Plavba z Vina Del Mar do Iquique

Kolem poledne 24. února, dalšího slunečného dne, jsme vypluli z přístavu Hiquerillas směrem na sever do města Iquique. Již dlouho jsme neviděli déšť a asi dlouho neuvidíme, poněvadž sever Chile je velice suchý. První noc plavby byla kouzelná. Měsíc nám svítil na cestu a nebe plné hvězd nám znovu připomnělo proč je plachtění v noci, pod magickou oblohou, tak krásné.

Bohužel ani v průběhu naší druhé části plavby na sever jsme neměli moc štěstí na silnější vítr, který by nám umožnil plachtit celou dobu. Často se tedy klidné plachtění střídalo s plavbou na motor. V průběhu jednoho klidného dne se na nás připlula podívat skupina delfínů čítající kolem sta kusů. Všichni se výskoky a vplouváním zpět pod hladinu pohybovali velice rychle. Bylo zajímavé jak výborně byli zorganizovaní. Zřejmě naháněli ryby k zakousnutí. Všichni byli seřazeni v řadě, ze které pomalu vytvořili útvar ve tvaru “U”. Celé hejno se kolem nás prohnalo a ztratilo se v dáli na klidné hladině bez jediné vlnky. Mořští krasavci si nás asi oblíbili. Jindy se na nás připlul podívat vorvaň. Svým nezvyklým tvarem hlavy a 15-ti metry masivního těla nás okouzlil. Dlouho ale nezůstal. Při našem pokusu přiblížit se s lodí, se otočil, ukázal nám svou impozantní ocasní ploutev a ztratil se pod hladinou. Už jsme ho neviděli, ale byli jsme mu vděční za tak vzácnou návštěvu.

Také se začínají projevovat problémy mezi členy posádky. V Puerto Montt jsme nabrali novou posádku. Tvrdě pracující, usměvavý a velice ochotný Novozélanďan do kolektivu zapadl v pohodě. Na druhé straně Meike z Německa se na loď vůbec nehodí a bylo to čím dál více znát. Dvacetiletá Meike se vybarvila jako rozmazlená, německá princezna, která se vždy snaží využívat svého půvabu k dosažení svých cílů. K práci na lodi se moc neměla. Zřejmě ji vždy bylo vše strkáno pod nos, aniž by se musela snažit. Vypadalo to, jako by naivní Meike byla na dovolené. Všichni se střídáme v umývání nádobí, vaření, uklízení lodi, upravování plachet při plavbě a konání jiných důležitých úkolů. Meike se svou nulovou iniciativou všem ukázala jak moc si váží této výborné příležitosti být částí posádky na tak zajímavé plavbě. Kapitán se jejími půvaby ale nechal oblbnout a oblíbil si ji. Posádka se mu ale bouří a začíná to být velice viditelné. Nikdo na lodi nemá rád jedince, kteří ničím nepřispívají a na úkor jiných si z plavby dělají dovolenou. Atmosféra je poněkud napjatá. Dalších pár týdnů bude určitě zajímavých. Něco brzo vybouchne.

Na 460-té míli této etapy jsme konečně měli trochu štěstí v rybolovu. Naviják prutu se rozhlučnil. Na konci vlasce byl úlovek a budoucí večeře. Sally byla nejblíže k prutu a hbitým přískokem se ho zmocnila. Po chvíli boje jsme na palubu vytáhli 50 cm dlouhého tuňáka. Byla to výborná večeře.

Plavba utekla jako voda a my jsme po 5-ti dnech a 786-ti námořních mílí (1455.7 km) konečně vplouvali do přístavu města Iquique na 20 rovnoběžce a 13 minutě jižní šířky. 

Zastávka v Iquique na severním pobřeží Chile
(1.3. – 4.3. 2005)

Při pomalém přibližování k tomuto vyschlému městu jsme viděli jen písečné duny a vysoké kopce v pozadí, jejichž strmé stěny stoupají až 600 metrů nad hladinu oceánu. Přístav byl plný špinavých, rybářských lodí, zčásti pokrytých ptačím trusem. A nikde ani živáčka. Byl to zajímavý pocit. Všude kolem plno zakotvených lodí, ale i na břehu v přístavu, byly desítky lvounů, největšího druhu lachtana. Většinou se na trusem pokryté pláži jen tak váleli, či spali, naskládaní těsně vedle sebe. Čas od času, některý z nich, zařval podobně jako lev, což většinou vzbudilo jeho sousedy.

