Po Visle do Toruně

Řeka Visla (Wisla) svojí délkou 1047 km patří mezi evropské veletoky. Celá protéká pouze územím Polska a našim severním sousedům se stala národní řekou. Není tomu ještě ani sto let, kdy byla řekou mezinárodní. Horní tok náležel Rakousko-Uhersku ve Slezsku a Haliči, střední tok Rusku v Mazovsku a Kujavách, dolní tok si přisvojilo Německo na pomezí západního a východního Pruska. Řeka tím byla i symbolem nešťastného dělení Polska mezi tyto tři tehdejší velmoci.

Je konec léta a ještě teplý sluneční den láká davy lidí daleko z měst. Máme možnost navštívit městečko Ciechocinek ležící na levém břehu Visly v bývalém ruském záboru. Zhruba desetitisícové městečko je svým způsobem unikátem. Od roku 1836 funguje jako významné lázeňské středisko. Ve městě vyvěrají odedávna známé slané vody. Vzhledem k tomu, že přirozená salinita je pouze kolem 13 promile, nelze ekonomicky vodu odpařovat a přímo získávat sůl. Místní však přišli na zajímavý způsob, jak se s tímto problémem vyrovnat. Postavili cca 10 m vysoké a až stovky metrů dlouhé dřevěné konstrukce připomínající zdálky masivní zdi. "Zdi", na temeni široké asi 3 metry, jsou v celé výšce vypleteny proutím. Původně větrná, nyní elektrická čerpadla vyhánějí vodu na temeno zdi, kde je rozváděna dřevěným korýtkem po délce konstrukce a přepadává postupně dolů soustavou průlinů. Jak skapává po větvičkách dolů, odpařuje se a zvyšuje svoji salinitu. U paty je zbylá voda sbírána do koryta a už jako 30‰ je odváděna potrubími do solivaru. Na okraji městečka stojí takových konstrukcí několik. Protože přibližně jednou za dvacet let je nezbytné výplň větví vyměnit, některé jsou odstrojené a působí docela neesteticky. Ostatně ty "modernější" již mají jádro z betonu, který pod agresivní slanou vodou docela trpí. Výparem a větrem se z "těžní" (težnie solankowe) uvolňuje vlhkost, jód a sůl, což má příznivý vliv na místní neobvyklé mikroklima. Lidé si sem jezdí léčit jak trávicí soustavu pitím pramenité vody, tak dýchací cesty. Městečko se honosí množstvím starých i nových lázeňských domů. Ty nejstarší, včetně divadla, nezapřou doby romantismu. Dřevěné či hrázděné budovy s bohatou vyřezávanou výzdobou připomínají alpskou architekturu starého Rakouska. Paláce z přelomu 19. a 20. století zase nezapřou moc sebevědomého měšťanstva. Léta reálného socialismu naopak přidala četná, poněkud krabicovitá sanatoria. Máme možnost se projet povozem po rozSáhlých lázeňských parcích. Je neděle a parky, restaurace i ulice jsou plné lidí. Pečlivě udržované travnaté plochy, záhony květin, aleje i drobná architektura jsou terčem všudypřítomných fotografů.

Vyjíždíme za městečko k areálu starého solivaru. Hlídač je poněkud překvapen náporem neočekávaných návštěvníků. Pár telefonátů věc vyřeší a my vstupujeme do areálu, kde se mísí socialistická moderna s průmyslovými budovami gründerského období. Vlastní starý solivar je protáhlá nízká cihlová budova s vysokým továrním komínem. Tato část areálu již slouží jako muzeum a skutečně jakoby se tu čas zastavil tak před sto lety. Obrovské vyhřívané vany, veliké litinové mlýny, rozmanité dřevěné i kovové nářadí, reklamní tabule ve staré azbuce, spousta litografií a starých fotografií na stěnách. Nebylo snadné tu pracovat, ale dobrý zdroj obživy to přece jenom široko daleko byl.

