Pivo, ženy, zpěv

Hudba je v Británii trochu jiná než u nás a samozřejmě, i hospody jsou tu jiné. Většinou jde o prostor velikosti českého obýváku, ale s nižším stropem, na zdech tapety, na zemi hustý plyšový koberec přitlučený plechovou páskou k prknům, dřevěné polstrované sedačky potažené kůží, dřevěné stoly a bar.

K němu si každý sám dojde a do tenkostěnné sklenice si nechá načepovat pivo (výjimkou není výběr z osmnácti druhů), nebo džus či panáka. Káva, ani čaj, ani nic k jídlu se nepodává. Se sklenicí v ruce se pak člověk vtlačí mezi davy, postává jako ostatní a sleduje čas - kolik si ještě může dát do jedenácti, než je ve všech anglických hospodách závěrečná. No a na opačném konci místnosti, někdy ohrazena šňůrou, hraje pěkně nahlas kapela.
Muzikanti jsou obvykle tři nebo čtyři a domácí vám o nich řeknou, jak se za ten půlrok, co tu hrávají, vylepšili. Není tu žádný stupínek ani pódium, u stropu dva silné reproduktory a pár lampiček přelepených oranžovým papírem, samozřejmě žádné odposlechy, žádný zvukař a žádný viditelný mixpult. Na tabuli na zdi je pak vedle starých plakátů a fotografií napsaný program - třeba že se tu pravidelně v úterý, středu a pátek hraje rhythm and blues, v pondělí folk, ve čtvrtek country, v sobotu večer rock a v neděli v poledne jazz. V neděli večer bývá v anglických hospodách zavřeno.
Hospodský obvykle kapele nabídne určitou částku za večer. Žádné vstupné se neplatí, ale v plné hospůdce je slušný obrat. Čím menší kapela, tím je pro muzikanty představení finančně výhodnější. Pokud přiberou třetího nebo čtvrtého, hostinský může trochu přidat, ale částky nikdy nejdou nahoru dvojnásobně. Hrají se většinou dva dvouhodinové bloky s půlhodinovou přestávkou, končí se přesně v jedenáct a jenom vyjímečně se přidává. Spočítejte si sami, v kolik se začíná. Tím se dostaneme k tomu, že průměrný Angličan chodí ráno do práce na devátou nebo na půl devátou, a z práce se dostane kolem šesté, sedmé večer.
Nejdřív jsem se samozřejmě dostala s muzikanty do míst, kde se hraje country a bluegrass. Většinou to byly slaďáky a hity, do toho občas něco vlastního. Málem jsem zamáčkla slzu, když jsem V Edinburghu na Hay Market slyšela nějakého Skota příšerně trápit banjo v písničce John Hardy. Jen o pár dveří dál se však hrály místní lidové věci s kytarou a mandolinou a na dolním konci náměstí v několika hospůdkách po sobě duněl bigbít.
Starý dobrý bigbít, blues a rhythm and blues se prý v Británii drží hlavně v hospodách. Slyšela jsem věci od Deep Purple, Jimiho Hendrixe, Erika Claptona, J.J. Calea a taky mnoha dalších, které jsem neznala. Kapela jménem Soul Patrol přehrávala repertoár z hudebního filmu Blues Brothers. Některé písničky zpívala celá hospoda. A to musím dodat, že posluchači jsou většinou nad třicet, ba i nad čtyřicet a padesát. V neděli byly na jazzu i bělovlasé babičky (a samozřejmě i na pivu). Zažila jsem hospodu, kde se hospodský v několika skladbách přidal s tenorsaxofonem, jinde se zase pravidelně končí starou dobrou skladbou o dálnici 66 a hospodský zpívá sólo. Poprvé jsem živě a naplno slyšela písničky Cocaine, All Along the Watchtower nebo u nás asi už zapomenutou Hold On, I Am Coming.

Irena Přibylová