Poušť Atacama, která je nedaleko, je nejsušší ze všech pouští na zemi a tak i okolí tohoto pobřežního města, s 200 000 obyvateli, je velice vyprahlé. Ve městě jsou ale zavlažované trávníky a několik palem, což prostředí trochu oživuje. Na jedné písečné duně za městem v noci svítí 50 metrů vysoké digitální hodiny, které jsou vidět z celého okolí. Tyto hodiny a několik mrakodrapů na pobřeží nám připomínají naše století. Střed města a jeho útulné uličky sálají 19-tým stoletím a s nim spojenou koloniální architekturou.

Iquique nám zase potvrzuje, ze ekonomika Chile kvete. Výborné silnice, udržované domy a drahé automobily na každém rohu, nám to neustále připomínaly. Sucho a vysoké teploty v okolí nejsou zrovna nejpříjemnější a lidé se sem zrovna nehrnou, aby si z města udělali svůj domov. Chilská vláda udělala z Iquique “Duty Free” zónu, aby sem přilákala více obyvatel. Každý z místních má například nárok na automobil, za který nemusí platit žádné daně. Lidé ze všech koutů Chile, ale i ze zahraničí sem každý rok přijíždí, aby využili příležitosti nákupu bez daně v místní Zone Franca, vekteré se ročně otočí 3 biliony US dolarů.

Norte Grande, region do kterého Iquique spadá, patřil do konce 19. století k Peru a Bolívii. Spor mezi Bolívií a Chile, týkající se zvyšování daní na vývoz nerostů, rozpoutal Pacifickou válku mezi těmito dvěma zeměmi a mezi Peru, spojencem Bolívie. Po pěti letech válčení (1879-1884), Chile zvítězila a připravila obě země o notný kus pobřeží a uzemí bohaté na dusičnany a měď. Území Norte Grande, díky závislosti Chile na těchto dvou nerostech, dlouho hrálo velice důležitou roli v politice, ale i ekonomice země.

Opuštěné město Humberstone, přezdívané jako „město duchů“, leží 120 km od pobřeží. Toto město bylo uměle vybudované pro horníky a jejich rodiny, které tam žily v průběhu dolování dusičnanů a mědi. Ve 40-tých letech, po ukončení těžby, lidé město opustili. Teď jsou všechny domy, škola, radnice, divadlo, různé hangáry, atd. opuštěné a bývalé město pro 4000 lidí je otevřené pro turisty. Bylo zajímavé procházet se tímto opuštěným městem, stát na podiu velice zachovalého divadla a sedět v lavicích, ve kterých žáci už 60 let neseděli. Celé město duchů jsme prolezli a opravdu cítili ten divný charakter velice zachovalého, opuštěného města.

Po zastávce v Humberstonu jsme si nemohli nechat ujít město Pica, místní oázu. Dostatek vody v tomto pouští obklíčeném městečku byl patrný dlouho před našim příjezdem do oázy. Zeleň byla v okolní poušti nepřehlédnutelná. Čtyřiceti stupňová teplota a suchý vzduch jsou tady na denním pořádku. Do města jsme přijeli kolem poledne a na ulici nebylo ani živáčka.Zato místní jezírko se jako mraveniště hemžilo lidmi různého věku, kteří hledali osvěžení v nepříjemném vedru. Za 500 pesos (20 Kč) jsme se také šli vykoupat. Po vnoření do vody jsem byl ale zklamán.Voda měla určitě přes 30 stupňů Celsia. Cítil jsem se mokrý a neosvěžený. Byl jsem ale rád, že jsem alespoň mokrý. Po procházce městečkem jsme vyrazili zpět do Iquique.

I tato krátká zastávka na severním pobřeží Chile se blížila ke konci. Druhý den jsme nakoupili potraviny na další etapu a byli jsme připraveni vyplout.

Stopem přes tři oceány 1

Stopem přes tři oceány 2

Stopem přes tři oceány 3

Stopem přes tři oceány 4

Stopem přes tři oceány 5

Stopem přes tři oceány 6

Stopem přes tři oceány 7

Stopem přes tři oceány 8

Stopem přes tři oceány 9

Stopem přes tři oceány 10

Stopem přes tři oceány 11

Stopem přes tři oceány 12

Stopem přes tři oceány 13

Stopem přes tři oceány 14

Stopem přes tři oceány 15

Stopem přes tři oceány 16

Stopem přes tři oceány 17

Martin Duda