Nikaragua

V hlavnim městě Nikaraguy - Managua - se na nás po našem vystoupení z busu vrhlo asi deset taxíkářů a všichni neúnavně opakovali: "Kam to bude, pane, kam to bude, pane". Všude za mnou chodili a slovo NE asi vůbec neznali. Nakonec jsme vlezli do auta chlapíkovi, který nás vůbec nechtěl a byl pokoj.

Z taxíku jsme vlezli do mikrobusu a po hodince jsme už byli ve městě Granada, což je velice krásné koloniální městečko na břehu jezera Nicaragua.

V Granadě bylo plno batůžkářů a tak jsme po pár dnech vypadli trajektem na ostrov Ometepe, který tvoří dvě sopky. Obyvatelé ostrova jsou velmi chudí. Většina se živí zemědělstvím a jen několik turismem, který v této rozvojové zemi pomalu, ale jistě roste. Jedna z místních holek se mně svěřila, že pracuje každý den a za měsíc si vydělá US$ 60. Nedostatek peněz a skromný život jim ale evidentně nebrání v tom se neustále usmívat a být spokojení. Myslím, že jim je lépe než lidem v USA, Evropě, či Austrálii, kde společnost vytvořila život založený na vlastnictví materiálních věcí. Lidé jsou v Nikaragui velice usměvaví a moc milí. Na břehu ostrova jsme se ubytovali v hostelu, kde se mi batohem prokousala krysa, aby se dostala k mým sucharům. Na břehu bylo každé ráno vidět ženy jak perou v jezeře oblečení své rodiny a muži nedaleko dávají pít svým koňům. Díky blátivému dnu má jezero hnědošedou barvu.

Kolem ostrova je vydlážděna, poměrně pěkná, silnice, po které každý den jezdí školní autobus, několik linkových autobusů a čas od času nějaký ten mikrobus s turisty, tedy batůžkáři. Jiný druh turistů tam nejezdí, protože infrastruktura tam není natolik vyvinuta, aby uspokojila náročnějšího turistu.

Většinu linkových autobusů na ostrově Ometepe a vlastně v cele střední Americe tvoří staré, vyřazené školní autobusy z USA. Jedním z nich jsme se nechali dopravit na druhou stranu ostrova, abychom se ubytovali na kávovníkové farmě, odkud jsme druhý den ráno v 5:00 hodin podnikli výstup na sopku Maderas.

Sopka Maderas

Tento vulkán je dávno vyhaslý a jeho stěny jsou pokryty hustým pralesem. Sopečný kráter je plný vody a tvoří jezero. Spolu s Loweym z Austrálie, Robertem z Německa a Gregem z USA jsem ještě za tmy vyšlápl k sopce po travnatých pastvinách pod sopkou.

Ani baterka nezabránila tomu, abychom si všichni postupně šlápli do ještě krásně teplého kravského lejna. Pastviny se brzo změnily v les s úzkou blátivou pěšinkou. Pomalu se rozednívalo a my jsme zjistili, že celá sopka je zakryta hustou, ranní mlhou.

Čím výše jsme stoupali tím mokřejší a blátivější byl povrch hory. Nahoře u kráteru jsme se už museli prodírat skrze spletené větve a kořeny stromů rostoucích nad zemí, zablácení od ucha až k uchu.

Do útrob kráteru už žádná cesta nevedla. Spletené větve bujné vegetace nám posloužily jako úchyty při skoro vertikální cestě k jezeru uprostřed kráteru. Díky mlze, která by se dala krájet jsme viděli jen na pár kroků. Najednou jsme vyšli z pralesa a před námi se rozkládala blátivá pláň a za ní známky jezera. Mlha nám ale neumožnila výhled na jezero. Bylo teprve 9:00 hodin ráno a mlha se postupně v průběhu dne rozplyne.

Čekat se nám ale nechtělo. Z pěti hodinového návratu na kávovou plantáž si nejvíce pamatuji bláto, mlhu, zapletené kořeny a větve a rychle rostoucí tropické vedro a dusno. Byl to ale krásný výlet.

Martin Duda