Kostarikou do Panamy

Čas neúprosně utíkal a proto jsme to z Nikaraguy přes Kostariku vzali velice rychle. Zastavili jsme se jen v hlavním městě San Jose. Kostarika je ze všech středoamerických zemí nejvyspělejší, má velice rozvinutý turistický průmysl, čemuž ovšem také odpovídají místní ceny. Příroda je v této zemi překrásná, bohužel tentokrát na delší zastávku nebyl čas. Druhý den, po 28 hodinách jízdy autobusem, jsme stanuli v Panama City.

Z hlavního města Panamy jsme místním autobusem odjeli na sever a po dvou hodinách jsme projížděli náměstím Colonu, přístavním městem panamského průplavu na jeho karibské straně. Ještě než jsme vystoupili z autobusu, upozorňoval mě jeden místní občan, potomek afrických černochů, že raději nemáme chodit volně po městě, že si od zastávky autobusu máme vzít taxíka rovnou k našemu hotelu.

Při projíždění městem jsme viděli na půl rozpadlé domy s rozbitými okny, zamřížované výlohy obchodů.Na chodnících a po ulicích se válelo plno odpadků, na každém kroku ležel nějaký opilec. Lidé se po nás, jediných běloších, koukali divně skrze okno našeho pomalu jedoucího, vysloužilého školního autobusu z USA.Jakmile autobus zastavil a my vystoupili, hned se k nám přihnala nějaká žena a řekla nám ať tam nepostáváme a rychle si vezmeme taxíka. Poslechli jsme. Za dolar jsme dojeli až k jachtařskému klubu.

První člověk, kterého jsme tam potkali byl Australan Mark, který tam se svou jachtou čekal na přeplutí Panamského průplavu. Ten nám začal líčit, jak tam minulý týden někdo pobodal a usmrtil místního universitního profesora pro pár dolarů. Před několika dny byl prý australský jachtař také pobodán a okraden při procházce po náměstí, v poledne. Chudoba, vysoká nezaměstnanost a vysoká kriminalita jsou bohužel nejvýznamnější charakteristikoutohoto města s 50-ti tisíci obyvateli.

Je to také město, kde je jachtařský klub, v kterém kapitáni s jejich jachtami zastavují před přeplutím panamského průplavu do Tichého Oceánu. Je to tedy nejlepší místo k hledání a nalezení jachty, která potřebuje posádku na plavbu Pacifikem, což byl můj plán.

Pár dnů jsem tedy posedával u baru v jachtařském klubu a vyptával se lidí jestli nepotřebují ještě jednoho člena posádky na pokračování své plavby.Zpět do města se mi nechtělo, protože tam opravdu není bezpečno.Přespával jsem tedy na jachtách lidí, se kterými jsem se v baru jachtařského klubu seznámil u piva Panama za $1.

Po třech dnech čekání a vytrvalého vyptávání jsem se konečně seznámil s majitelem a kapitánem jachty Diego, na které jsem pokračoval v mém cestovatelském dobrodružství napříč Tichým oceánem, samozřejmě po proplutí Panamským průplavem.

Martin Duda