Švýcarská etuda

Stačí se zeptat muže v Lausanne, co si myslí o Ženevanech, či téhož muže, jak smýšlí o obyvatelích Bernu; zeptejte se obyvatele Basileje, zdali by chtěl být považován za curyšského občana či zda má rád obyvatele hlavního města, je to stejné, jako když se zeptáte muže z Churu, zdali má blíže k muži z Měsíce či krajanovi ze St. Gallenu.

Při pohledu na mapu bychom mohli snadno dospět k závěru, že například Spojené státy jsou mnohem větší zemí než Švýcarsko. Ale kdepak! Jsou mnohem menší. Ve Spojených státech žije velký počet lidí, ať již na divokém Západě v Oregonu nebo na divokém Východě v New Yorku, na hlubokém Jihu v Georgii nebo na dálném Severu v Michiganu. Ti všichni se ochotně považují za Američany a jak známo Amerika má mimořádný vliv na lidskou duši. Svět se nechává klamat, že podobně “v jednom kuse” existují i Švýcaři. Není většího omylu.

Stačí se zeptat muže v Lausanne, co si myslí o Ženevanech, či téhož muže, jak smýšlí o obyvatelích Bernu; zeptejte se obyvatele Basileje, zdali by chtěl být považován za curyšského občana či zda má rád obyvatele hlavního města, je to stejné, jako když se zeptáte muže z Churu, zdali má blíže k muži z Měsíce či krajanovi ze St. Gallenu.

Je známo, že biskup z Churu musí splňovat tři podmínky. Musí samozřejmě vyznávat římsko-katolické náboženství, musí být vysvěcen na kněze a za třetí musí pocházet z Churu nebo přinejmenším z kantonu Graubünden, jehož je Chur střediskem. Ostatně, a to vám řekne mnoho lidí, že dvě první podmínky nemusí splňovat.

Na svých toulkách jsem jednou rozprávěl se starým pánem, podnikatelem ze Schwyzu, z jednoho ze tří původních kantonů. Řekl bez jakýchkoli pochybností, že právě jeho krajané jsou nejlepší. Nějakého občana z Appenzellu, vzdáleného 75 km od jeho vesnice, by nikdy nezaměstnal, protože lidé z Appenzellu jsou nestydatí a lakotní. Lidé z Graubündenu – asi 40 km jižně od Appenzellu – jsou sice jiní, ale také o nic lepší, neboť jsou nespolehliví. Obyvatelé St. Gallenu, 20 km severně od Appenzellu, jsou opět zcela jiní, téměř jako lidé z jiné planety, je to lenivá chátra nehodící se k ničemu. Lidé z Bernu jsou poněkud těžkopádní, obyvatelé Luzernu jsou zkaženi turisty již navždy. “Zkrátka a dobře,” shrnul, "kromě lidí z bezprostředního sousedství se nehodí nikdo k ničemu, jsou to samí padouši.” Vyprávěl pak, že jeho syn po svatbě opustil otcovský dům a odstěhoval se za svou ženou do Zugu, vzdáleného pouhých 20 km (ale v jiném kantonu). Trvalo to jen půldruhého roku, než se otec a syn důkladně rozkmotřili a už se nenavštěvují. Příčinu vidí otec v tom, že syna zkazili vypočítavci a malicherníci z Zugu.

Z počátku 19. století se traduje, že obyvatelé malé vesničky Ernen se zdráhali poskytnout svou šibenici pro popravu vraha ze sousední obce. “Je nám líto,” říkali, “tato šibenice je jenom pro nás a pro naše děti.”

Nepřekonatelné rozpory mezi Lausaňany a Ženevany, Appenzellany a Schwyzany, Zugany a Wintherthurany, mezi nimiž leží nepřekonatelných několik desítek kilometrů, činí ze Švýcarska největší zemi světa. Vzájemná nevraživost, pohrdání a zdravé přezírání tvoří solidní základ švýcarské demokracie a neutrality.

Na otázku, zda by se obyvatel Basileje snesl s obyvatelem Curychu, nebo zda by občan z Oltenu mohl mít rád někoho z Aargau, dostanete od nich s největší pravděpodobností stejnou odpověď že ne, jistě by se nesnesli. Mohou se však tolerovat. Láska, která není myšlena upřímně, není nic než pokrytectví; naproti tomu tolerance je onou vyzařující demokratickou ctností. Jestliže Basilejané tolerují jako sousedy obyvatele Curychu, je to výmluvná a skutečná disciplinovanost. Jestliže lidé z kantonu Uri žijí s tou nestydatou a lakotnou bandou z Appenzellu v jednom spolkovém státě, je to velký a obdivuhodný výkon. Soužití Švýcara se Švýcarem představuje zkrátka vrchol civilizované sebekázně. A na ni každý Švýcar spotřebovává tolik energie, že mu pak již nezbývá žádná síla k tomu, aby nenáviděl zbytek světa.

Otto Zwettler