Obraz Japonska v Česku - to je jen výseč skutečné reality

Japonsko je ve všeobecném povědomí Čechů považováno za tajemnou, exotickou, vyspělou průmyslovou zemi atd. atd. Tato země nás o své dnešní technické, nikoli však duchovní vyspělosti informuje převážně skrze produkty, které k nám exportuje. Nevypovídá tedy tento poněkud zkreslený image "Země vycházejícího slunce" o tom, jak si Středoevropan mentálně přebral jen jistou výseč reality Japonska? Pokusím se v následujících řádcích tuto výseč malinko zvětšit o svůj subjektivní náhled.

Za devatero horami
Když se Čech, teoreticky připraven na ledasco, ocitne na delší dobu za devatero horami a devatero řekami, v tak geograficky a zejména kulturně vzdálené zemi, jako je Japonsko, projde nejspíše několika fázemi vývoje svého vztahu k japonskému, v mém případě především tokijskému prostředí, a to od nekritického obdivu až po odtažitý vztah ke všemu japonskému.
Když se vydáte z Tokia do nedaleké Jokohamy nebo do jiného blízkého města, těžko postřehnete, kde končí Tokio a kde začíná Jokohama. Nepoznáte zde pocit, že jste už "za městem". Z vlaku vidite jen moře a moře malinkých domečků. Je nanejvýš pravděpodobné, že po delším pobytu může někdo pocítit, že mu zde cosi chybí, to cosi může být třeba pohled na české či moravské louky a pole, zkrátka volný prostor. Stejně tak se vám zřídkakdy podaří uvidět větší kus modré oblohy, neboť jste většinu času stráveného v Tokiu stísněni mezi panelovými domy.
Co takhle plechovka plzeňského
Sotva se vaše tělo vzpamatuje ze sedmihodinového, v zimě osmihodinového časového posunu, nejspíše budete obdivovat atmosféru japonské metropole. Hlava se vám bude točit nejen z mrakodrapu ve čtvrti Sindžuku, ale nejspíše i z cen. Kolem poledne většina Japonců chodí nahlas srkat horký vývar s dlouhými nudlemi ramen do místních podniků. Tato velká mísa běžně stojí v přepočtu zhruba od 150 Kč výše. Večer si Japonci - zejména v pátek a v sobotu - rádi zajdou na sklenku piva či sake. (U nás je sake známo jako saké s dlouhým "é", neboť anglická čárka nad "e" měla upozornit na to, aby se slovo nečetlo seik, což si ovšem čeština vyložila po svém.) V Tokiu se dá sehnat i české pivo. Plechovka Plzně či Budvaru vás ale přijde na 80 Kč. Nemůžete-li odolat čepovanému pivu, počítejte s tím, že velké japonské pivo třeba značky Kirin nebo Sapporo vás bude stát minimálně 150-200 Kč, i více. Spropitné platit nemusíte, stačí, že zaplatíte v přepočtu asi 100 Kč za předkrm, jenž jste si neobjednali, který vám ale v každé restauraci či hospodě, jak je zde zvykem, přinesou. Máte-li štědrého sponzora, podobné starosti vás tížit nebudou, nechcete-li ovšem utrácet peníze za jistý hotel v Ósace, kde vás jediná noc přijde trošku draho, a to na rovný milion jenů.
Čajovny a obchody
Když už jste v Japonsku, asi se podivíte, kam se poděly čajovny. Není bez zajímavosti, že přestože se v České republice rozrostla síť čajoven (Dobrá čajovna), kde se ve stylizovaném prostředí podává čaj z pestré nabídky, najít zde něco takového je spíše uměním hodným kouzelníka. Restaurace mají sice obdobný interiér, ale nikdy se nejedná o podnik, kde by se podaval toliko čaj či oříšky. Zcela běžné jsou tu ale kavárny se zákusky ze západní i japonské kuchyně.
Obchody mají dlouhou provozní dobu, takže odpadá starost, zda stihnete včas pořídit nákup. K ceně se připočítává 5% spotřební daň. Existuje tu i síť tzv. "stojenových obchodů", kde si i sociálně slabší jedinci mohou pořídit vše od potravin až po CD, čepici, talíř či prášek na praní. Vždy kus za 100 jenů (cca 36,7 Kč), což samozřejmě většinou odpovídá i kvalitě. Jakmile vstoupíte do obchodu, prodavač (někdy automat u dveří) vám ohlásí - Ráčejí být vítáni! Při odchodu nejspíše uslyšíte - Děkujeme, ráčejí přijít zase. Jistě to ve vás zanechá dobrý dojem, když už ne částka, kterou jste v obchodě za nákup nechali.
