Bath

"Původně bylo město cílem mrzáků a nemocných, teď ale můžeme říci, že je to i město zdravých a místo, které pomáhá veselým a líným lidem provést tu nejhorší vraždu - zabít čas." Takto přísně charakterizoval lázně Bath ve své době Daniel Defoe.

Z Bath se stalo město jídla, pití a radovánek. Gin byl tehdy tak levný, že se říkalo: "Opij se za penny, upij se za dvě." Místní radní museli zakázat nošení mečů a jiných zbraní, vykázali prostitutky a místo ginu začali raději vyrábět pivo. Byl právě přelom 17. a 18. století a být v Bath bylo módní záležitostí. To už ale město mělo za sebou dlouhou a pohnutou historii.
Tři teplé minerální prameny, které dodnes vytékají podél geologického zlomu na povrch, znali již Keltové. Jsou to jediné teplé prameny v Británii. Ví se, že nejsou vulkanického původu, protože voda má jen nízký obsah síry. Všeobecně se předpokládá, že voda, která dnes tryská na povrch, byla zhruba před 10 000 lety dešťovou vodou, která spadla na zdejší pahorky Mendip a po obrovské trhlině v zemské kůře se dostala do hloubky dvou až tří kilometrů. Tam se zahřívá, stoupá opět k povrchu Země a tryská o dvacet kilometrů dále v Bath. Více než milion litrů 46 C teplé vody denně tu marnotratně vytéká na povrch. Voda je slabě radioaktivní a obsahuje čtyřicet tři různých minerálů. Přestože mnozí lékaři nevěří v její léčivé účinky, lidi tím neodradí. Voda se užívá při léčbě revmatismu, artrózy, nemocí játry a dalších chorob. Keltové její léčebné účinky přisuzovali božstvu pramenů, jež nazývali Sulis. Takovouto sílu přece nemůže ohrozit žádný vědecký výzkum.
Město samotné založili Římané kolem roku 43 po Kristu, brzy poté, co se vylodili v Británii. Římané museli být nadšeni, když objevili prameny. Horké koupele byly součástí jejich života a ve své vlasti měli podobné lázně. Zdejší prameny ještě navíc ležely na místě velmi výhodném ze strategického hlediska. Byl zde především brod přes řeku Avon nedaleko od římské silnice, která byla součástí nárazníkové zóny oddělující nížiny od divočejších částí Walesu, Cornwallu a severní Británie. Blízko Bath vedly ještě další dvě cesty - jedna z Londýna, druhá z přístavu Poole na pobřeží Dorsetu.
Římané zůstali v Bath celých čtyři sta let. Centrem zdejšího náboženského života byl chrám i lázně. V Bath spojili Římané původní keltskou bohyni Sulis a Minervu, římskou bohyni zdraví, léčení a moudrosti. Město nazvali Aquae Sulis, to jest vody Suliiny. Nová bohyně se pak jmenovala Sulis Minerva a té postavili v druhé polovině 1. století našeho letopočtu chrám.
Návštěvník lázní vstoupil nejprve do teplé a příjemné šatny, kde se odstrojil. Místnost se jmenovala apodyterium. Zde se mohl rozhodnout, zda bude cvičit. Pak přešel do vyhřátého tepidaria, aby zde pomalu vzrostla jeho tělesná teplota. Tato místnost byla vyhřívána horkým vzduchem cirkulujícím pod podlahou. Římané vymysleli pro tento účel dokonalé podlahové topení, kdy podlaha spočívala na podpěrách z cihel a do vzniklé prostory se vháněly spaliny vznikající při hoření dřevěného uhlí. Kouř pak odcházel komíny ve zdech a ve střeše ven.
Po zahřátí těla se návštěvník římských lázní v Bath potil v suchém a horkém laconicu (obdoba sauny), nebo šel do caldaria vyhřívaného párou. Zde také bylo možno se koupat ve velmi horké vodě. Poté následovalo natření těla oleji a masáž. Lidé tehdy neznali mýdlo, takže pro očistu se používaly oleje, někdy s pískem, a kůže se pak otírala úzkou čepelí zvanou drhlen. Byla dřevěná, kostěná nebo kovová.
V tepidáriu se tělo opět ochladilo. Nakonec bylo možno zaplavat si ve velkém bazénu s chladnou vodou, kterému se říkalo natatio. Relaxaci bylo možné dokončit pohovorem s přáteli nebo při stolních hrách.
