Woudagemaal v Holandsku

7. října 1920 se na okraji města Lemmer v nizozemském Frísku konala velká sláva. Nešlo ale o žádný ples nebo taneční zábavu. Pánové v cylindrech a dámy v dlouhých róbách tentokrát korzovaly mezi ohromnými stroji v hale s holými cihlovými zdmi a vysokými okny. Samotná královna Wilhelmina přijela slavnostně otevřít největší parní čerpadlo na světě.

Oblast Fríska je místo, kde odedávna člověk bojoval se stále se opakujícími záplavami. Své obydlí už od neolitu stavěl nejdříve na přirozených návrších. Když to nestačilo, tak začal kopat kanály a vršit zeminu na umělé vyvýšeniny, kam se uchýlil ve chvílích, kdy se moře nahrnulo na pevninu. Každá bouře, ale i dlouhotrvající silný vítr od moře, jen to vždy stačilo, aby voda zaútočila na obydlí a pole místních usedlíků.

Každá taková pohroma znamenala většinou nejen materiální škody, ale i ztráty na životech. A tak když pominula, stavěly se nové, ještě vyšší hráze a další a další kanály. Zvrat nastal v okamžiku, kdy větrné mlýny byly přeměněny na čerpadla. Tyto mechanizmy máchající ohromnými křídly byly velkým pomocníkem člověka. Za několik staletí byla tato technika dovedena téměř k dokonalosti. Čerpadla dopravovala vodu vždy jen o pár desítek centimetrů výš, ale bylo jí velké množství a vítr u moře fouká téměř stále. Nejen Frísko, ale všechny oblasti současného Holandska, kterým hrozilo zaplavení, byly najednou protkány kanály a nádržemi, které lemovaly stovky a tisíce čerpadel poháněných větrem. Vždy z nižšího kanálu do vyššího a odtud ještě do vyššího, až z toho posledního voda odtékala do moře již samospádem.

Nějakou dobu se zdálo, že problém se záplavami je vyřešen. To ovšem Severní moře jen sbíralo síly k dalšímu zdrcujícímu útoku. Ten přišel ve Frísku v noci ze 4. na 5. února 1825, kdy voda protrhla hráze a připravila o život sedmnáct lidí. Nepomohl ani výkop dalších dvou odvodňovacích kanálů. V srpnu roku 1894 se ocitlo pod vodou dvě stě osmdesát pět čtverečných kilometrů Fríska a tlak na existující zádržné systémy rostl.

Konec 19. století byl ale naštěstí věkem ohromného technického pokroku, který umožňoval nasadit do výstavby kanálů i čerpání vody nové stroje poháněné parou. Čerpadlo postavené nedaleko Lemmeru navrhl Dirk Frederik Wouda a není to čerpadlo ledajaké. Do dnešních dnů si nejen nese primát největšího čerpadla poháněného parou na světě, ale stále je také plně funkční.

Srdcem celého toho "průmyslového památníku" jsou čtyři parní kotle a dvě ohromná odstředivá čerpadla poháněná ležatým, dvoučinným parním strojem. Když je lemmerské čerpadlo v provozu, odčerpá normálně šedesát pět krychlových metrů vody za sekundu. Špičkově je schopno odčerpat dokonce sedmdesát kubických metrů za vteřinu. To je přibližně šest miliónů kubických metrů za dvacet čtyři hodin.

Kdo z dnešních inženýrů si vzpomene na vzorec P=pD²p₁Ln/2 , který byl alfou a omegou pro výpočet pístového parního stroje a udával jednoznačně poměry mezi průměrem pístu, tlakem páry, délkou ojnice, otáčkami klikové hřídele a požadovaným výkonem? V každém případě Dirk Frederik Wouda tu postavil něco, co je spíše katedrálou techniky nebo oživlým obrázkem z ilustrací knih Julese Verna.

Prostá, každým coulem funkční průmyslová budova z pálených cihel s vysokými obloukovitými okny ukrývá ve svém nitru parní stroje, které vyrobily strojírny "Jaffa". Velké setrvačníky, lesklé válce, černé ojnice, šedomodré montované skříně čerpadel a mezi tím nablýskané mosazné maznice se skleněnými baňkami a zlatavým olejem, který maže všechna ložiska. Žlutá mosaz maznic vypadá, jakoby někdo po všech těch strojích rozmístil zlaté šperky.

Mezi tím několikrát za den procházejí návštěvníci, aby obdivovali um techniků ze začátku dvacátého století. To vše ale jen do okamžiku, než zazvoní telefon z monitorovacího centra sledujícího výšku vodní hladiny v obydlených oblastech. Vždy tři lidé se tu střídají v nepřetržitém provozu, aby když je třeba, vyhnali turisty, přišroubovali víka, kterými návštěvníci nahlíželi mezi lopatky čerpadel, a zatopili pod kotly. Dnes je to už přeci jen jednodušší než v dobách, kdy se muselo pod kotly přikládat uhlí. Dvacet čtyři hodin trvalo, než pára dosáhla 320 ^oC, ale dnes, kdy se už topí olejem, se může začít voda čerpat již za šest hodin.

Přibližně sto dnů v každém roce hoří pod zdejšími kotly oheň, aby bylo dost páry na pohon čerpadel. Od dob, kdy D. F. Wouda postavil své čerpadlo, se změnil systém regulace vod ve Frísku, ale ve chvílích, kdy zdymadla u Harlingenu, Dokkumu a Zoutkampu společně s čerpadlem Hoogland u Stavorenu již nestačí odvést přívaly vod, přijde ke slovu i stařičký, ale spolehlivý dědeček D. F. Woudagemaal, aby vypomohl.

Info:

Čerpadlo D. F. Woudy je postaveno severovýchodně od Amsterdamu a jihozápadně od Heerenveenu na okraji města Lemmer ve Frísku. Plány na jeho výstavbu se zrodily v roce 1913, mezi léty 1917-18 se stavělo a v roce 1920 byla namontována odstředivá čerpadla a zahájen provoz. Na seznam světového dědictví UNESCO bylo čerpadlo zapsáno v roce 1998 jako milník v boji proti vodě ohrožující Nizozemsko.

Lumír Pecold