Napříč Hondurasem

Hranici s Hondurasem jsme překročili 3. května a stejný den jsme navštívili poslední zříceniny Mayů ve městě Copan. Hned druhý den jsme strávili v autobuse na cestě do hlavního města Tegucigalpa, kam jsme dorazili pozdě odpoledne.

Po ulicích tohoto špinavého města jsme vyrazili do centra hledat hotel. Po několika minutách chůze nás zastavil asi 40-ti letý muž, evidentně místní, a anglicky nám s výstražným pohledem říkal: "Be Careful, be careful". Ptal jsem se ho proč máme být opatrní? Jen ukázal na mou brašnu s foťákem. Uvědomili jsme si, že dva bílí kluci ověšení batohy a brašnami na fotoaparát jsou ve městě, kde turismus vůbec nekvete, zřejmě výborným terčem pro pochybné charaktery, kterých jsou ulice Tegucigalpa plné. Skočili jsme tedy do taxíku a za dolar jsme se nechali odvést až ke dveřím jediného hostelu ve městě.

Okna i dveře hostelu měli před sebou ocelové mříže a my jsme si pomalu zvykali na charakter tohoto města. Kamkoliv jsme ve městě šli, místní po nás koukali jako bychom byli novou atrakcí.

V napůl vyschlé řece uprostřed města se válelo plno smetí, které se tam nejspíše spláchlo ze stejně špinavých ulic. Taxikáři nás tam několikrát obrali tak, že nám prostě nevrátili drobné a s úsměvem ujeli. Hlavní město Hondurasu je zajímavé, ale dva dny stačily.

Další den jsme sedli na Tikibus směřující do hlavního města Nikaraguy, Managua.

Martin Duda