Povozem se po další půlhodince opravdu neuspěchané jízdy dostáváme k Visle, která se nejprve hlásí dlouhými a vysokými protipovodňovými hrázemi. Náš, tedy levý břeh je nízký a o povodně asi nebývala nouze. Jen se přehoupneme přes hráz a už hlubokým pískem sjíždíme k nedaleké řece. U primitivního kotviště na nás čeká malý parníček jménem Wanda. Po chvilce vyplouváme za pozornosti porůznu polehávajícího publika na líně se valící řeku. Naproti nám z řeky nepatrně vyčnívá dlouhý lesnatý ostrov. Pod jeho koncem přeplouváme k vyššímu východnímu břehu a nahlížíme proti proudu do soustavy ramen a mokřadů. Řeka tu vytváří rozlehlé písčité a blátivé mělčiny osazené vodními ptáky. Vysoký písečný břeh ořezává pásmo pleistocénních morén a sandrů pokrytých borovými lesy. Sem tam zahlédneme osamocenou usedlost. Na dohled od města Aleksandrów Kujawski, kdysi pohraničního nádraží Ruské říše, se také řeka mění. Písčiny mizí, ostrovy a vedlejší ramena jsou také minulostí, řeka teče jedním hlavním proudem a břehy jsou vyspraveny kamenným záhozem, ze kterého v pravidelných rozestupech do řeky ční kamenné retardační hrázky. Ty měly kdysi břeh chránit před odnosem a současně podporovat sedimentaci splavenin podél toku. I na řece je poznat, že přejíždíme z bývalého Ruska do bývalého Německa. Od dávné hranice je tok Visly upraven, byť století minimální údržby objektů se na jejich stavu hluboce podepsalo. Kamenné stavby jsou tokem Visly rozmanitě rozhlodané, místy úplně odnesené a řeka se postupně "vrací k přírodě".

Necelých deset kilometrů před Toruní podjíždíme nový dálniční most přes řeku. Má být součástí severojižní dálnice A1, z níž jsou v provozu či rozestavěny zatím jen nepatrné kousky u Gdaňska, zde a Lodže. Polsko plní svůj slib vůči EU a zahraničním investorům snad ještě liknavěji než Česká republika, co se týče výstavby dálnic. I zde se slibu jen zčásti udělalo zadost. Páry pylonů trčí vysoko z vody, avšak vozovku nese vždy jen jeden. Druhá polovina bude hotova, až se zase najdou peníze. I tak 11 kilometrů "poloviční" dálnice výrazně odlehčilo jedinému silničnímu mostu v Toruni, který má svá lepší léta dávno za sebou.

Ještě než se objeví podvečerní světla Toruně, kapitán riskantně zajíždí proti proudu pravostranného přítoku říčky Drwece. Ta také kdysi byla hranicí mezi územím křižáckého řádu a Polskem. Dodnes se z ostrohu při soutoku zvedají cihlové trosky hraniční pevnosti Zlotaria. Drweca se klikatí v houštinách stromoví a keřů, a když občas "štrejchneme" kýlem o dno, kapitán velí na ústup. Větve nám šlehají do tváří, když couváme na hlavní řečiště Visly. Na hlavním toku po několika minutách podjíždíme železniční most spojující docela nečekaně vysoký pravý břeh s neznatelným břehem levým. Nakonec i most má nepřehlédnutelný spád k jihu. To už se objevují světla toruňského centra a další plavidla na řece. Visla je sice oficiálně splavná téměř od Krakova, ale kromě sezónní občasné osobní dopravy se toho na řece moc neděje. Sem tam se prý po řece pohybují nákladní lodi, ale díky praktické absenci údržby vodní cesty o systematickém využívání Visly pro dopravu nelze hovořit. V létě jednou týdně až do Toruně připlouvá výletní námořní loď z Německa a přes noc a den se zde zdrží. Jinak dopravu obstarávají na zakázku malé parníčky pro skupiny návštěvníků, jako je ta naše.

Po pravé straně se objevuje osvětlené panoráma Toruně - města Koperníkova. Slavný astronom se zde v roce 1473 narodil a prožil část svého dětství. Díky slavné historii, množství kulturních a architektonických památek bylo město nedávno zapsáno do seznamu světového dědictví UNESCO. Pod hradbami se vyloďujeme a gotickou branou vstupujeme do starého města. Centrum je bohatě osvětleno, restaurace a kavárny jsou v plném provozu. Všude proudí davy lidí. Ačkoliv má Toruň za sebou 800 let, žije mladě dlouho do noci.

Jaromír Kolejka
Zeměpisné sdružení