebují čas, sílu větru a dost místa na to, aby se mohly zvětšovat.

Místa je tady v Jižním Oceánu, jak mořeplavci říkají části Atlantského, Tichého a Indického Oceánu pod 40-tou rovnoběžkou, dost na vytvoření obrovských vln. Mořeplavci v těchto končinách zažili i 30-ti metrové vlny a to nebyly ty největší v historii a s nimi samozřejmě i vítr, který je tvořil.To už jsou ale scény z hororu.

Vlny se tvoří poměrně rychle. My jsme viděli 2 metrové vlny kolem poledne. V 19 hodin už jsme vídávali i 10-ti metrové macky. Vlny na otevřeném moři ale nejsou stejné jako je známe z pobřeží, kde se lámou o mělké dno. Uprostřed oceánu jsou vlny spíše obrovské vrchy, mezi kterými jsou stejně velká údolí. Samozřejmě, že se jejich vršky začnou se sílícím větrem lámat, není to ale stejné jako na pobřeží. My jsme pluli rychlostí 10 uzlů a vlny pod námi proplouvaly rychleji, kolem 20 uzlů.

Komunikace na palubě díky hluku okolního moře a silného větru byla možná jen když jsme na sebe řvali. Začínali jsme vídávat i lámající se vršky vln nedaleko nás. To není příjemná záležitost, ale s tím člověk už nic neudělá, musí jen dávat pozor. Při dopadu několika tisíc litrů vody z vršku lámající se vlny na loď se věci začnou lámat, což je logicky nebezpečné.To se nám naštěstí nestalo. V jednu chvíli jsme byli na vrchu vlny, která by sahala k pátému patru paneláku a koukali jsme do údolí 10 metrů pod námi. Po vzrušujícím sjezdu jsme už zase byli mezi dvěma obry, kteří od sebe byli vzdáleni asi 60 metrů. Při pohledu kolem sebe, kdy jsou vidět jen obrovité stěny vody pokryté bílou pěnou, člověk jen žasne nad silou přírodních živlů a s respektem doufá, že se nic nezlomí.

Dělali jsme vše pro udržení kurzu, což vyžaduje koncentraci a sílu, protože jinak se loď může dostat bokem k vlně, a síla vody může loď otočit jako model z párátek vzhůru nohama.Člověk má pocit, že s lodí vyjíždí kopec a pak zase dolů a na kopec a dolů. Je to nejlepší horská dráha na světě. Všichni jsme ale věděli, že i ten nejmenší problém za takového počasí může vzrůst v katastrofu. S adrenalinem proudícím v našich žilách jsme si užívali velkolepou podívanou, ale všichni jsme dávali velký pozor. Věděli jsme, že loď je po důkladné kontrole na Novém Zélandu ve výborném stavu, což nám dodávalo potřebnou jistotu. Na palubě jsme všichni byli přivázaní. V den jako byl náš 9. prosinec 2004 je člověk přes palubu s velkou pravděpodobností k nenalezení a ztracen, protože otáčet loď za takových podmínek je takřka nemožné či dokonce sebevražda.A i po otočení - doplout ke ztracenému člověku proti větru… no posuďte sami.

Stopem přes tři oceány 1

Stopem přes tři oceány 2

Stopem přes tři oceány 3

Stopem přes tři oceány 4

Stopem přes tři oceány 5

Stopem přes tři oceány 6

Stopem přes tři oceány 7

Stopem přes tři oceány 8

Stopem přes tři oceány 9

Stopem přes tři oceány 10

Stopem přes tři oceány 11

Martin Duda