I zdvořilost se může zajídat
Chcete-li si v klidu prohlížet elektroniku v tokijské čtvrti Akihabara, též zvané elektronické město, dostává se vám v obchodních domech, kde je snad největší koncentrace elektroniky na světě, pestré nabídky. Klidu už méně. Na každém z několika pater vás mašinka nesčetněkrát střídavě vítá a děkuje vám, že jste přišli, a to ještě většinou na pozadí hlasité hudby, kterou vyluzuje nejeden z japonských zázraků vyrobených firmou Sony či Panasonic. Někdo bude jistě nadšený, jinému se to může zajídat a raději vezme nohy na ramena a běží ven na ulici. Tam ale na něho bude útočit hudba z klipu, který běží na obrazovce na protějším obchodním domě.
Pro Japonce je zdvořilost opravdu příznačná, a byť jste si na ni již do jisté míry přivykli, zřejmě vás nepřestane znovu zarážet. Co třeba dva pracovníci u benzínové čerpací stanice, kteří se hluboce uklánějí za odjíždějícím autem, dokud se vůz nezařadí do kolony aut. Nebo třeba cyklista, zoufale se uklánějící a omlouvající dvěma policistům, kteří ho večer lapili při jízdě s nezapnutým světlem.
Když se například přihlásíte na brigádu na velikou poštu, abyste vypomohli s horou korespondence v souvislosti s aktuálními svátky, můžete posléze žasnout, když se dozvíte, že dva zaměstnanci té pošty přišli poděkovat univerzitě, kde zrovna studujete, za to, že na poště na přechodnou dobu pracujete.
Mají Japonci Vánoce?
Ty pravé "Vánoce" pro Japonce znamenají nikoliv Vánoce, ale až oslavy v souvislosti s příchodem Nového roku - Osogacu. Lidé si před novým rokem posílají pohlednice, kde nechybi motiv zvířete, jehož rok právě přichází, rok 2001 je rokem Hada. Na pohlednicích je již předtištěno poděkování za pomoc, kterou jim dotyčný v uplynulém roce poskytl a zdvořilá žádost o laskavou přízeň dotyčné osoby na příští rok. Před domy nechybí novoroční ozdoba vyrobená z větví borovic a bambusu. Během novoročních oslav si Japonci pochutnávají na rýžových hnětenkách omoci, často se též podává speciální želatina vyrobená z ryb. O půlnoci na Nový rok lidé navštěvují buddhistické chrámy, které 108-krát zazvoní. Především letos se očekává, že většina Japonců bude vyhlížet první paprsky slunce, k němuž se pomodlí.
Vánoce, jak je známe my, vám snad připomenou jen výkladní skříně obchodů, kde tančí malí robotci a la Santa Claus. Japonci se sice navzájem obdarovávají tak jako v Americe, odkud tento zvyk převzali (neni to ovšem pravidlem v každé zdejší domácnosti), nic hlubšího ale pro ně Vánoce neznamenají. Kapr je pro ně spíše ozdobou rybníků zdejších japonských zahrad a podobně jako želva symbolem dlouhého věku. Tudíž ho Čech v Japonsku jen tak nesežene a musí si za něj najít nějakou náhražku, třeba tuňáka.
Cyklisté a chodníky
Na cyklistu, který běžně jezdí po chodníku, je třeba si dát pozor, aby vás nezranil. Jste-li sám cyklista, je rovněž na místě obezřetnost. Musíte předvídat, zda vám chodec nevstoupí do cesty. Vzdor tomu, že jízda na velocipedu na chodník nepatří, je všeobecně tolerována, neboť na silnici, kde je mimochodem levostranný provoz, by byla bezpečnost cyklistů ohroženější. Někdo se možná podiví, proč nekonečná hrbolatá žlutá čára táhnoucí se po tokijských chodnících, která je určena pro nevidomou minoritu, zaujímá svou šířkou až třetinu chodníku. Nejspíše tím zpomaluje jízdu.
Odpadky
Zajimavým fenoménem, který jsem zde zaznamenala, je zejména v Tokiu problém odpadků. Je jich hodně. A musi se přísně třídit na plasty, tedy "nehořlavé", a papír, tedy "hořlavé". V určené dny v týdnu se odpadky dávají v silonových pytlích před dům, vždy kolem deváté hodiny ráno. Ne dříve či později. Jsou-li taková domovní pravidla, je třeba je dodržovat, nikoliv je měnit. Velký objem odpadků je způsoben nejen velkou koncentrací obyvatelstva, ale také tím, že veškeré výrobky, jak je již v Japonsku tradicí, musí být jak z hygienických, tak z estetických důvodů patřičně zabaleny. A tak člověku nezbývá, než si třeba nosit do obchodu vlastní tašku a odmítat silonové tašky či umělohmotné vidličky, které vám prodavač automaticky přidává k nákupu.