Požitkářští Římané opustili Británii před rokem 410 našeho letopočtu. Město postupně upadalo, lázně se zanesly, budovy zhroutily a až na spodní patra byly rozebrány na stavební materiál. Prameny ale zůstaly, a tak kolem roku 1100 byly postaveny nové lázně, nazvané na počest panovníka Jindřicha I. King's Bath.
I tehdy byli lidé přesvědčeni o léčivých vlastnostech pramenů, jak dokládá tato středověká legenda: Kdysi dávno byl princ Bladud, otec Shakespearova krále Leara, vypovězen z královského dvora. Onemocněl leprou a dvořané, kteří se báli nemoci, prince žádali, aby odešel. Ubohý Bladud, odsouzený žít stranou od lidí, se živil hlídáním stáda vepřů ve vesnici poblíž současného města Bath. Vepři měli stejné boláky jako jejich pán. Bladut si všiml, že jeho stádo si zvyklo válet se v horké bažině na svahu zalesněného pahorku, kde voda vyvěrala ze země. Časem zpozoroval, že vředy jeho vepřů se vyléčily. I on se proto rozhodl koupat v oné vodě a opravdu se vyléčil. Plný radosti se vrátil na dvůr svého otce. Později, když se stal králem, chtěl poskytnout zázračné účinky léčivé vody i jiným, prohlásil prameny za posvátné a nechal tu zbudovat lázně.
Tolik legenda. Roku 1189 dostalo město listinu s výsadními právy a roku 1256 se stalo samosprávným. V té době už ale nikdo netušil, že hluboko pod nánosy jsou ukryty římské bazény a další stavby.
Ty byly objeveny až v roce 1775 v rámci nové rozsáhlé přestavby města. Výsledkem archeologických vykopávek v následujících desetiletích se stala rekonstrukce římských lázní a zřízení muzea. Unikátní nálezy spojené s teplými minerálními prameny v Bath jsou po Hadriánově zdi nejlépe zachovalým, nejznámějším a nejpůsobivějším architektonickým monumentem z doby panování Římanů v Británii.
Tím ale pozoruhodnosti města zdaleka nekončí.
Koncem 18. století byly ve městě strženy téměř všechny středověké domy a na jejich místě vznikaly podél plánovitě navržených širokých ulic honosné budovy. Díky géniu Johna Wooda je Bath město s unikátním městským plánem, a to jak v Anglii, tak v Evropě. Díky Johnovi, jeho synovi a jejich současníkům zapadají budovy jak celkově, tak jednotlivě do původní koncepce. Na jedné straně to je kruhové náměstí Circus inspirované římským koloseem a půlkruhová stavba třiceti domů Royal Crescent, kterou sjednocuje jednotné použití iónských sloupů. Na druhé straně je to pak dvorana Assembly Rooms, areál římských lázní Pump Room a Pulteney Bridge - most, pro který byl jedinečnou inspirací Ponte Vecchio ve Florencii.

Právě díky této architektuře zvané "palladiánská" je město Bath známé po celém světě. Toto označení vzniklo odvozením od jména italského architekta 16. století Andrey Palladia, který byl fascinován římskou architekturou a jehož náčrty byly roku 1663 publikovány v Anglii. John Wood právě z nich čerpal inspiraci při přestavbě Bath v moderní místo oddychu.
Procházka po Bath je procházkou časem. Je to procházka od římských lázní přes vedle stojící středověkou tudorovskou katedrálu až k ulicím a domům módního a elegantního georgiánského města. Tady se zdá, že stále ještě můžete zaslechnout hudbu znějící z tanečních sálů, vzdálený smích i pomluvy, které zněly v Bath v 18. století.
Až zavítáte do Bath, nezapomeňte na závěr své procházky časem poslat odtud pohlednici. Při olíznutí známky si tak přímo na "místě činu" zopakujete úkon starý skoro sto šedesát let. Právě odtud z Bath byl totiž dne 2. května 1840 odeslán dopis s vůbec první takzvanou adhezivní známkou. Princip černé penny pak dobyl celý poštovní svět.

Lumír Pecold