Hůlky "waribasi"
Těžko naleznete restauraci, kde vám ke konzumaci jídla nabídnou lakované hůlky. Vždy budete jíst s waribasi, dřevěnými hůlkami na jedno použití, které záhy skončí v koši s nápisem "hořlavý odpad". Friedmann Bartu, švýcarský ekonom, ve své knize "The Ugly Japanese" (Oškliví Japonci) uvádí, že z roční spotřeby dřeva pouze na tento typ jídelních hůlek by se postavilo 15 000 domů, neboť objem tohoto dřeva činí zhruba 200 000 kubických metrů. Někteří ekologové považují "waribasi" za symbol japonského rozmařilého konzumu. Je třeba ovšem dodat, že polovinu tohoto materiálu Japonci čerpají z domácích zdrojů.
Pracovitost nebo umělá zaměstnanost ?
Japonci jsou považováni za neobyčejně pracovitý národ, který tráví spoustu času v horečnaté práci. Pracovni doba je sice dlouhá, vyjimkou neni ani práce v sobotu, nevím ale, zda náplň práce je skutečně tak náročná. Možná si všimnete, že sekretářka si surfuje po internetu, nebo že pořizuje ne zrovna nezbytně nutnou kopii nějakého textu. Nadbytečná zaměstnanost je ale docela okatá při práci na komunikacích. Stává se, že na úseku několika čtverečních metrů "pracuje" i devět zaměstnanců, z nichž čtyři kopou v zemi, jeden se opírá o sloup, dva dohlížejí na kopající, a další dva vám, chodci, ukazují cestu se svými červeně svítícími krátkými tyčemi, abyste na rovném chodníku či mostě nezabloudili. Máte-li stále problém s orientací a nevite, jak stavbu obejít, zkuste se poohlédnout po zemi, zda někde neleží červený koberec s bíle namalovanými lidskými šlépějemi. Ty vám mohou napovědět.
Ještě o něco komičtější vám asi bude připadat, když uslyšíte, jak železniční zřízenec před východem z nádraží hlásí do amplionu, ať si laskavě ráčíte připraviti váš ctěný deštník, neboť se venku, kam zrovna vycházíte, rozpršelo. Celkově ovšem japonské obyvatelstvo rapidně stárne a v dohledné době bude čelit nedostatku pracovních sil. Tyto zdroje je možno nahradit přílivem pracovních sil ze zahraničí. Japonsku nejspíše nezbude, než změnit svoji imigrační politiku třeba udělením amnestie cizím nelegálním pracovníkům, zejména z Číny a z Koreje.
Zemětřesení
Zemětřesení přichází nečekaně. Jednou za měsíc, či někdy kratší a jindy zase delší časový úsek přicházejí menší otřesy. Náhle vám trhnou s počítačem, někdy vás probudí uprostřed noci. Vaše postel se mírně otřásá a houpe jako lehátko na vodě.
Japonci pamatují v tomto století dvě velká zemětřesení. Jedno z roku 1923 v Tokiu, při kterém přišlo o život na 100 000 lidí, druhé z ledna 1995 v Kobe, které si vyžádalo přes 5000 obětí. Potenciální nebezpečí většího zemětřesení nadále zůstává.
Japonské slečny
Na Dálném východě je ideálem krásy mužný Korejec a spanilá Japonka. Mnohé japonské slečny jsou nesporně půvabné a velice milé, jsou ochotny vám, cizincům, kdykoliv pomoci a poradit. Škoda jen, že se jejich půvab ztrácí ve zvláštní módě. Ne vše módní každému sluší a o Japonkách to platí dvojnásob. Již od října si obouvají vysoké nepadnoucí kozačky, z nichž často vyčnívají podkolenka jiné barvy. Obdivuhodná je jejich otužilost. Ke kozačkám a krátké sukni většina z nich ani za velmi chladného počasí nenosí žádné silonové punčocháče. Šokující jsou zejména kombinace barev - béžová, fialová, zelená, růžová, a to vše je možno vidět na jediné osobě.
Bezpočet mladých Japonek i Japonců má tendenci odbarvit si své přirozeně černé vlasy na blond, na hnědo i na bílo. Jejich touha po změně má někdy více, někdy méně zdárný výsledek. Zcela nepostradatelný je pro každou dívku mobilní telefon a deštník. Jak už to bývá, jedna od druhé vše bezhlavě kopíruje.
Kromě zevnějšku si není možné nevšimnout, že většina Japonek má vysoko postavený hlas. Nevím, do jaké míry mají k němu fyzické dispozice, a do jaké míry se do afektovaného projevu s vysokyý hláskem stylizují, každopádně je takovýto hlas v očích nejednoho Evropana infantilizuje. Zevšeobecňování je sice velmi ošidné, přesto mám pocit, ze většina Japonek kolem dvaceti let je oproti Češkám trošku mentálně nižšího věku. Svědčí o tom jejich záliba v postavičkách Micky-Mouse, Medvídka Pú, kočičky Kitty a dalších, které jsou u nich k viděni v nejrůznějších podobách. Často nechybí coby ozdobný přívěsek u mobilního telefonu či jako plyšové zvířátko na batohu vysokoškolačky. Japonky na mě působí spíše submisivně a učenlivě, jako bytosti bez vlastní individuality a názoru. Svoje názory aktivně neprosazují, když tak je prezentují velmi opatrně, aby se jimi příliš nelišily od větsiny, aby jimi neudělaly žádné "vlny" v kolektivu.
Japonské erotické magazíny pro pány
Jak už bylo uvedeno výše, Japonky se nejen chovají jinak, než by se vzhledem k jejich věku očekávalo, ale i vypadají v převážné většině mladší, než ve skutečnosti jsou. Takovéto dívky mají Japonci zřejmě v oblibě. Možná by bylo zajimavé, kdyby kompetentní pánové, jako je Uzel, Zvěřina a jiní, provedli psychologickou sondu či analýzu jednoho vzorku ze záplavy japonských erotických časopisů a komiksů. Na jedné straně je překvapivé, že dle zákona musí být jisté partie těla zakryty, na druhé straně se zřejmě neubráníte dojmu [někdo možná zklamání..], že produkce tohoto čtiva je určena jakoby klientům z řad pedofilů, což by v České republice jaksi neprošlo. Nevím, snad tlak japonské společnosti svazující svého poslušného jedince různými pravidly, ho zahání až k této přinejmenším kontroverzní podobě jinak přijatelné ventilace.
Co vědí Japonci o České republice
Místo České republiky se Japonci spíše vybaví pojem Čekosurobakia - Československo. Známé jméno je Dvořák, Smetana, Janáček, Karel Čapek, ale také Ivan Hašek. Japonci slyšeli o Praze, nebo již sami Prahu navštívili. Věhlas má hlavně české sklo, někdo i slyšel, že prý máme dobré pivo. Málokterý Japonec ovšem ví, že je řeč o pivu Pilsen, které možná právě konzumuje. Ví se též o Milanovi Kunderovi, jehož Nesnesitelná lehkost bytí se dočkala díky profesoru Eici Cinoovi, nedávno vyznamenaném prezidentem Havlem, i japonského překladu. Japonští bohemisté pilně pracují na překladu děl Josefa Škvoreckého.
Střední a starší generace nezapomíná na Věru Čáslavskou, která zazářila na OH v Tokiu v roce 1964. V jednom z listopadových čísel sportovního časopisu Number je Věře Čáslavské věnováno několik stran, které sledují osud naší slavné sportovkyně až do dnešních dnů. Bývalý japonský konzul v Praze z roku 1968 vydává knížku Pražské jaro, což je zde rovněž ne zcela neznámý pojem, stejně tak jméno Dopucekku, tedy Dubček, které je s ním spojeno. Češtinu mohou Japonci studovat třeba v rámci studia bohemistiky na Tokijské univerzitě cizích jazyků.
Pro zajímavost můžeme ještě uvést, že na prestižní základní škole Gakusuin v Tokiu mají zarámovanou vlajku ČSSR na památku návštěvy naší vládní delegace roku 1979. Pod vlajkou stojí napsáno - premiér Štrougal.
Abychom nezapomněli ještě na jedno v souvislosti s naší zemí. Renomované noviny Asahi Simbun zaznamenaly na své přední straně z 24. listopadu 2000 úmrtí našeho velkého sportovce, Emila Zátopka. V rubrice vždy věnované významným osobnostem se poeticky vzpomíná na českého sportovce coby hrdinu s přízviskem lokomotiva, která se ztratila a jaká se již nikdy nenajde.

Věra Zemanová